mezisvet

Stockholm East není nutné porovnávat s ostatními severskými filmy. Pohybuje se totiž někde na pomezí klasické, řekněme až trochu mainstreamové americké produkce a toho, co si většina z nás představí, když se řekne švédský film – chladný příběh, který sice pracuje s psychologií postav a jejich osobními dramaty, ale podává je jaksi odosobněle. V takovém srovnání by tento film prostě neobstál. To ale neznamená, že bychom nad ním jen tak mohli mávnout rukou. --- Jedná se o klasické romantické drama s mnohokrát opakovanou zápletkou. Ona se však dál rozvíjí tím nejméně pravděpodobným způsobem a stále balancuje na hranici – mohlo by se něco takového opravdu stát, nebo je to jen „bohapustá slátanina“? Vždycky když začnete věřit, že i takovéto shody okolností se přece dějí, že ano, ruka osudu je nevyzpytatelná, přijde další rána. A vy se i s ní po chvíli smíříte. Já osobně jsem se nesmířila s tou poslední. Ano, happyendy beru, tu trochu cukru, která mi ulpí na jazyku, zapiju obyčejnou vodou, ale tady to v žádném případě k happyendu nesměřovalo. Byla to poměrně obstojně vystavěná starořecká tragédie – a ten konec, ten ji celou zbortil. (Dobře, přiznávám se, v koutku duše jsem to oběma přála.) --- Film má výraznou kameru, záběry jsou často lehce roztřesené a pokřivené, trochu nepřesné, porušují pravidlo starého dobrého zlatého středu (ve chvíli, kdy hlavní hrdinka sedí na gauči u psychologa a mluví jakoby do stěny, zatímco za sebou má obrovské množství prázdného místa, je to až bolestně patrné), ale tím víc obrací naši pozornost dovnitř. Tím dovnitř míním k prožitkům. Diváckým – jak bych se v té chvíli zachovala já?, kam tohle může vést? – i k prožitkům postav, konkrétně k jejich, tedy spíš jeho vnitřním monologům. Když se ve filmu takový monolog objeví poprvé, je trochu pěstí na oko. Kýčovitý. Nakonec tam překvapivě pasuje. --- Vedle kamery je film zapamatovatelný i po hudební stránce. Jihoamerické rytmy (zvlášť La luna y el pescador) utkvějí v paměti zřejmě právě proto, že jsou zcela mimo severoevropský prostor. Trochu prvoplánově korespondují s celkovou náladou – dokud hrají, je všechno okey. Jakmile nastane zvrat, umlknou. Jednoduchý, nicméně funkční princip. --- Musím říct, že při sledování filmu jsem oceňovala jeho jednoduchou živočišnost, přímé dějové linie i tempo, při němž jsem měla dost prostoru přemýšlet a rozehrávat vlastní scénáře. Líbil se mi motiv nádraží jako místa průniku, kde je možné se setkat i rozejít, motiv vlaku, určitá pravidelnost, s níž se tyto motivy opakují. Ačkoliv nejde o mistrně propracovaný snímek, má v sobě něco, co přitahuje. Vlastně je moc fajn ho vidět. Klidně víckrát.

