joker2

Adam Sandler si mě tímto filmem získal. Ačkoli mu jeho humor nežeru i s navijákem, ale pečlivě vybírám šťavnaté kousky, tak u tohoto filmu jsem se bavil :). Ačkoli jsou role schématické, jsou všechny postavy dotaženy ad absurdum. Komické situace se stávají jakoby mimochodem a celý film působí dojmem vážného filmu, který vás ani rozesmát nechce. A pak vám hodí šlehačkový dort do tváře :). Chris Rock je opět třeskutě výmluvný a nenásilně vtipný, ale hlavní obdiv si zaslouží dvojice siláků, z nichž jeden je nemluvný psychopatický magor (zřejmě inspirace Indiánem z Přeletu nad kukaččím hnízdem) a druhý je sice silný, ale velice citlivý (něco jako Zelená míle). Souboj s vedením věznice zase odkazuje k filmu Vykoupení z věznice Shawshank, verbování psychopata zase Mlčení jehňátek. No prostě pop-kulturní odkazy a navíc fakt sranda. Doporučuju... Opět ovšem s varováním, abyste reálné zobrazení situace v amerických věznicích nečekali :). Prostě oddych.

Wimledon byl krásnou přípravou na sportovního ducha olympiády. Můj oblíbenec Paul Bettany (Příběh rytíře) odehrál nadstandardní výkon a Kirsten Dunstová je prostě krásná. Ale o tom je celý koncept hollywoodských hvězd - musí být krásní, oblíbení a musí umět trochu hrát. Což se v tomto filmu povedlo. Poselství skoro žádné není (pokud tedy nejste z těch, kteří nikdy nešlyšeli/y, že láska zvítězí :)). Samozřejmě i Sam Neil se opět v roli žárlivého otce předvedl... Takže příběh klasický (love story na kurtech Wimbledonu), herecké výkony standardní (na herce :-))), jaktože se mi tedy film líbil - dokonce čtyřhvězdičkově? Bylo to díky tomu, co se na tento příběh nabalilo - konkrétně novátorsky natočené tenisové zápasy (ani zdánlivě realistické, zato však točené s citem pro nadsázku - zvláště výměna ve finále, kdy si hlavní soupeři vyměňují míček mezi raketami s asi metrovým odstupem - pozn. to ať mi někdo řekne, jak tohle natočili....), zajímavá famílie hlavního protagonisty (otec trucuje ve větvích stromu, bratr sází proti bráchovi a balí zaměstnankyni sázkové kanceláře), slizký agent, který je vlastně sympatický a který ve finále mává na střídačku americkou i britskou vlajkou :), deprese Angličanů z toho, že ještě nikdy Wimbledon nevyhrál Brit, hezká scéna seznámení s Kirsten ve sprše ;) , vybraný anglický slovní humor... Na houby naproti tomu byly sexuální scény (míň než v narážkách), scéna zranění, kde nejde vůbec vidět, co se stalo, stereotypní výsledky zápasů (souboj na nože s nejlepším přítelem, ve finále největší sok, k vítězství stačí dobrá rada, jeden z páru vyhrává, druhý zákonitě prohrává - vždy je nutné, aby jeden z partnerů byl v silnějším postavení :)). Takže abych to neshodil, tak ještě citace z úvodu filmu: "Táhne mi na třicet. Ve sportu to znamená důchod. Jsem 119. ve světovém žebříčku. Ne že by to bylo špatné, ale vím, že je 118 hráčů, kteří jsou lepší a rychlejší než já..." No fakt depka :))

