Jansen

(-)

Je obdivuhodné, jakým způsobem tento životopisný film naplňuje soubor konvencí typický pro platformu komiksu (zde možná lépe než komiks vystihuje podstatu ekvivalent kreslený seriál), nebo je přinejmenším zdárně evokuje. Nejsem znalec díla Manuela Vazqueze, ale z toho, co jsem si o jeho životě přečetl a z filmu se (sic zprostředkovaně) dozvěděl, je to právě jeho já, co utváří a predestinuje naturel jeho postav. Což je samozřejmě případ všech autorů a jinak to ani nemůže být, ale už ne každý z nich jako jím stvořený hrdina žije a jeho skutečný život dokáže zastínit ten na papíře. Ono přenesení komiksových zákonitostí do filmu si tak už samo o sobě o sebe hlasitě říká. Typizace postav, redundantní chování utvrzující charakter hrdiny, malá hloubka ostrosti zdůrazňující schematičnost každého jednotlivého políčka (snímku), groteskní situace a honičky. Všechno to tak hladce plyne a celkem příjemně se na to dívá. Kdyby autoři vypustili poslední scénu, pravděpodobně bych šel s hodnocením o jednu nahoru.

Už jsem si říkal, že potenciál námětu není ve své frivolně frenetické eklektičnosti plně využit (mohlo by to být ještě mnohem lepší) a začal přemýšlet nad remakem, když v tu chvíli na scénu nastoupil Michal David…

Příběh tří lidí, kteří zažili klinickou smrt. Okolnosti, které je dohnaly na hranici smrti(?) jsou u všech jiné, jejich vnímání tohoto stavu se liší, emoce, které popisují, jakoby se svíjely v rámci neviditelné spirály. Co je však spojuje, je zkušenost.

Dokument o kontroverzním maďarsko-kanadském psychologovi a psychoterapeutovi Feldmáru Andrásovi. Film se skládá ze setříhaných záběrů z jeho přednášek a rozhovorů s ním a je rozdělen do dvou částí. V první části se Feldmár zabývá problémy souvisejícími se sebe prosazením člověka ve společnosti, vlivem společnosti na jeho duševní stav a chování, latentními determinanty neuróz a spoustou dalších otázek. V části druhé pak především polemizuje nad vlivem narkotik na lidský organismus. Přičemž ve svých názorech značně překračuje meze „hlavního proudu“.

Bych se z toho posral… (nedělní primetime na veřejnoprávní televizi)

(viděno)

Ne vždy, když se někdo snaží balancovat na hranici trapnosti, to vyjde. A Knochenmann bohužel až nepříjemně často z této laťky pomyslné absurdity a bizarnosti padá. Hlavní zápletka filmu je okamžitě jasná z „poživačných“:) záběrů na drtičku ve sklepě, což je nepochybně záměr a svým způsobem i pracovaní s očekáváním diváka. Potom se už můžeme pouze soustředit na to, jak a za jakých okolností se aktéři do sklepa dostanou. A tady by právě měla propuknout hravost a originalita tvůrců. Bohužel třeba například Jensenovu humoru je to, co tady Murnberger předvádí, na míle vzdálené. Drtič kostí obsahuje vše, co by podle „správného protokolu“ tento typ filmu měl obsahovat: psychopatického vraha, ruskojazyčnou mafii, děvku, transsexuála, kanibalismus a spoustu kreténů s dementním chováním navíc. Tudíž vše, co by tak mohlo být nějakým obecným prototypem kontroverznosti. Murnberger divákovi podsouvá, že sleduje něco kontroverzního, u čeho by měl být napůl pobaven a napůl znechucen, případně nechutně pobaven, a zároveň docela alibisticky končí záběry právě v tom okamžiku, kdy nabude vědomí, že už by to na běžného diváka mohlo být moc, a tudíž hrozilo nebezpečí, že jeho film odmítne. Ve výsledku je to tak taková salónní spíše podprůměrně zábavná kontroverze, jejíž subjektivní užitek roste s mírou alkoholu v krvi. P.S. Life is Life po ose Laibach-heimatfilm-übermensch-nechutnej saladon na diskotéce-rakouský sklepy budu mít už navždy spojenej s naším jihozápadním sousedem.

