Jansen

Na biologii jsem si nikdy moc nepotrpěl, ale Švankmajerovýma očima najednou dostala docela zajímavé obrysy. A alegorie s ústy a potravou – docela jsem čekal, co přijde u člověka.

Lehká, zábavná a svěží romantická komedie postavená na výborném scénáři. Výběr herců pro jednotlivé typy láskou opomíjených jedinců vyšel více než dobře a filmu se tak podařilo (z valné části:) vyhnout zaběhlým charakterovým klišé, které potopí většinu filmů tohoto rázu. Nejsilnější zbraň Shoppena ale spočívá ve scénáři. Celková kompozice rozhovorů skvěle sestříhaných a seskládaných do konečné podoby působí, i díky dynamické kameře, zcela omračujícím dojmem a první část filmu, odehrávající se na „5ti minutovém seznamovacím dýchánku“, tak nemá chybu. Druhá polovina filmu už jen převážně zpracovává potenciál předchozí části a závěr je více než uspokojující. Tak nějak si představuji nenáročnou zábavu ve skvělém provedení.

Tohle je tak na hraně mezi odpadem a pěti hvězdami. V určitém rozpoložení se tam dají nacházet docela zajímavé asociace. Akorát mám strach, že u dětí mladších 15ti let by Toopy a Binoo mohli způsobovat trvalou demenci.

Kdybych měl zase tři a s maminkou v pokoji seděl, na červený traktůrek s obdivem dozajista bych hleděl.

Porce černého do absurdity vyhnaného humoru, která prostě nemá chybu. Rozhodně bych nečekal, že útěk party zlodějíčků z dánské Kodaně do Barcelony může nabýt takových rozměrů. Pokřivené charaktery jednotlivých postav bloumající ve svém vlastním světě se uchylují ke zcela neočekávaným rozhodnutím a činům a nikdo si nemůže byt jistý co přijde v dalším okamžiku. Nevím, jestli bych někomu jinému sežral takovou porci „vysoce sofistikovaného infantilního humoru s nádechem výrazně projevované latentní agrese“ °*° Anders Thomas Jensen je borec, vtipnej borec.

Klaustrofobický a depresivní film odehrávající se během jedné chladné červnové noci. Výborná atmosféra, která je podpořena celkovou střihovou kompozicí, kdy jsou střídány záběry na potemnělý dům plný strachu a nejistoty manželské dvojice s detailními záběry tváří těch nejvyšších pohlavárů na stranickém večírku, vytváří pocit skoro neúnosné paranoie. Film svým rozpoložením postrádá jasně definovatelného hrdinu, a tak plně dostává prostor totalita jako všudypřítomný Velký bratr shlížející na své ovečky a udržující je v neustálých pochybách, strachu a napětí. Dvojice Bohdalová - Brzobohatý v rolích stranických prospěchářů s neschopností sebemenšího vzdoru je postupně psychicky drásána dlouhými drápy režimu až do rozbřesku, kdy přijde konečný ortel z těch nejvyšších míst. Ucho je v duchu těch největších antitotalitních opusů prostě výborný film.

Ne, tohle hodnocení neříká, že Slavnosti sněženek jsou špatný film. Je to film nadprůměrný, ale… Hrabalovská poetika, kterou by si každý měl přebrat podle sebe je tu tlačena do strnulých forem nedávajících pocit sebemenší svobody, slovní repliky jsou místy nuceny k nesmyslné efektnosti, ironie dostává depresivní nádech a celý děj se topí v trpkosti, která na mě tentokrát nedělala vůbec dobrý dojem. To jen pár důvodů k tomu, proč tohohle „filmového Hrabala“ nemám příliš v lásce.

Další velkolepý hollywoodský trhák, tentokráte odvíjený pozadu. Vzhledem k potenciálu, který toto téma nabízí je příběh vyloženě chudý, avšak o to více nablýskaný. Obsah je psychologicky plochý, emocionálně vyždímaný a nebojím se říci, že i silně podbízivý. Spolu s přidaným technickým know-how je Benjamin Button ideální kůň, do kterého investovat své (poslední) peníze a v intimní atmosféře některého z multikin si s velkou krabicí popcornu na klíně užít tento „minimalistický“ snímek. A čím více o tom přemýšlím, tím víc docházím k závěru, že přesně toto jsem si přál, tohle jsem i očekával a toto mi také stačilo ke spokojenosti. Teda až na rámcovou formu vyprávění, kterou vyloženě nesnáším.

Děvčátko, jménem Věruška, dostalo barvičky a začalo si hrát. Doba tehdy byla celkem příznivá, nikdo ji moc neokřikoval, a tak tvořila, až z toho vznikl film. Barevné filtry, abstraktní duhové kompozice, všemožné koláže. Barev se Věra Chytilová v tomto filmu zkrátka nebála. Dialogy (pokud se tak ve filmu proneseným slovům dá říkat) v sobě míchají absurditu s existenciálními problémy, feminismus s bohapustou zkažeností, chlípnost se smyslností a kdoví, co ještě. Nevím, ale nějak jsem se v tom ztrácel. Párkrát mě sice potěšila nějaká ta do absurdity vyhnaná šílenost, ale jako celek to u mě moc nezafungovalo. Jen mě tak napadá, jak je ta hranice přijetí uměleckého experimentu tenká. Zatímco Ovoce stromů rajských jíme je jeden z mých nejoblíbenějších filmů, u Sedmikrásek jsem se místy i nudil. Mně se ty barvy prostě moc nelíbily. Ale mělo to i své světlejší stránky, respektive ty méně barevnější.

V padesátých letech se v Česku moc dobrých filmů nenatočilo, ale tento opravdu stojí za to. Adaptace románu Vlčí jáma Jarmily Glazarové v podání Jiřího Weisse rozhodně není film, u kterého byste si dvakrát odpočinuli. Postarší tetička, která chytla snad všechny Freudovy neurózy, její mladší poslušný manžel a jejich mladičká svůdná chráněnka Jana od začátku dávají tušit, že tady se o rodinnou pohodu rozhodně jednat nebude. Vlčí jámu bych spíše než filmem pro pamětníky nazval filmem pro otrlého diváka. Vydržet totiž těch 90 minut ve společnosti tetičky Kláry už vyžaduje značnou porci odvahy. Krátce řečeno, tento film je absolutní psycho se skvělými hereckými výkony. Jana Brejchová v roli ctnostné lolitky naprosto exceluje a svým herectvím ještě zvyšuje celkové napětí. Jediné, co možná mírně kazí výsledný dojem, je konečná částečná rehabilitace tetičky Kláry prostřednictvím Jany.