Docela hezký film o staré legendě. Herecké obsazení není špatné: Benno Furmann hraje Siegfrieda Drakobijce (známe ho z filmu Princezna a bojovník jako bojovníka), Max von Sydow jako kovář Eyvind (známe ho jako rytíře z filmu Sedmá pečeť), Kristanna Loken jako valkýra Brunhlida (známe ji jako terminátorku z Terminátora 3), Alicia Witt jako princezna Kriemhilda (známe ji z filmu Duna a seriálu Městečko Twin Peaks), Julian Sands jako zrádný Hagen (hrál ve filmu Nahý oběd a Gothic od Kena Russela), Samuel West jako král Gunther (hrál například Viktora Frankensteina ve filmu Van Helsing) a Robert Pattison jako bratr Gunthera Giselher (hraje třeba Cedrika ve filmu Harry Potter a ohnivý pohár). Myslím, že je trošku zcestné srovnávat tento film ať už z Pánem prstenů (ačkoli Tolkien z legendy o Niebelunzích vycházel), tak z filmy o Excaliburu (např. Merlin, Mlhy Avalonu, Excalibur, Monty Python a svatý grál, První rytíř), ale měl by být srovnáván z filmy o Niebelunzích. Tato legenda bohužel byla zfilmována naposledy ve 20. letech (režisér Fritz Lang) a od té doby téměř nic (v 60. letech verze s Terencem Hillem jako Siegfriedem). Myslím, že je škoda, že se někdo nepokusil o klasické filmové zpracování. Jedna zajímavost z www stránek filmu: celý film se natáčel v Jihoafrické republice, což je pro severskou legendu vskutku absurdní :). Stejně jako u Tróji tvůrci zanevřeli na bohy a ti se ve filmu nevyskytují, ačkoli jsou pro celou legendu podstatní. Pokud chce tedy člověk vidět Odina, Lokiho a Thora, musí se podívat na filmy jako Syn masky (Odin, Loki) nebo Incredible Hulk Returns(Thor). Viděl jsem i první díl, který je slabší, ale chválím zpracování draka (zejména hru světla a stínu, která působí hodně přirozeně). Kristanna Loken splnila mou představu o valkýrách měrou vrchovatou. Zajímavá krátká kritika z pohledu věrnosti předloze je tady: http://www.gjs.cz/dejepis/rubr-clanky/nibelungove_2.htm

Od dob Kickboxera Jean-Claude van Damma uběhlo hodně vody a tyto dva filmy snad ani nelze srovnávat. Ačkoli se oba dva motají kolem thai-boxu a oba hrdinové si motají kolem rukou režné provazy, tak v Ong-Bakovi je nevkládají do střepů (ani je nemáčí v medu a v gumových medvídcích jako ve Žhavých výstřelech 2), zato choreografie je dovedena do naprosté dokonalosti. Tento film není jenom o tom, že Tony Jaa má vypracovanou postavu hrající všemi svaly a že umí udělat rozštěp - v tomto filmu totiž ukazuje, že i bez triků lze udělat opravdu kvalitní bojovou podívanou díky schopnostem svého těla. Film mnohdy zabíhá do brutality (pila zabodnutá do přeloktí, lámání kostí či lebka proražená loktem), ale i decentní kopance a bouchání lokty do hlavy (dle tohoto filmu zřejmě nejúčinnější praktika, jak vyřadit protivníka z boje) vypadají, že musely protihráče opravdu bolet. Vše je natočeno zpomalenými záběry, abychom si tyto gymnastické kousky mohli opravdu vychutnat a tyto záběry jsou ukazovány opakovaně z více úhlů, abychom opravdu viděli, že se nejedná o triky. Film jsem viděl s titulky a musím přiznat, že thajština mi občas lezla na nervy. Hlavní záporák má díru do krku (trachotomie), kterou kouří cigára a mluví přes nějaký zesilovač - ke konci však scénáristy asi zesilovač přestal bavit a nechali ho mluvit i bez něj (že by zázračné uzdravení?). Mezi mé oblíbené scény patří: proskok mezi dvěma skleněnými tabulemi, běhání po hlavách, rozbití motorkářské helmy loktem, souboj s ohnivýma nohama politýma benzínem, souboj s irským rowdie, vyběhnutí po stěně s efektivní otočkou a kopancem do hlavy a závěrečná scéna s urvanou hlavou Buddhy (tento postup zvaný Deus ex machina používali ve svých divadelních kusech již staří Řekové). Ačkoli se asi nejedná o typickou thajskou produkci, tak rozhodně svou vyjímečností stojí za vidění...