Je obdivuhodné, co všechno se Antalovi do Revizorů podařilo vtěsnat a jak kompaktně to působí. Tempo vyprávění je strhující, rytmizace akčních scén je výborná, jednotlivé charaktery jsou jako hračky v rukou diváka. Antal v podzemí budapešťského metra vytvořil zcela autonomní fikční svět. Bizarní komunita revizorů fungující jako služebníci podzemního impéria. Mytizace jejich neužšího vedení a „gladiátorské“ souboje v běhu podzemní dráhou. To vše je na druhé straně konfrontováno s neschopností revizorů, coby strážců pořádku, dát komukoli pokutu a porušit tak anarchii, která v útrobách metra vládne. Jejich dennodenní souboje s neukázněnými cestujícími jsou prezentovány jako výkony hodné obdivu, při kterých stoupá hladina adrenalinu v krvi. Situace, do kterých se hlavní hrdinové dostávají, jsou tak rafinovaně poskládány a s nadhledem konfrontovány, až to místy dá připomenout ojedinělé poetice Království Larse von Triera. Důmyslná hra s psychickým stavem hlavních aktérů, kdy je nám v jedné situaci dotyčného líto kvůli jeho neschopnosti jakkoli reagovat a v další jsme svědky jeho jednání zpola šíleného a nezvratně rozhodného, určuje tempo vyprávění. Sled absurdností tak, pevně pod kontrolou režiséra, vytváří silně osobitý a podmanivý ráz tohoto podzemního mikrokosmu. A taková třešinka na dortu potměšilé bizardní invence je hlavní postava revizora, coby zatraceného temného hrdiny čekajícího v temnotách podzemí na spásu.

Docela mě pobavilo, jak to tady kluci z Varů pěkně od podlahy zhodnotili :-) Ano, Dmitri Mamulia vytvořil film, který má daleko k nějakému standardizovanému midcultovému artu. Při tvorbě se nechal inspirovat v podstatě dvěma motivy. A to biblickým příběhem Izáka a Abraháma (tragická predestinace vztahu otec-syn) a Tolstého povídkou Smrt Ivana Iljiče, ve které mrtvý hlavní hrdina znovu sleduje svůj život jakoby přes skleněnou tabuli. Z inspirace výše zmíněným pak vychází onen odstup a apatičnost hlavního představitele a konec konců vlastně všech postav, které pouze jako nezúčastněné figury čekají na to, co je postihne. Naprosté odpsychologizování postav je poté už jenom prostředek jak dosáhnout chtěné podoby výpovědi. Velice zajímavé je tempo vyprávění. Nejedná se ani o vyprázdněnou, ani o omezenou naraci, ale spíše o „skrytou“ naraci. Projevuje se tak, že záběry klíčové pro vývoj děje jsou opomíjeny, zatímco zdánlivě nepodstatné momentky že života, zvýrazněné dokonalou obrazovou kompozicí, jsou vyzdvihovány nad explicitní konstatování reality. Dokonalý vizuál dá místy připomenout tvorbu Andreje Zvjaginceva až na to, že Mamulia není zdaleka tak hédonistický a své obrazy drží tvrdě u země v mizérii každodenního bytí. Nejsilnější připodobnění a až násilné vyjádření životní bídy, která je ve filmu zobrazována s chladným nezúčastněným způsobem, je scéna, kdy stroje vytrhávají stromy ze země a hned je s nesmlouvavou brutalitou zpracovávají. I když Mamulia nepodává tak brilantní výkon jako někteří slavnější podobně založení kolegové, stejně je Jiné nebe pořád kvalitní a velice zajímavý film.