Křesťanská agitka navlečená do helem a chráničů, která každého, kde se neveze na stejné vlně jako autoři, prožene záchvaty trapnosti nebo smíchu při každém "osudovém" breakpointu. Jenže - mimo realitu jsou všechny týmové filozofie a motivační proslovy, které udělají z bandy lazarů vítězný tým - a je jedno jestli jsou naražené na lásku k Bohu, škole, městu nebo quarterbackovi.
Mizerní filmaři natočili film o mizerných dokumentaristech, kteří točí film o mizerném soukromém detektivovi...Bez úhony skousnou pouze skalní fanoušci Miguela Ferrera.
Ruská basa a Ringo Lam je prima kombinace, jenže Jean-Claude se ani po dvaceti letech před kamerou nenaučil zahrát, že dostal ránu - a ve filmu kde jich nakonec víc koupí než rozdá z jeho wrestlingové manýry bolí oči.
Čtyřmi scénáristy, dvěma režiséry a pocitem svobody odkojený film, který už v roce 1990 nebyl dvakrát čerstvý nám ještě trochu zezelenal a pochyby Michala Pavlíčka zda se Pražskému výběru podaří překročit vlastní stín se naplnily beze zbytku. Zůstalo jen zdravé jádro – kromě hudby i chvályhodná otevřenost v popisu všech těch válek, které mezi muzikanty vypuknou vždycky, když to zrovna neklape.
Lowrymu se některé postavy tak povedly, až se zdá, že jejich potenciálu neumí využít beze zbytku - s výjimkou závěru třinácté epizody, kdy rozpoutá skutečný armageddon. A pokud bude Oliver Platt válcovat všechno kolem sebe takovým stylem, jako v první sérii, nezbude autorům, než celý seriál přejmenovat na "Tupp" a z doktora Huffstodta udělat jen přihrávače.
Stará dobrá ruční práce – jak před kamerou, tak za ní. Těžko říct, jaké konkrétní výhrady má Rob Roy k inscenování loupeže, takže jen pro pořádek: pečlivý Mann si k natáčení přizval technické poradce z obou stran barikády, do svého filmu je nakonec i obsadil - a aby mu dodal šťávu, vyměnil oběma družstvům dresy. Bývalý zloděj John Santucci dostal výraznější roli, ozdoba policejního sboru Dennis Farina zase nastartoval zářivější hereckou kariéru. Jen Tangerine Dream při psaní hudby neměli Mannův cit pro detail...
Pastva pro oči, utrpení pro uši. Na animaci je znát, že vznikla zpracováním filmového záznamu – na takovou dynamiku a přirozenost pohybu žádným klasickým postupem jen tak nedosáhnete. A kdyby Linklater svoje ovečky netlačil do filozofie a nechal je plácat třeba o počasí, baseballu nebo ženských, nemusel by divák ztrácet pozornost hledáním duchaplné jehly v kupách slovního sena.
Vrcholné číslo šupáckého přístupu k nekonečným sériím: když nevíš jak dál, nacpi tam všechno co se osvědčilo jinde – třeba Blair Witch kameru, motorovou pilu nebo kung-fu. Škoda, že scénáristé nenechali Michaela trochu se proběhnout kukuřičným polem, asi si to schovali do devátého dílu.
V souboji o nejtupější rodinný klan se Rusko a Irsko dočkalo spravedlivé remízy s mimořádně vysokým skóre – ale scénárista by rozhodně nebyl bez šance. Osamělá mstitelka, která se všechno potřebné pro svoji pomstu naučila na vysoké škole – to je opravdu unikát. A i kdyby šlo jen o chybný překlad, v celé té bídě působí docela přirozeně.
Bekmambetov to tady za ty filtry a nervózní střih pěkně schytal, ale pro mě je král – teprve všechen ten humbuk s formou uplácal z hloupoučké báchorky prvotřídní škvár, na který se nezapomíná.
