hopskulak

Star Wars: Vzestup Skywalkera je překrásný film a vynikající epizoda celé ságy o rodině Skywalkerů, z nejnovější trilogie má pocitově nejblíže k původním (to jednoduché přejícné nadšení z radosti druhých, víra, silná přátelství), k nimž kruhovým opisem (do)uzavírá příběh. V jeho středu leží jedna z nejlepších filmových hrdinek a vzorů (Rey coby empatická síla projevující se vůči okolí nesobeckým tvůrčím záměrem) a jedna z nejzajímavějších postav daného fikčního světa (Ben Solo/Kylo Ren), které vzájemným střetáváním vyplňují jeho obsah. Nostalgické momenty pro fanoušky jsou kompozičně motivované, takže mají význam pro příběh této konkrétní epizody a rovněž ji narativně prohlubují více či méně citově zabarvenými odkazy na epizody předchozí (jen světelný meč Anakina Skywalkera nese tolik narativních informací jako snad žádná jiná rekvizita v kinematografii). Šermířský souboj na troskách Hvězdy smrti a v burácejícím moři je dech beroucí a patří k nejmonumentálnějším a nejzásadnějším, co se v předaleké galaxii odehrály. Citlivé a pokorné rozloučení, přestože je to od začátku ohromná dobrodružná suverénní jízda.

Láskyplný památník jednomu historickému období, jednomu žánru, jedné ženě. Překvapivě i velmi empatický a dojemný - povšimněte si, kolikrát se některá z postav (Cliff, Rick, Sharon, Rickova mladinká herecká kolegyně) zeptá jiné, jestli je ta v pořádku, nebo projevuje zájem o její dobré bytí. Nebo zkuste porovnat svoje pocity ohledně postav, když jste je poprvé potkali na začátku, s pocity při loučení na konci - hlavní hrdinové filmu (Booth, Dalton) nejsou takoví, jací se mohou na první pohled zdát. Tím, jak ve filmu rozšiřují reálný svět, se stávají na naší úrovni diváků hrdiny mytologických rozměrů.

Spása jedné duše Hawkinsu. Přímo do srdíčka, poslední kapitola je absolutno. "You told her...the wave was seven feet. You ran to her, on the beach. There were seagulls. She wore a hat...with a blue ribbon. A long dress with a blue and red flower. Yellow sandals...covered in sand. She was pretty. She was really pretty. And you...you were happy."

Mistrovské dílo o umělém životu, které, pokud budete hodně citliví a budete jej pozorně vnímat, probudí život váš a všechny vaše smysly, i ty, co nejsou u běžné 2D projekce zpravidla tolik zaměstnávány. Hlavní hrdina K ve spoustě scén zakouší různé vzruchy pro svůj smyslový aparát - v úvodu spolu s ním slyšíme bublat a později syčet jídlo na sporáku, detailně popisována je jídla vůně. V jiné scéně slyšíme a skoro cítíme kapky deště na kůži. Později tak blízko slyšíme bzučení včel. Každý úder, řezná nebo střelná rána zanechá stopu. O obrazových kvalitách není třeba psát. ______ Závěrečná konfrontace ve westernovém stylu je hypnotizující a svojí komorností alespoň pro mne byla neočekávaná, poetický epilog tomu všemu pak naplno rozpumpuje srdce.

Nejroginálnější filmový příběh X-Menů a v důsledku toho mimořádný komiksový film odlišující se od ostatních svým pevným poutem s tradicí a prvními díly série.

Guilty Pleasure.

„What the f...“. Přátelský hrdina ze sousedství se v Homecoming pomyslně vrací domů a pevněji ustavuje coby postava Marvel Cinematic Universe a za to se mu dostalo královského zacházení. Wattsův snímek je "feel good" hravá a zábavná procházka převážně komiksovou historií Pavoučího muže, ke které se odkazuje (zasazení do náctiletého období Petera Parkera a jeho prvních vědeckých pokusů a hrdinských kousků / kostým je trochu Ditko, trochu Romita Sr. / první Peterova láska, známí a jeden z prvních protivníků / Hollandův Peter v sobě má trochu Ultimates pojetí), a která je zároveň aktualizována a posouvána novým směrem. Rovněž vám prozradí, kde se v Queensu dá sehnat nejlepší sendvič a jak Spider-man řeší situaci, kdy nemá k čemu vystřelit pavučinu. Vrátily se mi vzpomínky na sledování toho seriálu z devadesátek v dětství a úžas, když jsem v jednom z komiksových sešitů pozoroval, jak se Spidey lehce pohupuje New Yorkem s Mary Jane kolem krku. Často zmiňovaná sekvence cesty na ples je vynikající tím, jak pracuje s distribucí informací a rozsahem vědění několika postav a nevyužívá žádných superhrdinských kostýmů či omamné akce, vrcholem pak scéna inspirovaná The Amazing Spider-Man #33 (Únor 1966). „Hey ho, let's go!“.

Čiré kouzlo. Sebevědomě a sebeuvědoměle předvedené, se spoustou dobra, hravosti a radosti. Přitom tematicky stále při zemi, citlivě zahrané a s povzbudivou zprávou pro ty, co se ztratili na cestě ke svým snům.

Neuvěřitelně živoucí film, který působí jako zjevení zejména díky důmyslnému designu. Každé zobrazené zákoutí Citadely, každé upravené vozidlo, každý kostým a maska nese spoustu informací o historii daného fikčního světa, vyprávění si tak vystačí s jednoduchou zápletkou s jasnými vývojovými vzorci, přičemž celá akce Furiosy, oh krásné Amazonky Furiosy, se ukáže být v rámci vývoje událostí v dalších dílech zásadní. V ní jí pomůže Max, oh raněné zvíře Max, jenž se k hlavní linii příběhu připlete nedobrovolně a v pasivní roli coby živý štít a zásobárna krve, aby v závěru jako správný velký hrdina bez jakýchkoliv nároků na zásluhy zmizel mezi prostým lidem a objevil se tam, kde bude jeho činů opět potřeba. Strhující průjezd písečnou bouří musí být jednou z nejkrásnějších sekvencí vůbec.

Následující komentář obsahuje popisy děje, postav, jejich vztahů a inventáře Kingsmenů. Veliká zábava, zejména díky strhující akci (ano, té pekelné z kostela), vybuchujícím zapalovačům, správňákovi Galahadovi (který obdivuje padouchy starých filmů s Bondem), oxfordkám s bodcem, padouchovi se sympatickým plánem na zlepšení světa (který obdivuje hrdiny starých filmů s Bondem), multifunkčnímu deštníku, štědré severské aristokratce či sympaťákovi Eggsymu (kterému je dopřáno nejuspokojivější k.o. úhlavního rivala za dlouhou dobu).