Jack.Pott

Asi není náhoda, že působivá alegorie Pokušení vznikla v Gruzii, rodišti Josifa Džugašviliho. Taky jistě není náhoda, že protipólem stalinistického kultu osobnosti je ve filmu víra, vždyť právě na Kavkaze se křesťanství poprvé stalo státním náboženstvím (Gruzínce předběhli ve 4. století jen sousední Arméni). "Když nevěřící člověk osamní, dokáže myslet jenom na smrt." "K čemu tedy je tahle ulice, pakliže nevede k chrámu?" V Pokušení občas zazní razantní verše; především je ale plné básnických obrazů - metaforických událostí i sugestivně vizuálních scén. Věřím, že adaptace filmu by měla velký úspěch na divadelních prknech.

Předlohou je zjevně psychologický pokus z roku 1971, při němž Philip Zimbard ze Stanfordské univerzity přiměl studenty - dobrovolníky, aby část z nich představovala bachaře a část vězně. Dokument o experimentu s názvem Quiet Rage: The Stanford Prison Experiment, natočený podle scénáře samotného Zimbarda je ke shlédnutí například zde: http://video.google.com/videoplay?docid=-22650799994423481# - psycholog v něm uznává, že zašel příliš daleko, ostatně proto taky pokus předčasně ukončil. Německé drama Experiment se zcela nedrží reálné předlohy, filmaři si leccos domýšlejí, a hlavně si představují, co by se stalo, kdyby profesor projekt včas nezastavil. Stejně jako v laboratoři Stanfordské univerzity, i filmoví trestanci musejí čistit záchodovou mísu vlastním oděvem, případně se ocitají na dlouhé hodiny nazí, v izolovaném uzavřeném prostoru atd. Zprvu normální, časem stále nepříčetnější dozorci sice dlouho dodržují pravidlo "neuchylovat se k fyzickému násilí", stejně ale stupňují duševní teror do neúnosnosti. Je naivní a trapně školometské vyvozovat, že když se společnost rozdělí na vládce a ovládané, nevyhnutelně se schyluje ke katastrofě? Domnívám se, že tento závěr je pravdivý; například Hitlerova i Marxova teorie především staví sociální skupiny proti sobě (rasově, respektive třídně). Myslím, že jakékoli omezování volebního práva (třeba podle vzdělání) či jiné dělení populace na hodnotově odlišné segmenty je cestou do pekla. Zrůdami jsme se totiž nenarodili, ale v autoritářsky deviantních podmínkách (protože realita lidského světa vzniká jako sociální konstrukt) se jimi můžeme stát.

Hra na pláč má pozoruhodně kompaktní dějovou architekturu. Zdánlivě okrajové výroky a dějové momenty do sebe postupně zapadají, jako by se neodvratně naplňoval osud sympaťáka Ferguse, jehož prvním a životním průšvihem bylo dobrovolnické angažmá v Irské republikánské armádě. Dobrosrdečný introvert i v omezeném manévrovacím prostoru uplatní svou svobodu, když nakonec před geopolitickými nacionalistickými hrátkami upřednostní blaho jediného bližního svého; přesto je ovšem jeho volba v klíčové – intimní zápletce takřka znemožněna. Podobně jako ve filmu M. Butterfly Jeremy Irons, i ve Hře na pláč se ústřední muž zamiluje do okouzlující postavy, a je připraven dát jí cokoli. Náhle ale vyjde najevo, že identita jeho lásky je poněkud jiná, než se na první pohled zdálo. Její duše i city jsou stále stejně čisté, její činy jsou pořád obdivuhodně ušlechtilé. Přesto Fergus najednou v milence vidí úplně jiného člověka. Nabízí se otázka, nakolik je genderový status při sociálních interakcích determinující; zda se jeho proměnou dokonce i životní partner může stát úplným cizincem.

V románech Milana Kundery je děj víceméně jenom sledem modelových životních situacích, jež autor interpretuje filosofujícími, psychologizujícími a sociologizujícími esejemi, a právě ty jsou skutečným bohatstvím jeho knih. Ve filmu spisovatel pochopitelně nemohl věnovat tolik prostoru hlubokým verbalizovaným úvahám, neměl-li se snímek stát mnohahodinovým monologem vypravěče. Přesto se scénáristům - tedy Jaromilu Jirešovi a Milanu Kunderovi - dílo zdařilo. Dokázali i prostřednictvím filmového umění uplatnit geniální zkratku, jež je zhutněna především v závěrečné scéně. "Ale tebe jsem přece bít nechtěl," povzdechne si hlavní hrdina Ludvík Jahn při vyústění tragikomického - a mnohem spíše tragického než komického - řetězce událostí, poté co mlátil nevinného ležícího mladíka. Opravdu excelentní - bravurní a snad i neopakovatelný výkon podal Josef Somr. Dokonale ztělesnil cynického, zatrpklého nihilistu; především jeho mimika a polohlasně žlučovitý přednes neměly chybu. Josefa Somra proto dokonce řadím vedle Rudolfa Hrušínského a Radovana Brzobohatého, kteří ve Spalovači mrtvol a Všech dobrých rodácích rovněž využili vynikající texty k hereckému perfekcionismu.