Tygr a drak, Hrdina a Klan létajících dýk - kdo může objektivně vytvořit žebříček těchto vizuálních orgií kombinujících kung-fu na drátcích (tzv. wire-fu) s poetikou staré Číny? Pro mě zůstává Klan na posledním místě, a to z několika důvodů - zejména jsem postrádal připravovanou scénu souboje císařských vojáků s Létajícími dýkami, která je pouze naznačena pohybem vojáků v lese, ale nikdy k ní nedojde. Dalším scénáristickým zaškobrtnutím byla sněžná scéna na konci, kdy nejprve projíždí Mei krásnou podzimní krajinou, aby pár minut poté začalo hustě sněžit a hlavní hrdinové se začali brodit několika centimetry sněhu - bral jsem to však jako metaforu, kdy vztah Mei a Jina prochází vývojově všemi fázemi - jaro (poznávání se), léto (zrání), podzim (sklizeň) a zima (krutý konec). Bojové scény byly nadsazené, takže každý šíp i vržená dýka zasáhly cíl s milimetrovou přesností (například scéna vysvobození z bambusového vězení jedinou dýkou, hra echo v bambusovém háji, kdy nůž je vržen dříve než dopadne kulička na strom ???, nebo pět šípů vystřelených zároveň, kdy všechny zasáhnou cíl, ale nikoho nezraní, atd.). Zajímavé bylo vykreslení touhy po volnosti, kdy Mei se vzdává odpovědnosti za budovaný vztah, aby se vrhla v náruč nezodpovědnému vánku s nejistou, leč jistě zajímavou a napínavou budoucností (není to snad dilema, které dříve či později musí řešit každá žena?). Bojové scény byly skvělé - ať už útěk před vrhanými bambusy, které se zabodávají pár centimetrů za pronásledovanými či pro mě nepochopitelně natočená scéna, kdy jsou hlavní hrdinové uvězněni v bambusové svěrací kazajce. Zajímavá je i první hra echo s bubny, která sice na druhé zkouknutí opět ukazuje známky nadnesenosti, ale díky bubnovému doprovodu je hudebním zážitkem par excellence. Dějové zvraty na konci byly také přitažené za vlasy a ve srovnání s dějovými zvraty Hrdiny nebyly zdaleka tak působivé, ba působily až samoúčelně. Nepochopitelná scéna byl i úprk slepé bojovnice mezi stromy, což člověk, který někdy běžel lesem se zavázanýma očima musí brát opravdu jen se zamhouřenýma očima - ani sebelepší sluch totiž nepomůže při odhadování, zda zrovna před námi není nějaký strom. Takže jako pohádka hezké, ale s realitou to má společného jen velmi málo. Proto je můj žebříček: Hrdina, Tygr a drak a pak teprve Klan létajících dýk. Přesto se jedná v produkci kung-fu o nadprůměr. Malá odbočka na závěr: Pro milovníky bojových sportů doporučuji film o thai-boxu Ong-bak...

Úžasné záběry podmořského světa, kde se setkáme nejenom s prapodivným tvorem Whale-Shark, který se živí planktonem a dalšími druhy žraloků (zajímavý je souboj o jídlo žraloků sličných), ale potkáme i delfíny, tuleně a rejnoky (konkrétně rohaté manty). Hlavním vypravěčem je skvěle nadabovaná želva, ovšem pro mě byly nejsilnějším zážitkem hejna sardinek průběžně měnící tvar. Ze speciálních brýlí mě sice po pár minutách rozbolela hlava, ale stejně bych byl pro delší minutáž...

Filmy Krzysztofa (to ti Poláci neumí napsat Kryštof???) Kieslowského mám rád a viděl jsem od něj vše, co se dalo. Se Zbygniewem Preisnerem, dvorním skladatelem Kieslowského, jsem se dokonce osobně potkal na Letní filmové škole v Uherském Hradišti, ale byl jsem ještě malý Jarda, takže si to možná ani nepamatuje. Každopádně jeho hudbu jsem si oblíbil (zejména album Preisner Music, kterému jsem důvěrně říkal Best of Preisner) a ačkoli co skladba to perla, tak Marionnettes z Dvojího života Veroniky patří k mým nejoblíbenějším. Dvojí život Veroniky jsem viděl ve věku, kdy jsem snad ani nemohl docenit všechny jemné nuance (váhal bych docela s termínem, že jsem ho pochopil), ale vím, že z Kieslowského filmů byl mezi kritiky i diváky nejoblíbenější, a proto si rád zajdu na obnovenou premiéru v rámci Projektu 100. Oblíbenost tohoto filmu dokonce předčila i oblíbenost filmu Tři barvy: Modrá. Irene Jacob je krásná dáma, podle mě přitažlivější než Julliette Binochettová (perlička z osobního života: Irene Jacob byla rovněž v Uherském Hradišti a koulovoala se s mým taťkou :)). Pro mě osobně však pořadí oblíbenosti Kieslowského filmů je následující (od nejoblíbenějšího): Tři barvy: bílá --- Krátký film o zabíjení --- Tři barvy: modrá --- Amatér --- Krátký film o lásce --- Dvojí život Veroniky --- Tři barvy: červená. Rovněž velmi oceňuju komorní projekt Dekalog, který Kieslowský připravil pro polskou televizi, kde se zabývá desaterem božích přikázání (přikázání Nezabiješ a Nesesmilníš byly prodlouženy a uváděny v kinech jako Krátké filmy o lásce a zabíjení). Pokud budete mít možnost vidět Dekalog v televizi, nenechte si jej určitě ujít.