Pasuje Belmondo Naceriho na svého nástupce ? I u nás vydaný Simenonův román se prvního filmového zpracování dočkal v roce 1963, Belmondo si v něm zahrál mladšího z ústřední dvojice - a nijak se netajil svými výhradami k Melvilleovým zásahům do předlohy. Proto nebylo až takové překvapení, že v roce 2001 vstoupil o kus dál po proudu do stejné řeky, roli bezohledného mládí předal Nacerimu a sám si střihl zkušené stáří. Samotný snímek stojí za pozornost i kvůli tomu, že jde o první Belmondovo angažmá v televizním projektu od Tří mušketýrů z roku 1959 – a vzhledem k jeho zdravotním potížím může klidně jít i o film poslední. V tom případě zakončil svoji kariéru docela symbolicky a nade vší pochybnost důstojně.
Robocop : Prime directives je čtyřdílná minisérie (Temná spravedlnost/Dark Justice – Zhroucení systému/Meltdown – Zmrtvýchvstání/Ressurection - Trosky a plameny/ Crash & Burn) a komentáře naznačují, že každý hodnotí jiný díl – i když se vzácně vyrovnaným výsledkem. Komplet zřejmě viděl málokdo, protože každý masochismus má svoje hranice a 375 minut je hodně vysoko položená laťka. Vlastní "primární direktiva" mi brání hodnotit něco, co jsem neviděl od první do poslední minuty, takže na místí skládku další odpad nepřihazuji. Pokud by ale předchozí kousky byly ze stejného těsta jako závěrečný (Crash & Burn), pak bych neváhal ani minutu.
Milý deníčku. Dneska jsem narazil na pěkně zákeřný kousek. Po prvním nástřelu jsem měl nutkavý pocit, že mi muselo něco zásadního uniknout. Tak jsem si dal repete, doplnil pár dílků skládačky a hořce zaplakal. Strávil jsem tři hodiny s filmem, který na mě coby diváka zvysoka kašle – těch šest nebo sedm vtipů na pozadí je hodně slabá náplast. Dobře mi tak, zítra si pustím Armageddon.
Výkup životních pojistek za hotové je riskantní job – zvlášť když se prodávajícím líbí víc na zemi, než šest stop pod ní. Vyrovnání účtů je jen napůl proměněná šance na černou, cynickou a neetickou komedii. Problémy s tempem se dají u adaptace divadelní hry čekat, odškodnění ve formě nabušených dialogů se nekoná.
Nominace na Oskara za píseň Somewhere Out There ? Vždyť je stejně nemožná jako zbytek hudebního doprovodu, bezradný příběh a většina postav. I na film o myších trochu moc upištěný Americký ocásek mi tedy nesedl
Poskládat dobrou polovinu filmu ze scén, které postupně i na přeskáčku vykrádají Vetřelce a navrch ještě Predátora – tomu říkám umění. A když říkám vykrádají, tak nemyslím nějakou parafrázi, ale pěkně natvrdo přetočený útržek storyboardu. "Inspirované" scény vypadají o sto procent lépe než ubohý zbytek – za ty je první hvězda. A ta druhá je v podstatě za drzost.
Drogy v mrtvole, mrtvola v rakvi, rakev na střeše auta, auto na cestě z Kanady do New Orleans a Satan, který má na zmíněnou mrtvolu zálusk – no nezní to skvěle ? Jenže tohle auto jede tak na dva válce a pořádnou jiskru nahodí snad dvakrát za celý film. Bingo!
Od někoho, kdo je svižné vyplachovačce schopen odpustit téměř cokoli, je to rána do vazu, ale nemohu jinak: xXx je TAK hloupý film, že by mu nepomohlo, ani kdyby byl ještě zábavnější, lépe natočený a hrál v něm někdo, kdo to umí – Jacksona nepočítám, protože v tomhle kusu taky vypadá, jako by stál před kamerou poprvé.
Connellyho předloha (česky vyšla pod názvem Obranná reakce v roce 1999) je přes kapku stylu i originality jen zručně napsané čtivo na cesty. Na sedmdesátníka docela čiperný Eastwood ji sice nikam výš nedostrkal, ale za výsledné menu se stydět nemusí - i když je hlavní chod lehce vysušený a finále trochu připálené.