Nečekala jsem nic velkého. (Nebo Velkého?) A to ani s přihlédnutím k tomu, že konverzační filmy mám poměrně ráda – stejně jako Emmu Thompson. Musím říct, že moje očekávání se bohužel naplnila. --- Co, respektive kdo film drží nad vodou, je naprosto jistě již zmiňovaná Emma Thompson. Ona totiž hraje. Skvěle používá mimiku i gestiku, výborně pracuje s tónem hlasu, pauzami, situaci dokáže podřídit vše, naprosto se kontroluje, aniž bychom takovou kontrolu vůbec zaznamenali, protože působí přirozeně. To v jejím případě získáme dojem, že sledujeme skrytou kameru, nikoliv hraný film. Rychle také dokáže střídat komickou i dramatickou polohu, což je další z jejích mistrovských dovedností, která je filmu opravdu ku prospěchu. --- V tomto místě se ale dostávám do bodu, kdy je těžké nějak pozitivně pokračovat. Pokusím se tedy alespoň svou kritiku uhrát na subjektivitu, na můj pohled, sto lidí, sto chutí. Od začátku jsem bojovala s tématem a jeho uchopením. V prvé řadě se nejedná o téma mému srdci blízké – to by snad nemuselo vadit. Kdyby ovšem jediné, co se povětšinou plytké a prvoplánově vystavěné dialogy snaží vykřičet do světa, nebylo: mějme se rádi takoví, jací jsme; každý má právo na sexuální uspokojení; legalizace prostituce je oprávněná... Z mého pohledu jsou tahle zvolání jaksi vyčpělá, prázdná, možná i neaktuální – ale především dělají z filmu jakýsi podivný manifest. Tomu rozhodně nepomůže ani přesladký závěr, kdy se z puritánské učitelky vylíhne... kdo vlastně? O sexualitě a sexuálním uspokojení otevřeně hovořící tolerantní osoba. --- Do očí bijící je Daryl McCormack, který se snaží Emmě Thompson stačit, ale místo toho se stěží vleče v jejím závěsu. Nevidím ani tak problém v jeho hraní, ale věty, které vypouští z úst (všemožná poučení, co je a není v pořádku, chápavá a útěšná prohlášení), působí spíš jako vystřižené z nějaké příručky. Nevěrohodně. A tak film drží pohromadě spíš v komediálních pasážích, kdy se od břemene zodpovědnosti za svůj osud a osudy svých blízkých obě postavy oprostí. --- Paradoxně výkon Emmy Thompson tohle všechno poměrně vyvažuje. Ačkoliv mám pocit, že pokud bychom chtěli světu něco o stárnoucích ženách a jejich sexuálním uspokojení sdělovat, mělo by se to uchopit za jiný konec, možná lze vzít Hodně štěstí, pane Veliký na milost jako jednu z prvních vlaštovek. 55 %.

Přiznám se, že australskou kinematografií jsem veskrze nedotčena. Možná proto jsem už od začátku byla zaujata prostředím, událostmi na pozadí. Uzavření pily, odliv zaměstnanců, příroda snoubící se s industriální, pomalu opouštěnou krajinou – vznik města duchů. A duchové náhle vstupují i do života těch obyvatel, kteří se rozhodli zůstat. --- Dcera není film vystavěný na napětí nebo očekávání či na originalitě zápletky. Pozornějšímu divákovi je v podstatě od prvních minut jasné, jaké prohřešky minulosti vyplují na povrch. Přesto film jako celek funguje, a dokonce o něm lze říct, že má gradující tempo, které vydrží až do finále. Nejsilnější stránkou jistě zůstanou charaktery postav. Právě na jejich psychologii – na odkrývání traumat, na odhalení jejich prožitků film stojí. Za vydařenou považuji především kontinuitu, s jakou je film odvyprávěn a s níž souvisí i kontinuita v jednání postav. Postupně se jedna po druhé odhalují, zjišťujeme, jak vnímají svět a jakým způsobem svět vnímá je, nejsou popisovány černobíle, ba naopak, sledujeme lidské individuality, které se vzájemně střetávají. --- Trochu problematický je v tomto ohledu Christian. Zdá se, že v jeho případě vše ostatní ustupuje stranou, aby mohl být naplněn zoufalstvím a beznadějí a ty pak rozdával kolem sebe. Christian je čistě destruktivní element, postrádající jakoukoliv podpůrnou část či, řekněme, dno, od nějž by se mohl odrazit. Působí jako bludný Holanďan strhávající do víru rozbouřeného moře vše, na co narazí. --- Obávám se, že tento film vyžaduje od diváka určité rozpoložení nebo minimálně částečnou ochotu ho odžít. Jinak se většina silných momentů vytratí do ztracena. Asi není nutné znovu s Charlottou otevírat dilema, které tu už bylo tolikrát, že jej lze prohlásit za jednu z metel lidstva, ale možná je potřeba být společně s Hedvigou na parkovišti, znovu jako patnáctiletá holka, která se najednou (a rozhodně ne vlastní vinou) ocitla úplně sama. Sama. --- Takové spojení je možné díky tomu, že zvlášť Odesse Young lze věřit její nezkaženou dospívající duši, otevřenou celému světu, a především v závěru se jí přiblíží i Miranda Otto s Ewenem Lesliem, kteří opět dokážou být spolu a sdílet svoji trýzeň. --- Závěrečná gradace se vyplatí – otevřený závěr klade otázku: Mohlo to vůbec dopadnout jinak? --- Pro mě osobně je trochu mimo zvolený proud metafora s postřelenou kachnou, ačkoliv chápu, jaký byl autorský záměr navázat na Ibsenovo drama, jen v daném prostředí působí nevěrohodně, příliš uměle. Stejně tak jsem vnímala i setkání Hedvigy a Christiana před motelem, vykalkulované s jasným záměrem dalšího zvratu v ději. Celkový dojem ovšem zůstává.