Kultovní sci-fi záležitost, která i přes svou archaičnost udivuje kvalitním zpracováním triků, např. prozařování obleků při příjmu energie, trojrozměrný obal pomeranče a člověka, závody na motorkách, souboje s osobními disky - tzn. kdykoliv, kdy počítačová grafika musela být spojena s reálnými prvky. Přiznávám, že postavy jsou těžko rozpoznatelné (ještě že je jich tak málo), zejména při souboji motorek jsem se na chvíli ztratil, ale Jeff Bridges zde podává jeden z nejlepších hereckých výkonů své kariéry. Je vždy nenásilně středem pozornosti a jeho rošťácké kousky vyvolávají jaksi mimovolně úsměv na rtech. Lásku mezi programy bych bral za projev kompatibility, shodně určených cílů a vzájemné spolupráce. Navíc programy na sebe berou podobu uživatele, a pokud se mají dva programátoři rádi, je pravděpodobné, že i jejich programy si budou rozumět. Pokud může mezi programy existovat rivalita a nenávist, je láska jedinou silou, která to může zvrátit. Docela rád bych viděl nějaký film o filmu, protože mi přijde až neuvěřitelné, co všechno počítače v roce 1982 dokázaly (vzhledem k tomu, že grafické rozhraní bylo většinou textové a první grafické hry se objevovaly v primitivní podobě až o pár let později). Ve své době zázrak, v dnešní době kultovka.

Tak nevím, co se na tom lidem nelíbí. Příjemný odpočinkový film, kde jsou všichni Maskou. Je tu jednak Loki, jako pán masky, dále pes s maskou a dítě jako syn masky. V poslední řadě je tu taťulda (Kennedy), který je ale maskou asi 2 minuty filmu, takže jeho výkon snad ani nelze hodnotit. Film je nabitý různými cartoonovskými triky a odkazy (datel Woody, zpívající žabák, atp.). Ze všech nejlepší je asi dítě, které má skvělou mimiku i bez masky. Pravda chybí tady Jim Carrey (proto hvězdička dolů), ale to je naprosto v souladu s comicsem Maska, kde je nositelů masky taky více. Film je určený i mladým divákům (tzn. není tak krvavý jako původní comics), ale to mu neubírá na zábavnosti - skvělá je například scéna, kdy pes nakreslí scénář, jak se zbavit dítěte, avšak nakonec je do pasti lapen sám, následuje přesný sled toho, co bylo nakresleno, ale je to převedeno do filmové podoby, kde lze opravdu vyčíst jen velmi málo chybiček. Skvěle jsou udělány i výstupy Odina, který se zjevuje ve všech možných i nemožných místech. Myslím, že se jedná o důstojného nástupce první Masky, ačkoli příběh je trochu přitroublý až primitivní (pes a dítě bojují o přízeň Kennedyho). Pokud máte rádi Toma a Jerryho, rozhodně si tento film zkoukněte (ale do kina na něj raději nechoďtě, litovali byste vyhozených peněz). Ideální film pro televizní vysílání v sobotu odpoledne.

Ač náročný film (musel jsem ho zkouknout nadvakrát), tak je velice krásný (zvláště až mazlivé záběry orchidejí), lidský (zvláště zpočátku nesympatická postava lovce orchidejí) a rozhodně ze scénáristického hlediska velice zajímavý (ostatně jako všechny filmy se scénářem Charlie Kaufmanna). Je to taková zvláštní matrioška o jedné orchideji, lovci který po ní touží, novinářce, která o něm píše do novin a později i román, režisérce která o něm a o ní chce natočit film a scénáristovi, který o tom všem píše scénář. Jednotlivé vrstvy reality a jejího zobrazení se vzájemně překrývají a doplňují, až se mozaika stává kompletní, až trojrozměrná. Zajímavá je i role scénáristova alter ega a bratra, kterého hraje taky Cage, který zatímco se jeho bratr potí při scénáři o orchidejích, jen tak mimochodem a bez větší námahy vytvoří scénář kasovního trháku. Nicholas Cage hraje Charlieho Kaufmanna i jeho alter ego, takže si to Kaufmann vlastně napsal na tělo - títmo faktem však film získává další rovinu, která přesahuje hranice filmového plátna a ztrácí se v nezachycené i nezachytitelné realitě. Bez této skládačky by to byl romantický film o lovci orchidejí, takto se stává obrazem sama sebe...