Ztlumte světla, zesilte strach, ten nejhlasitější výkřik může patřit vám. A jakže dopadl již sedmý zářez pily do horkého masa? Tuhle sérii jsem již považoval za notně vyčpělou, ale poslední puzzle skládačky zapadlo bez zbytečně vypadlých zubů. Ač jde stále o tentýž koncept, závěrečný díl vyplul na hladinu krvavé lázně konečné odpovědi, ukázal bizarní gore a završil obstojným game overem. Konečně se série vrátila ke svým kořenům a dá se říct, že jak dobře začala, tak dobře byla zakončena. __Viděno ve 3D projekci.
Tuny krve, vnitřností, chlastu, spoře oděných bab a hlavně smrtícího teroru, který se prokousá až k vám. To je party, která svou nabídkou sakra láká! O tuhle popcornovou pecku se postaraly titulní predátoři - krvelačné piraně, pod jejichž čelistmi se moře rychle zbarví do ruda. Aja se krve rozhodně neštítí a divákovi naservíroval detailní rybí jatka přesně tak, jak je chce vidět. Snad jen český dabing a nevýrazné 3D nebylo nutné. Nicméně dlouho jsem se tak nebavil a vřele doporučuji tohle rybí peklo, které vás ohlodá až na kost!
Pokoušeli se ho zastřelit, umlátit, upálit, přejet, ale on se vždy objevil znovu. Dříve člověk, teď pod bílou maskou už jen ryzí zlo. Ano, Michael Myers... Šestý díl této slavné ságy v mých očích sice zůstává v zaběhnutém průměru, přesto si odnáším lepší dojem, než z předchozího dílu. Mimoto je obzvláštněn o sektářství a keltskou mytologii, na nichž je postavena zápletka. Nejenže Prokletí Michaela Myerse zatahuje do děje hodně mystiky, ale samotná chladnokrevná mašina na zabíjení je víceméně loutkou, která se nechá popotahovat, ale své oběti umí vykuchat se vší parádou. Chápu, že většina musí skřípat zuby, kam až to v sérii zašlo, ale i tak je šestka docela dobrým dílem.
Dům bez jistoty, čaje a sušenek, místo toho James Brolin s nabroušenou sekerou v ruce, uslintanej pes a pár duchů navrch. S chutí jsem zatlačil do dveří a nechal se ofouknout okultní atmosférou prokletého domu, která se pod bližší optikou očividně inspirovala Exorcistou. Nejzřetelněji je to vidět na vymazlených svárech mezi knězem a satanem, který o sobě prostřednictvím domu dával výrazně vědět. Krom toho Rosenberg netrápí zbytečným vysvětlováním a nenásilně se řítí do precizního finále, které mrazí, načež já to můžu bez problémů vyšroubovat na čtyřhvězdí.
Španělskou horrorovou kuchyni jsem nikdy nemusel, neboť pravidlem bylo mé velké zklamání. I proto jsem k [Rec] 2 přistupoval s určitou skepsí, jelikož jednička šla svým pojetím naprosto mimo mě. Musím konstatovat, že byla oprávněná, protože dvojka dopadla úplně stejně. Ať už vinou handycam, kterou k smrti nesnáším, neb nedokáže dát jeden souvislejší záběr, navíc v tomto případě naprosto nepochopitelný vsun dementních teenagerů do děje (lze-li o ději mluvit), kteří dokonale zbořili i ty poslední zbytky napětí. Chápu, že Plaza a Balagueró stáli před úkolem, kdy museli úspěch prvního dílu přebít, popřípadě jít odlišnou cestou. Jiné řešení by bylo vnímáno jako neúspěch. Zkusili první možnost, více akce, více nechutností, krve, ovšem někdy méně znamená více. Jak to dopadlo, to už jasně ukazuje mé hodnocení. PS: Trojku už prosím NE.
Jaký ortel si odnese doposud poslední díl jedné slavné série? Wes Craven se vrátil, aby důstojně zakončil to, co kdysi sám začal. Přiznám se, že po šestém dílu nebylo kam spadnout a tak jsem byl mile překvapen, že nejde pouze o výkřik do tmy, ale o ničím neředěnou zábavu, ve které Wesův setrvačník bez větších ofrků boří mýty a navíc si z nich dělá legraci. Co mi však trochu vadilo, že Freddymu sebral jeho pověstný sarkastický humor, s čímž nemohu sympatizovat zrovna tak, jako s jeho novou maskou. Ať už to bylo s touto za léta nabobtnalou sérií, jak chce, prozatímní tečka sedla na své místo skoro jak bych chtěl. ___ Můj žebříček série: N1, N3, N4, N5, N7, N2, N6
Je k neuvěření, kam šestým dílem série sklouzla. Jestliže se dá hovořit, že v předchozích dílech byl strach, akce, nebo obojí, tady není zhola nic. Zůstala jen nakroucená fraška, jejíž posledním hřebíkem do rakve byl totálně stupidní konec. Těžko se mi to říká, ale šestka je suverénně nejhorší díl série.
