Jack.Pott

Starý pardál pardálié Gérard Depardieu v překvapivě osvěžující roli! Prostoduchý kriminálník nezná stud ani zábrany a prožívá permanentní euforii. Třeba do spoluvězně, který zamračeně svačí a e-vi-dent-ně nestojí o konverzaci, bezelstně a rozzářeně valí: "Ty kousáš jenom půlkou pusy, protože druhá půlka pusy tě bolí, že jo? Haha. Hahaha. Znal jsem chlápka, kterej když jedl, měl taky nacpanou jenom půlku držky. Jeho držka vypadala jako prdel, jako prdel s jednou půlkou! Haha. Hahaha! Půl prdele jsem mu říkal! Půl prdele, hahaha! Půůůl prdele ti budu říkat, nafouknutá půlka prdele!!!" Jean Reno je dobrý parťák, tak dobrý, že je nakonec jedno, jak celá jízda dopadne.

Vyděšená jeptiška Maria musí opustit klášter, který obsazují komunisti - anarchisti - levičáci, volající po smrti farářů. Roztřesená klepe na první dveře, jež zdobí zbožný obrázek. Ocitá se ovšem v bordelu, a než se naděje, leží pod vyžraným biskupem. Naštěstí do nevěstince včas vpadnou radikální feministky s puškami, aby odhodlaně přesvědčovaly prostitutky, že je nutné osvobodit se! ...Než se nadějeme, Maria umí na zpaměť pasáže z Bakunina a Kropotkina; zatímco dříve tiše drmolila verše evangelií, nyní křičí uprostřed španělské občanské války: "Vojáci armády, která povstala proti lidu, vy jste lid! Umíráte, abyste chránili zájmy generálů a milionářů. Váš nepřítel stojí za vámi, ne proti vám. Pozvědněte své pesti a zvolejte: Svobodu! Bratrství!" Kristus byl socialista, rebel a levičák. S Kristem nemají nic společného vypasení biskupové, prahnoucí po polnostech, nemovitostech a moci. Kristovo učení znamená solidaritu, všeobjímající svornost a rovnoprávnost. Společnost ale na tak nádherné ideály není ještě připravena. Revoluce zrazuje, a vlast nakonec požírá svoje nejlepší děti. Revoluce je nejdříve dojemně humorná. "Lidi z odborů nám dali dům, abychom se v něm usadily. Je to lepší než dřív, protože už nejsou pasáci. Staly jsme se družstvem a založily jsme výbor. Jsem pokladnice a Julie je sekretářka. Milicionáři nám tu vylepili plakát, který říká: Respektuj ženu, kterou si vybíráš. Mohla by být tvojí sestrou nebo matkou!" Potom pozorujeme první ideové deformace. "Dali nám čepici a brašnu a udělali z nás průvodčí v tramvaji. Hloupá práce, zvlášť když lidi jezdí tramvajema a neplatí, což je správné. Nepatří snad tramvaje všem?" A nakonec, nikoli poprvé v hostorii, čeká nejupřímnější levičáky brutální smrt.

Nevadí mi, že děj byl předvídatelný. I apokaliptická, existenciálně zoufale beznadějně bezvýchodná poetika je mi svým způsobem blízká. Konec srpna v hotelu Ozon byl ale tááááááááááááák tááááák tááááááááááák pomalounkaťoučkej, že mě prostě nudil. Přiznávám. A nechápu, proč už nikde nehrála Magda Seidlerová (Barbora), byla moc krásná (jako jediná :-).

Přiznám se, že do svých 28 letech jsem zaměňoval obřízku za "sunna cirkumcize", jež nemusí mít tragické důsledky. Až díky Květu pouště jsem zjistil, co je to "klitoridektomie", a především že je prováděna "faraonská obřízka". Děsivé, denně je takto znetvořeno a zmučeno 6000 malých dívek, v současnosti musí následky nést 100 milionů žen. Amputace vnějších pohlavních orgánů ženy zrezlou žiletkou, střepem nebo mušlí a následné zašití vagíny nití, navléklou mnohdy na trn, patří k nejtemnějším okamžikům lidské historie, je pozlůstatkem nejnebezpečnějších pověr, nemá pranic společného s žádným světovým náboženstvím (ani s islámem) a vážím si filmu, který na tohle peklo upozorňuje.

I normalizační silně ideologický seriál mohl být výborný. Minulý režim měl sice znetvořenou tvář, pakliže ale šikovný advokát zvolí správné argumenty, dokáže jej legitimizovat (fakticky příšerná situace dělnictva před 2. světovou válkou, zrůdně šokující fašismus, agresivně imperialistická politika poválečných USA ve světě). Jiřímu Sequensovi se opravdu několik dílů povedlo: Bestie, Mědirytina, Studna, Rukojmí v Bella Vista, Poselství z neznámé země. Bohužel většina dílů stojí za pendrek, především Vyznavači ohně, Hon na lišku, Strach jsou trapně křečovité. Podivuhodné je, jak se scénárista snažil vykreslit čelní příslušníky Státní (nebo Veřejné?) bezpečnosti coby "muže z lidu", především s důrazem na jejich "lidový humor", páni policajti jsou ale ve výsledku neuvěřitelně sucharští panáci. Miloš Willig, Vladimír Ráž, Rudolf Jelínek byli navíc tak důležití, pernamentně zamračení a skálopevně uvědomělí, že bych s nimi nešel na pivo, ani kdyby měli pinktlich stejné názory a přesvědčení jako já.