Hodně dlouhých sto minut – vlastně stodvacet, protože bez dvou resuscitačních přestávek bych se tímhle filmem asi neprokousal. Daleko horší je, že ve mně nevyvolal vůbec žádný pocit – dokonce ani tu avizovanou nostalgii.
Docela povedená variace na oblíbené téma dvou outsiderů na útěku před celým světem. Spousta záběrů i celých scén, které jsou k vidění v tuctu jiných filmů – a zrovna v tomhle vypadají výborně.
Přiznávám, že mi tenhle párek Galů nikdy k srdci nepřirostl a moje tajné přání, aby alespoň jednou někdo Asterixovi trochu přistřihl křidélka a Obelixovi vrazil pár facek zůstává i nadále neoslyšeno. Zvolený přístup ke zfilmování komiksové předlohy má ovšem i svoje klady – většina hraných scén vypadá tak "kresleně", že stojí za vidění bez ohledu na obsah.
Lesk a bída života v komunitě. Tématicky tradiční levičáctví a feminismus obohatil Moodysson o aktivní dětský prvek a divák sklízí chutné plody. Příklad ? Scéna, ve které dospělí řeší, jestli je Pippi Dlouhá Punčocha kapitalista - a ve vedlejším pokoji si jejich děti hrají na Pinocheta.
Dumas se nepáral s historií, Hyams se nepárá s Dumasem. Ze Tří mušketýrů zůstala vlastně jen jména postav, najít v ději víc než velmi volnou inspiraci je téměř nemožné – a mně je tenhle přístup milejší než nějaký další bezpohlavní přepis a’la Stephen Herek. Kromě bojových scén, které se už zasloužené pochvaly dočkaly, stojí za zmínku i kamera – takhle pěkné práce se šerosvitem je až škoda.
Žádná sláva, ale drobná odchylka od typového standardu by se snad přece jen našla. Protitah kašle na divákovu ochotu fandit slabšímu, ze které se postupně vyvinulo pěkné klišé, a bez ohledu na postavení v rámci gangsterského žebříčku líčí všechny jako naprostá hovada. Zaručena větší porce reality, ale co s filmem bez jediné sympatické postavy ?
Docela působivý horor, i když příběh slouží jen jako věšák na jednotlivé tvrdší scény a spoustu otázek nechává viset ve vzduchu. Některé Argentovy finty možná trochu ztratily na síle, přesto žádná z nich nepůsobí směšně.
Suicide is painless. Lehký, až rozmarný film – přesto, že se odehrává před i za branami psychiatrické léčebny, hrdiny jsou lidé se sebedestruktivními sklony a temné proudy občas prosáknou i na povrch. Jen Stephen Rea zaslouží politovat – na něho už dobře napsaná postava nezbyla.
Autoři se notně opřeli o Godardovo "all you need to make a movie is a girl and a gun" - Kendra Torgan jako Maria je kříženec Leona s Terminátorem a kdo má rád holky s bouchačkou, ten si asi užije, i když Nallurimu větší přestřelky zrovna dvakrát nejdou. Naštěstí neschází pár čerstvých nápadů, z nichž asi nejzábavnější je kurs italsko-anglické konverzace využitý na pozadí jednoho z masakrů i k závěrečné pointě. Levný, cynický a občas docela chutný kousek.
Moje komentáře
Kulhavý ďábel (1968)
Nejen že to je celé spíchnuté ze záplat, ani není poznat jestli to měly být kalhoty nebo sukně.
Vzepřít se obrům (2006)
Křesťanská agitka navlečená do helem a chráničů, která každého, kde se neveze na stejné vlně jako autoři, prožene záchvaty trapnosti nebo smíchu při každém "osudovém" breakpointu. Jenže - mimo realitu jsou všechny týmové filozofie a motivační proslovy, které udělají z bandy lazarů vítězný tým - a je jedno jestli jsou naražené na lásku k Bohu, škole, městu nebo quarterbackovi.
