hopskulak

Ruská archa je (pokud se jí necháte okouzlit) silně meditativní film, hloubavá plavba napříč dějinami, na jejímž konci upadnete do hlubokého transu (neplést s ospalostí), ze kterého se vrátí obohaceny všechny vaše smysly. Rozhodnutí natočit celý film pouze na jeden záběr není pouhou okázalou manýrou, ale logickým a nejúčinnějším způsobem, jak zprostředkovat nerušenou prohlídku krás a hemžení v Ermitáži. Krásné dílo k ochutnání (k pohledu, k poslechu, k očichu a téměř k doteku).

Nádhera. Poslední Mohykán je pastvou pro oči, uši a nezapomíná ani na poctivý dobrodružný příběh tažený hned dvěma romantickými liniemi. Závěrečné zúčtování na skále, jež začíná Uncasovým rozloučením s otcem a rozezněním známého motivu Jonese a Edelmana, je jeden z nejkrásnějších konců, který kdy kdo ve filmu měl.

Naprosto geniální dílo, k jehož dokonalosti je klíčem intertextualita. Není tajemstvím, že závěrečný díl Nolanovy trilogie má netopýřího muže vrátit ke komiksovějšímu prvnímu dílu, resp. k jeho komiksovým kořenům. Proto se se zloduchem Banem navrací motiv Ligy stínů a mytologie obestírající postavu Ra's al Ghula. Nolan šel ovšem ještě trochu dál a otevřeně se inspiroval v Batmanových kreslených příbězích (např. No Man's Land, Knightfall, The Dark Knight Returns), skrze které nám vypráví monumentální příběh rámovaný tématem knihy A Tale of Two Cities od Dickense. Na ploše 164 minut je toho potřeba rozehrát hodně, proto je TDKR místy nedoslovný, někdy zkratkovitý a divák musí sám domýšlet. Nejde ovšem o nic jiného než o proces známý z komiksů, kdy čtenář aktivně vyplňuje prostor mezi panely (tzv. škarpu, jak je toto imaginární místo v českém překladu knihy S. McClouda označováno) a dovytváří celkový obraz. TDKR se tedy k Batman začíná (potažmo ke své komiksové tradici) vrací nejen tematicky, ale i formálně, a to nejen na úrovni narativu (syžet můžeme přehledně rozdělit na jednotlivé "sešity", které mají jednotlivé stránky, ty jednotlivé panely apod.) ale i stylisticky (v komiksech nejsou pravidlo osy a návaznosti tak přísně dodržovány, proto lze těch několik "špatných" návazností pohybu v závěru označit za samotnou manifestaci tvůrčí svobody). Nolan napsal grafickou novelu pro stříbrné plátno, jež by se mnohem lépe vyjímala někdy v 20. letech minulého století, v době filmových paláců.

K zbláznění super-skvělé a definitivní vyspění marvelovských adaptací. Je to jednoduché, hrdinové už sobecky nebojují na vlastním písečku, ale vydali se se svými kolegy čelit monumentální hrozbě z vesmíru. Avengers mají I. výborného režiséra a scenáristu v jednom, který vytvořil pecku především pro fanoušky, díky promyšlené strategii (ustavující sólovky -> týmová spolupráce) je ovšem přístupná úplně všem (zmínky o desetiletých chlapeččích jsou mimo, vždyť film je mládeži do dvanácti let nevhodný!). Avengers mají II. příběh, který je v rámci univerza neokoukaný. Avengers mají III. parádní postavy, které spolu nejrůznějšími způsoby interagují a je to velká zábava. Avengers mají IV. obrovský nadhled a nemalou porci sebereflexe, takže nebudou zase úplně hloupí. Avengers mají V. společenský přesah, ale není nutné ho tam hledat. Avengers mají VI. spoustu akčních scén (a jedno akční inferno) s ohromujícími triky, které v Bayových robotech vyvolaly nekontrolovatelnou transformaci do nenápadných angličáků. Avengers mají VII. Hulka. Avengers toho mají hodně a do toho se ještě snaží vzdělávat publikum, když nám říkají, že největší zábavu si užije uvědomělý a sečtělý divák.