Působí to nepatřičně, když Taťána píše legendární dopis světové literatury anglicky, ale jinak se britský Oněgin kupodivu povedl. Neodolatelný esesák ze Schindlerova seznamu na věrohodného Evžena pochopitelně má, navíc romantická móda 19. století mu povážlivě sekne. Velká zasněžená Rus, dvě velká zlomená ruská srdce. Když hodí milostný list do ohně on, ještě jej může vyndat a přečít. Ale až pustí dopis do kamen Taťána, bude již pozdě na jeho vyjmutí. Pozdě, příliš pozdě, z nejvroucnějších citů je uhel.

Guillermo Arriaga píše příběhy, za něž by se nemuseli stydět ani Puškin s Balzacem. Důsledně prověřuje charaktery, proniká do věčných intimně lidských dilemat, jejichž důsledky dotahuje do krajnosti. Na počátku Planiny v ohni je běžná americká středostavovská rodina s kupou dospívajících dětí; bohužel otec již nedokáže - vůbec, opravdu vůbec nedokáže uspokojit manželčiny neuhasínající sexuální potřeby. Podle standardních společenských norem má být člověk věrný svému životnímu partnerovi, je to ale rozumné i ve zmíněném případě? Podle respektované pyramidy lidských potřeb psychologa Abrahama Harolda Maslowa patří sex mezi základní, fyziologické pogtřeby. Pakliže je partner nedokáže ukojit, proč musí člověk zůstat deprivován? Je sex posvátným manželským obřadem, který nemůžeme přirovnat k jiným lidským potřebám - například potřebě jídla, na které taky začneme chodit k alternativnímu kuchaři, pakliže partner/ka ztratí schopnost připravit dobrou večeři? To je nadiskusi; každopádně jestli si na reálné křižovatce odpovíme negativně, riskujeme, že kvůli nevyzpytatelným společenským sankcím zůstane jenom planina v ohni, a spáleniště v srdci.

"Oficiální text distributora" je o jiném filmu, než který jsem zhlédnul. Estébák na černou práci Antonín není znuděný, není "možná psychopat" a netouží po pouhé iluzi útěku. Psychosomatický prostitut, fízl v tom nejhorším slova smyslu, ďáblův lokaj Antonín je zoufalec, postrádající sociální i emocionální inteligenci, je prosťáček neschopný budovat pěkný mezilidský vztah, neschopný mít alespoň malou radost z cizího smíchu - slunce - stromů. Třeba by i byl hrdinným a dobrodušným disidentem, Antonín ale nic nechápe - ničemu nerozumí, cítí-li vůbec něco, potom pouze vlastní prázdnotu; uvědomujete si, v jaké prdeli takový estébák vůbec je?! Dělá to jediné, co mu jeho mizivá inteligence dovoluje: Je konformní, plní příkazy, chová se legálně a legitimně v rámci aktuálního politického systému. Dělá maximum možného. A cosi nepatrného v něm, pidizrníčko lidskosti z toho blije, hnije a zoufale řeže; v momentech nejtěžší agresivity, cynismu a aktivní buzerace Antonínovi selhávají plíce - dusí se, propukají v něm jakési psychotické záchvaty. Antonín dobře ví jediné: Že Klára je ztělesněním nejčistší oduševnělosti, elegance a harmonie. A že na ni nemá. Přesto učiní pokus předem odsouzený k nezdaru. Poslední nebožák ztracený v poušti vztáhne roztřesené drápy a zkusí se napít z mraků.

Jako jsou filmy o holokaustu mocné spíše kvantitativně než kvalitativně, naopak je zoufale málo snímků, které zachycují utrpení Romů, Rusů, Ukrajinců, ale i Němců ve 20. století. A že byly poválečné pogromy na naše německé spoluobčany strašlivě příšerné! Jsem rád, že Habermannův mlýn vznikl. Jestlipak vedle Kočáru do Vídně existuje ještě jiný český film o tomto našem "národním zločinu"?

Jsem si skoro celej film myslel, že Aňa a Ondřej jsou sourozenci. Incest by byl dramatičtější, ale stejně by Nevinnost nezachránil. Film o emocích a vášni prostě nezasáhnul moje emoce, natož aby mě rozvášnil. Základní příběhová linka je solidní kostrou, nějak jí ale chybí maso a krev - nepopsatelné kouzlo, které dokáží tajemně vyčarovat jenom talentovaní autoři. A nebo jsem zmlsanej z Kawasakiho růže a Horem pádem, na něž pěju pozitivní superlativy.