"Defektiv" BOONE (1998)
Mizerní filmaři natočili film o mizerných dokumentaristech, kteří točí film o mizerném soukromém detektivovi...Bez úhony skousnou pouze skalní fanoušci Miguela Ferrera.
Peklo (2003)
Ruská basa a Ringo Lam je prima kombinace, jenže Jean-Claude se ani po dvaceti letech před kamerou nenaučil zahrát, že dostal ránu - a ve filmu kde jich nakonec víc koupí než rozdá z jeho wrestlingové manýry bolí oči.
Pražákům, těm je hej (1990)
Čtyřmi scénáristy, dvěma režiséry a pocitem svobody odkojený film, který už v roce 1990 nebyl dvakrát čerstvý nám ještě trochu zezelenal a pochyby Michala Pavlíčka zda se Pražskému výběru podaří překročit vlastní stín se naplnily beze zbytku. Zůstalo jen zdravé jádro – kromě hudby i chvályhodná otevřenost v popisu všech těch válek, které mezi muzikanty vypuknou vždycky, když to zrovna neklape.
Huff (TV seriál) (2004)
Lowrymu se některé postavy tak povedly, až se zdá, že jejich potenciálu neumí využít beze zbytku - s výjimkou závěru třinácté epizody, kdy rozpoutá skutečný armageddon. A pokud bude Oliver Platt válcovat všechno kolem sebe takovým stylem, jako v první sérii, nezbude autorům, než celý seriál přejmenovat na "Tupp" a z doktora Huffstodta udělat jen přihrávače.
Zloděj (1981)
Stará dobrá ruční práce – jak před kamerou, tak za ní. Těžko říct, jaké konkrétní výhrady má Rob Roy k inscenování loupeže, takže jen pro pořádek: pečlivý Mann si k natáčení přizval technické poradce z obou stran barikády, do svého filmu je nakonec i obsadil - a aby mu dodal šťávu, vyměnil oběma družstvům dresy. Bývalý zloděj John Santucci dostal výraznější roli, ozdoba policejního sboru Dennis Farina zase nastartoval zářivější hereckou kariéru. Jen Tangerine Dream při psaní hudby neměli Mannův cit pro detail...
Sním či bdím? (2001)
Pastva pro oči, utrpení pro uši. Na animaci je znát, že vznikla zpracováním filmového záznamu – na takovou dynamiku a přirozenost pohybu žádným klasickým postupem jen tak nedosáhnete. A kdyby Linklater svoje ovečky netlačil do filozofie a nechal je plácat třeba o počasí, baseballu nebo ženských, nemusel by divák ztrácet pozornost hledáním duchaplné jehly v kupách slovního sena.
Halloween: Zmrtvýchvstání (2002)
Vrcholné číslo šupáckého přístupu k nekonečným sériím: když nevíš jak dál, nacpi tam všechno co se osvědčilo jinde – třeba Blair Witch kameru, motorovou pilu nebo kung-fu. Škoda, že scénáristé nenechali Michaela trochu se proběhnout kukuřičným polem, asi si to schovali do devátého dílu.
Sbohem, má lásko (2001)
V souboji o nejtupější rodinný klan se Rusko a Irsko dočkalo spravedlivé remízy s mimořádně vysokým skóre – ale scénárista by rozhodně nebyl bez šance. Osamělá mstitelka, která se všechno potřebné pro svoji pomstu naučila na vysoké škole – to je opravdu unikát. A i kdyby šlo jen o chybný překlad, v celé té bídě působí docela přirozeně.
Arena, The (2001)
Bekmambetov to tady za ty filtry a nervózní střih pěkně schytal, ale pro mě je král – teprve všechen ten humbuk s formou uplácal z hloupoučké báchorky prvotřídní škvár, na který se nezapomíná.