Srovnání s knihou (pokud ji četl) a se severskou adaptací (pokud ji viděl) se divák těžko ubrání. A protože jde o adaptaci knihy, ne o remake Oplevova filmu, v druhém případě by mohl mít větší tendenci přehlížet fakt, že Fincher zvolil jiný přístup, čímž oba pokusy dostatečně odlišuje, a zároveň do díla opravdu přinesl svoje "auteurství". Tam, kde jsou první Muži syroví, je Fincher jednoduše bezcitný, chladný; vlastnosti úzce související se "strojovou" dokonalostí jeho děl a pracovním perfekcionismem. Třeba v manipulaci s nervním hudebním doprovodem dvojice Reznor/Ross (podobně jako v The Social Network, kdy jeden lehce variovaný motiv symbolizoval proměnu postavy Zuckerberga), kdy se ambientní zvuky prolínají se zvuky fikčního světa a naopak. Fincher poněkud upozadňuje detektivní vyšetřování a více jej zajímá zvláštní vztah Mikaela a Lisbeth (která je dokonalou a fascinující postavou pro jeho filmografii, obsahující rysy většiny stěžejních figur z jeho předešlých děl), při odhalování jejich pozadí a vyvíjejícího se přátelství ovšem není moc sdílný, alespoň ne slovy. To mu na konci umožňuje přijít s epilogem, který v celém tom odtažitém celku bez emocí působí logicky a přímo nádherně a je cokoliv, jen ne zbytečný. Fincherovi Muži jsou nekonvenční a fungující detektivkou, jež by si mohli užít jak ti "nepopsaní" (které nebude otravovat vtíravá myšlenka srovnávat), tak diváci obeznámení se švédskou verzí nebo s knihou (ti se budou moci více soustředit na celkovou formu a zjistit, že Fincher je stále ten osobitý režisér).

Wachowští na sebe vzali roli "testerů" možností kinematografie a pomyslných očekávání: začalo to Matrixem a prozatím vyvrcholilo Speed Racerem. Jejich schopnost komplikovaně a zároveň přehledně vyprávět je obdivuhodná. Druhý díl jejich sci-fi opusu se hodně liší od prvního a srovnávání těchto dvou mistrů ve svém oboru může způsobit, že si divák propracovanější pokračování zdaleka neužije. Reloaded rozvíjí myšlenky předchozího dílu, přichází s novými a navrch přidává nadpozemsky nasnímané a choreograficky zvládnuté akční sekvence a šokující odhalení. Expozice - konfrontace - rozuzlení: zrození - život - smrt.

Pečlivá studie superhrdinského mýtu. Každá část systému Vyvoleného zaslouží obdiv. Základem je výborný scénář, bezchybně odvyprávěný, ze kterého Shyamalan pečlivou, soustředěnou prací s kamerou v kombinaci se zvěstující hudbou vytvořil místy až hypnotické dílo. Vše má svoji funkci, je jasně motivováno a úzce spolupracuje s ostatními prvky. Nejde o nic jiného než o nejcivilnější superhrdinský film, do nějž se nám postupným aplikováním paradigmatu promění vztahové drama o hledání vlastní identity.

Lacině vyhlížející dekadentní zvrácenost, která ve svých nejvíce šokujících momentech vyvolává konstantní smích. Jedinečný zážitek. Divine je královna.

Mnohovrstevnaté komorní dílo, které pohlcuje v každé vteřině. Převažující důraz na mizanscénu a nepřerušované snímání dává divákovi dostatek prostoru k interpretaci každého prvku, každé myšlenky, každého obrazu. Film pokládá spoustu otázek, pozorovatele ovšem nechává tápat, brodit se, hledat, doufat; jednoznačnou odpověď nedává. Nejdůležitější je cesta.

Divácky velmi náročný film s vynikajícími hereckými výkony a poutavou tajemnou atmosférou. V jednu chvíli dává postavám i diváku naději (snad k pochopení celého snímku), z ničeho nic ale přijde obrat a vše zase končí nešťastně ("zase to sakra nedává smysl"). Jednoznačná interpretace neexistuje. Sny, ideály, splněná/nesplněná očekávání, neustálá volba, ale i samotný princip a největší síla filmového média. Každý najde cestou Mulholland Drive něco jiného.