MsBrambora

Tento seriál vypadá na první pohled úplně obyčejně. V jádru se ale jedná o příběh plný stresu, emočního vypětí a rodinného traumatu.  Odehrává se v kuchyni zapadlého bistra, které se marně snaží zachránit před finančním krachem nadaný kuchař Carmy hraný Jeremy Allenem Whitem se svými kamarády a bratrancem. Jeho a Ebons Mosse-Bachracha hrajícího bratrance bych z hereckého obsazení nejvíce vyzdvihla, protože se do role naprosto ponořili a zvládli předat veškeré emoce svých postav na jedničku. Nejvíce se mi na tomto příběhu líbí jeho zpracování. Procházíme si zde přípravou pokrmů spolu s postavami a poznáváme, že život v kuchyni není vůbec jednoduchý a dokáže být více než náročný a stresující. To vše díky bezchybnému nasnímání a střihu scén, například když se parta snaží na čas připravit jídlo, ale nic se jim nedaří. Napětí stoupá a stoupá a rozhodně to není příjemná podívaná, protože vše prožíváte spolu s postavami. Vidíte chaos odehrávající se v hlavě každého kuchaře, protože mají všichni v seriálu dostatečný prostor a vy jako divák si zamilujete každou z nich - ať už hned, nebo postupně.  Je to příběh o zlomeném člověku, lidském pochopení a vyrovnání se s těžkými životními situacemi jako je ztráta blízkého. Opravdu se na to nekouká lehko, ale nějakým způsobem vás příběh dokáže během pouhých dvou sérii zaháčkovat a vy potřebujete vědět, zdali se ubohému Carmymu konečně poštěstí, nebo jestli se všechno začne ještě více kazit. Každá epizoda je něčím výjimečná, nejvíce bych vyzdvihla přípravu štědrovečerní hostiny, která se stane noční můrou všech zúčastněných a kdy máte pocit, že větší facku od života už Carmy nemůže dostat a přesto se tak stane. Zkrátka se jedná o příběh, ze kterého si odnesete hodně témat na zamyšlení a uvědomíte si, co všechno se odehrává za jídlem, které se příště v restauraci objednáte.

Když dnes už 85 letý režisér Ridley Scott oznámil, že se ujme filmového zpracování o jednom z největších vojevůdců všech dob, nebylo to žádné překvapení. Tento tvůrce se totiž většinou zabývá historickými dramaty a Napoleon není výjimkou. Svůj první celovečerní film Soupeři sice vydal již v roce 1977, ale jeden z největších hitů přišel až o dva roky později – Vetřelec. V roce 2000 ale nadělil světu asi jeho nejznámější kousek a to Gladiátora. Dále je autorem vesmírného sci-fi dramatu Marťan, Amerického Gangstera či loňského Posledního souboje. Napoleon byl rozhodně jeden z nejočekávanějších filmů letošního roku, který přinesl hodně historických snímků jako Oppenheimer nebo Zabijáci rozkvetlého měsíce s šílenou stopáží kolem 3 hodin. Napoleon má „pouhých“ 158 minut a ty alespoň pro mě osobně uběhly jako voda, jelikož jsem se v kině ani jednou nepodívala na hodinky. Celkově vás film pohltí hned úvodní scénou, kde vidíme popravu Marie Antoinetty, které slavný vojevůdce přihlíží. Ve skutečnosti však u tohoto gilotinového masakru nebyl přítomen, což bývá hlavní výtka filmu – historická nepřesnost a to nejenom u této scény, ale i například u sekvence, kde Francouzi bombardují egyptské pyramidy při pozdějším tažení. Já jsem s tím problém neměla, protože ač mi přijde Velká francouzská revoluce a Napoleonské války jedny z nejzajímavějších událostí historie, neznám všechno dopodrobna. Co se týče prostředí, byla jsem nadšená, protože až na pár scén bylo prostředí naprosto fantastické, uvěřitelné a vizuální efekty nijak nerušily, protože se většina scén točila v reálných lokacích. Kostýmy působily fantasticky, to samé platí pro vykreslení samotné osoby Napoleona. Ze začátku filmu totiž vidíme obléhání Toulonu, kde je generál nejistý a je vidět, že se bojí. To se ale vzápětí změní s výhrou pro Francouze a postupně se stává čím dál tím víc sebejistější, což vrcholí ve scénách, kdy jen pokynem ruky dá znamení k palbě a sám si zacpe uši a s kamennou tváří pozoruje vřavu před ním. Herecký výkon Joaquina Phoenixe prostě nemá chybu a dokáže Napoleona ztvárnit skvěle i ve vzácném projevování emocí. Dále tu máme další herecké eso – Vanessu Kirby v roli manželky a milenky vojevůdce Joséphine. Tento vztah má ve filmu opravdu velký prostor a věnuje se mu velká část stopáže. Žádný film ale (až na pár výjimek) není dokonalý, a proto mám pár výtek – film tak trochu působí jako směs scén nastříhaných za sebe. To je způsobené tím, že se provádělo mnoho střihů od Director's cutu, který má šílenou stopáž 470 minut a zamíří na Apple TV+. Také mě trochu zklamalo, že kromě Napoleona a Joséphine se o žádné z postav skoro nic nedovíme a jsou v ději chvíli spíš jen pro nějaký účel. Celkově mě ale snímek bavil, hltala jsem každou scénu a je obdivuhodné, co Ridley Scott ve svém věku dokáže.

Kde jen začít, když píši o tomhle skvostu. Příběh o stvořiteli atomové bomby od skvělého režiséra Christophera Nolana mě přikoval v kině do sedačky a po celou dobu tříhodinové stopáže jsem ani nedutala. Cillian Murphy se zde Oppenheimerem vyloženě stal a dokázal naprosto věrohodně předat pocity člověka s takovým morálním dilematem a složitou situací, se kterou se musel vynálezce potýkat. Černobílé pasáže, které znázorňují objektivní pohled na situaci s tváří Roberta Downey Jr., jenž se za každou cenu snaží u soudu prosadit Oppenheimerovu vinu, jsou dechberoucí. Ten způsob, kterým je tento film natočen, je jednoduše jen těžko uvěřitelný, protože Nolan nepoužil jediný CGI efekt a sledovat první test bomby - Trinity na velkém plátně se ani nedá popsat slovy. Do toho tady hraje perfektní hudba od Ludwiga Göranssona, při které vám běhá mráz po zádech, a ztvárňuje svým provedením všechno, co se zrovna vědci děje v hlavě. Velice se mi také líbilo sledovat vnitřní stránku Oppenheimera, který se po shození bomb na japonská města mentálně zhroutí. Je zde vidět obří nátlak ze strany vlády, veřejnosti i jeho spolupracovníků a celý snímek vlastně působí jako studie tohoto činu, který navždy změnil naši historii. Vrchol ale přichází až na samotném konci filmu – závěrečný dialog mezi Oppenheimerem a Einsteinem a následná montáž. Sledování těchto závěrečných dvou minut je něco nepopsatelného, a když film skončí a na plátně se začnou objevovat první titulky, vy se přistihnete, že na ně koukáte s otevřenou pusou a s vnitřním pocitem, že lidstvo bylo vždycky předurčeno k sebedestrukci.