Kdo jinému jámu kopá (TV film) (2001)
Pasuje Belmondo Naceriho na svého nástupce ? I u nás vydaný Simenonův román se prvního filmového zpracování dočkal v roce 1963, Belmondo si v něm zahrál mladšího z ústřední dvojice - a nijak se netajil svými výhradami k Melvilleovým zásahům do předlohy. Proto nebylo až takové překvapení, že v roce 2001 vstoupil o kus dál po proudu do stejné řeky, roli bezohledného mládí předal Nacerimu a sám si střihl zkušené stáří. Samotný snímek stojí za pozornost i kvůli tomu, že jde o první Belmondovo angažmá v televizním projektu od Tří mušketýrů z roku 1959 – a vzhledem k jeho zdravotním potížím může klidně jít i o film poslední. V tom případě zakončil svoji kariéru docela symbolicky a nade vší pochybnost důstojně.
Robocop: Temná spravedlnost (TV seriál) (2000)
Robocop : Prime directives je čtyřdílná minisérie (Temná spravedlnost/Dark Justice – Zhroucení systému/Meltdown – Zmrtvýchvstání/Ressurection - Trosky a plameny/ Crash & Burn) a komentáře naznačují, že každý hodnotí jiný díl – i když se vzácně vyrovnaným výsledkem. Komplet zřejmě viděl málokdo, protože každý masochismus má svoje hranice a 375 minut je hodně vysoko položená laťka. Vlastní "primární direktiva" mi brání hodnotit něco, co jsem neviděl od první do poslední minuty, takže na místí skládku další odpad nepřihazuji. Pokud by ale předchozí kousky byly ze stejného těsta jako závěrečný (Crash & Burn), pak bych neváhal ani minutu.
Hollywood, Hollywood (2002)
Milý deníčku. Dneska jsem narazil na pěkně zákeřný kousek. Po prvním nástřelu jsem měl nutkavý pocit, že mi muselo něco zásadního uniknout. Tak jsem si dal repete, doplnil pár dílků skládačky a hořce zaplakal. Strávil jsem tři hodiny s filmem, který na mě coby diváka zvysoka kašle – těch šest nebo sedm vtipů na pozadí je hodně slabá náplast. Dobře mi tak, zítra si pustím Armageddon.
Vyrovnání účtů (1999)
Výkup životních pojistek za hotové je riskantní job – zvlášť když se prodávajícím líbí víc na zemi, než šest stop pod ní. Vyrovnání účtů je jen napůl proměněná šance na černou, cynickou a neetickou komedii. Problémy s tempem se dají u adaptace divadelní hry čekat, odškodnění ve formě nabušených dialogů se nekoná.
Americký ocásek (1986)
Nominace na Oskara za píseň Somewhere Out There ? Vždyť je stejně nemožná jako zbytek hudebního doprovodu, bezradný příběh a většina postav. I na film o myších trochu moc upištěný Americký ocásek mi tedy nesedl
DNA - Stvoření netvora (1997)
Poskládat dobrou polovinu filmu ze scén, které postupně i na přeskáčku vykrádají Vetřelce a navrch ještě Predátora – tomu říkám umění. A když říkám vykrádají, tak nemyslím nějakou parafrázi, ale pěkně natvrdo přetočený útržek storyboardu. "Inspirované" scény vypadají o sto procent lépe než ubohý zbytek – za ty je první hvězda. A ta druhá je v podstatě za drzost.
Highway 61 (1991)
Drogy v mrtvole, mrtvola v rakvi, rakev na střeše auta, auto na cestě z Kanady do New Orleans a Satan, který má na zmíněnou mrtvolu zálusk – no nezní to skvěle ? Jenže tohle auto jede tak na dva válce a pořádnou jiskru nahodí snad dvakrát za celý film. Bingo!
xXx (2002)
Od někoho, kdo je svižné vyplachovačce schopen odpustit téměř cokoli, je to rána do vazu, ale nemohu jinak: xXx je TAK hloupý film, že by mu nepomohlo, ani kdyby byl ještě zábavnější, lépe natočený a hrál v něm někdo, kdo to umí – Jacksona nepočítám, protože v tomhle kusu taky vypadá, jako by stál před kamerou poprvé.
Krvavá stopa (2002)
Connellyho předloha (česky vyšla pod názvem Obranná reakce v roce 1999) je přes kapku stylu i originality jen zručně napsané čtivo na cesty. Na sedmdesátníka docela čiperný Eastwood ji sice nikam výš nedostrkal, ale za výsledné menu se stydět nemusí - i když je hlavní chod lehce vysušený a finále trochu připálené.