Z 90 procent odpočinkový biják, na konci s brilantní pointou. Zpočátku jsou role rozděleny jasně: jednoduchá, namistrovaná celebritka z přiblblých seriálů versus válečný zpravodaj, který se zajímá o závažné problémy našeho světa. Teprve časem se ovšem ukáže, kdo je tu skutečně povrchní, pozérská kurvička...

Laciné (snaha navalit na diváka co nejrychleji co nejvíc jakýchkoli informací, aby nabyl dojmu, že je film obsahově nadupaný), chladné (není s kým se ztotožnit - hlavní hrdina je blbeček, jeho oponent je psychopat). Přesto se člověk nenudí, což se cení.

Nevadilo by, že všechny motivy ze Sirotčince zde už byly, smutné je, že už byly zpracovány lépe. Nač dělat cover verzi, jež je horší než originál? (Ti druzí, Šestý smysl.)

Jeden můj známý má absolutní sluch a když se ocitl v mateřské školce své malé sestřičky, na Vánoční besídce, prostě nevydržel poslouchat koledy v podání kuňkajících děvčátek a musel se jít na záchod vyzvracet. Při poslechu kytaristů z Rolling Stones (mimo rytmus, chaotické klouzání po hmatníku), by to nedopadlo lépe. Mick je obdivuhodný, hlas stále pevný, energie v těle na rozdávání, bohužel ale vypadá jako stepující kostlivec. Partička je to sympatická, lidsky chápu, že si budou i na smrtelné posteli hrát na dvacetileté frajírky, já coby posluchač však nic předstírat nemíním.

Sociolog Max Weber v knížce "Protestantská etika a duch kapitalismu" popsal, že důsledkem kalvinistické víry v predestinaci je moderní kapitalismus. Kdo věří v predestinaci (tzn. věří, že spasen může být jen ten, kdo patří mezi vyvolené - a že vyvoleným není každý), je totiž nutně velmi soutěživý - protože si snaží svým úspěchem dokázat, že právě on patří mezi vyvolené. Tato extrémní soutěživost je hlavním charakteristickým rysem kapitalismu, respektive charakterovou vlastností moderního kapitalisty. Víra v predestinaci byla typická pro náboženské organizace, jež vytvářeli první osadníci v severní Americe - a zde se taky rozvinul kapitalismus v nejvyšší míře. V "Až na krev" se potkává zástupce jednoho z takových náboženských hnutí - Eli Sunday (při jednom ze svých kázání vykřikuje: "Já si ze srdce přeji, aby každý mohl být spasen, vy ne? Obávám se, že tak to ale nechodí. Nauka o jisté spáse pro všechny je lež!", vzápětí řve na svého otce: "Bůh nespasí hlupáky, Abeli!") a téměř až karikatura kapitalisty - Daniel Plainview. Oba jsou asociálové - oba na ostatní stále něco hrají (Eli inscenuje "zázraky", Daniel předstírá, že "děti jsou budoucnost, za kterou bojuji"), aby si je podmanili a získali vliv. Oba jsou bezcitní ke svým nejbližším (Eli si vybíjí vztek na otci, Daniel jen využívá hezké tvářičky svého adoptivního syna) a oba končí jako trosky. Pokud totiž člověk uvěří, že někteří lidé jsou méněcenní ("nevyvolení" v podání Eliho, Daniel zase říká: "Občas pohlédnu na lidi a nevidím nic, co by za něco stálo."), vnitřně vyhasíná, až je z něj jen popel. Nacisté zničili svou nenasytností sami sebe, silně kapitalistické státy vymírají. Přežít se dá jedině s vírou, že každý je potřebný.

Vizuálně hodně povedené, bohužel obsahově je "Jaro, léto, podzim, zima... a jaro" jen hra ne velikou mystiku, navíc dost křečovitá: Scénárista formuluje jakési teze, jejichž údajnou pravdivost pak dokládá na svém (smyšleném) příběhu. "Chtíč probouzí touhu vlastnit a touha vlastnit probouzí záměr vraždit," praví "Mistr" a jeho pravidlo jako by vzápětí bylo opravdu potvrzeno. Skutečnost je samozřejmě mnohem problematičtější a pokud jde o pouhý mužský chtíč, chlap většinou svou milenku na jednu noc (s níž chtěl jen sex) nechce podruhé ani vidět, natož ji vlastnit. "Svět lidí v tobě vykřesal mučivou bolest, není tomu tak?," říká následně "Mistr" svému žákovi. Aha, takže svět lidí je zlý a člověk by se měl vrátit k Matce přírodě, splynout s harmonií lesa? Tak proč tedy potom sám "Mistr" není ve své chajdě šťastný a upaluje se? Znamená to snad nakonec, že celý svět je zlý a řešením je v důsledku sebevražda? :-D Jsem přesvědčen, že nejen svět obecně, ale ani svět lidí není nutně strašný. Ovšem o logiku a myšlenky v tomto snímku vlastně ani moc nejde, korejští filmaři se v podstatě jen snaží navodit dojem jakési prastaré, moudré filosofie. A ten dojem (nic než dojem) je taky výsledkem...