Čas nostalgie (1990)
Hodně dlouhých sto minut – vlastně stodvacet, protože bez dvou resuscitačních přestávek bych se tímhle filmem asi neprokousal. Daleko horší je, že ve mně nevyvolal vůbec žádný pocit – dokonce ani tu avizovanou nostalgii.
Hořící nebe (1997)
Docela povedená variace na oblíbené téma dvou outsiderů na útěku před celým světem. Spousta záběrů i celých scén, které jsou k vidění v tuctu jiných filmů – a zrovna v tomhle vypadají výborně.
Hedwig a Angry Inch (2001)
Hudebně suverénní, dějově příjemně nepředvídatelná filmová verze stejnojmenného off-Broadway muzikálu. Animované pasáže a vtipné zkratky bezpečně zažehnávají nebezpečí únavy z dryáčnické barevnosti a transsexuální afektovanosti. Pěkné.
Asterix a Obelix: Mise Kleopatra (2002)
Přiznávám, že mi tenhle párek Galů nikdy k srdci nepřirostl a moje tajné přání, aby alespoň jednou někdo Asterixovi trochu přistřihl křidélka a Obelixovi vrazil pár facek zůstává i nadále neoslyšeno. Zvolený přístup ke zfilmování komiksové předlohy má ovšem i svoje klady – většina hraných scén vypadá tak "kresleně", že stojí za vidění bez ohledu na obsah.
Společně (2000)
Lesk a bída života v komunitě. Tématicky tradiční levičáctví a feminismus obohatil Moodysson o aktivní dětský prvek a divák sklízí chutné plody. Příklad ? Scéna, ve které dospělí řeší, jestli je Pippi Dlouhá Punčocha kapitalista - a ve vedlejším pokoji si jejich děti hrají na Pinocheta.
Mušketýr (2001)
Dumas se nepáral s historií, Hyams se nepárá s Dumasem. Ze Tří mušketýrů zůstala vlastně jen jména postav, najít v ději víc než velmi volnou inspiraci je téměř nemožné – a mně je tenhle přístup milejší než nějaký další bezpohlavní přepis a’la Stephen Herek. Kromě bojových scén, které se už zasloužené pochvaly dočkaly, stojí za zmínku i kamera – takhle pěkné práce se šerosvitem je až škoda.
Protitah (1997)
Žádná sláva, ale drobná odchylka od typového standardu by se snad přece jen našla. Protitah kašle na divákovu ochotu fandit slabšímu, ze které se postupně vyvinulo pěkné klišé, a bez ohledu na postavení v rámci gangsterského žebříčku líčí všechny jako naprostá hovada. Zaručena větší porce reality, ale co s filmem bez jediné sympatické postavy ?
Inferno (1980)
Docela působivý horor, i když příběh slouží jen jako věšák na jednotlivé tvrdší scény a spoustu otázek nechává viset ve vzduchu. Některé Argentovy finty možná trochu ztratily na síle, přesto žádná z nich nepůsobí směšně.
Klub sebevrahů (2001)
Suicide is painless. Lehký, až rozmarný film – přesto, že se odehrává před i za branami psychiatrické léčebny, hrdiny jsou lidé se sebedestruktivními sklony a temné proudy občas prosáknou i na povrch. Jen Stephen Rea zaslouží politovat – na něho už dobře napsaná postava nezbyla.
Smrtící čas (1998)
Autoři se notně opřeli o Godardovo "all you need to make a movie is a girl and a gun" - Kendra Torgan jako Maria je kříženec Leona s Terminátorem a kdo má rád holky s bouchačkou, ten si asi užije, i když Nallurimu větší přestřelky zrovna dvakrát nejdou. Naštěstí neschází pár čerstvých nápadů, z nichž asi nejzábavnější je kurs italsko-anglické konverzace využitý na pozadí jednoho z masakrů i k závěrečné pointě. Levný, cynický a občas docela chutný kousek.