Rozhodně nejdepresivnější díl série, ve kterém Freddy ukázal, že jeho žiletková rukavice má pořád co nabídnout. Oproti předchozím, akčnějším dílům se pětka vrací k hororovému pojetí, za což palec nahoru. Rovněž exteriéry, interiéry laděné do chladných barev, se podílejí lví službou na morbidní jiskře. O to trestuhodnější ovšem je, jak málo jich bylo využito. Musím sice pochválit existenci nosného děje, který nebyl v předešlých dílech tak patrný, ale za jakou cenu? Nejenom, že atmosféra je kolikrát přerušovaná nezáživnými dialogy teenagerů, ale i samotný Freddy nemá tolika nápadu, bohužel ani prostoru. Stále však jde o dost kvalitní pokračování, které se alespoň částečně snaží o dovysvětlení pohnuté minulosti, nestárnoucího zabijáka.
Doufat, že bych snad mohl šílet z galonů krve nebo úchylností v syrové podobě by bylo poněkud naivní. Všehovšudy jsou Kruté oči hor levnější, vyčpělejší pokračování jedničky s lehkým nádechem osmdesátých let. Craven těžko mohl věřit na zopakování úspěchu, a víc než kdy jindy platí známé přísloví „Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky“ - jak je vidět, pokusil se o to. Že by režijní sebevražda(?!) Koncepce zůstala do puntíku stejná, přihlouplí zabijáci, lokace, akorát místo rodiny tu máme partu teenagerů. Škoda, že šňůra neschopných výpadů se táhne až do poslední dvacetiminutovky, která přinese vyvražďovací smršť a částečně odčiňuje předešlou bídu a utrpení.
Písek, šutry, skály... písek. Prach ve vzduchu. Destinace Paradise Falls uprostřed ničeho, kam by zmrzlináře nevyhnal, a přitom se tu z každý díry objeví pár veletuctů posedlejch. Legie je pořádný kopanec do hlavy s partičkou přeživších, co se snaží bránit na tomhle seschlým fleku poslední naději lidstva. Na tomhle známém konceptu spálený země a mrtvého vzduchu, je až s podivem, jaký krmení dokáže nabídnout pro rychlopalný arzenál. V téhle skrumáži stačí kouknout na pustinu - PRÁSK a cíl se ztratí v sloupu dýmu. Jojo, tak takhle to tu chodí... Možná cáklý, možná ne dokonalá apokalyptická atmosféra, ale pořádná béčková flákota, kde kulky sviští, posedlým se vytřeluje mozek, krev teče a andělé, jako kosmetický doplněk. Ač je to objektivně výplach, jak vyšitý, nemohu si pomoct, ale tahle anarchie s koulema mě dostala asi podobně jak Bitch Slap.
Přehlídka hororové veteše podle Ti Westa, v kulisách, kde krvavé skvrny prýští takřka v každém záběru. Spring Fever začíná bez ostychu hned v úvodních titulcích a jako nekompromisní pokračování je dostačující. Nepřehlédnutelné manýry vnitřností na předním skle, pod komediální pokrývkou, dokážou pobavit a vytvořit lehkou jednohubku, která tak rychle uteče. Přesto nemohu být zcela spokojen, jelikož hlavní berličku tvoří nechutné záběry, které relativně fungují, ale neposkytnou víc, než béčkové řečiště zvratků a rajského protlaku. I tak se Ti West zhostil hozené rukavice poměrně obstojně a z obsahu, jímž disponoval, vyždímal téměř maximum.
Morální monumentalita, kde svět znamená tlačítko. Richard Kelly na první pohled stvořil opojnou atmosféru 70.let, která však trpí příšernou ukecaností. Na scénáristickém předměstí to ještě nepoznáte, avšak s trochou pozornosti zjistíte, že smrad, jenž ovíjí stěny záhadné krabičky, nečpí pouze z místních stok. Totiž na odiv se vystavuje mysticko-konspirační jádro, které svou rozvleklostí nudí a postrádá hlubší smysl své morálnosti, a nedokáže nabídnout víc, než matlavý příběh, vykonstruovaný na moci, hříchu a očistci.
Časová smyčka, která za sebou pálí mosty logických souvislostí. Smutné resumé pro snímek, který ve své podstatě měl ambiciózní ideu, avšak scénami bez chuti a zápachu, popřípadě neinvenční popravou protagonistů si vydláždil zástup promarněných šancí. Přitom začátek byl slušně rozehrán, ale několika tentýž kolečko, ukazující sled událostí stále znova, nudí, postrádá širší měřítko a dost možná i pointu, za kterou by šlo předešlé kiksy schovat. Těžko říct, co tím Christopher Smith chtěl říct, navíc postoj, který až příliš rychle ukáže horizont svých možností mě neoslovil. Jedna hvězda za první sled, druhá za skvělou Melissu George.
Ultimátní retro stylovka, jejíž jméno obrušuje ostré hrany atmosféry z osmdesátých let. The House of the Devil bruslí po hororovém žánru s rafinovanou estetikou, okořeněnou o vlastní tvůrcovský dotyk. Ten docení především fanoušci oldschoolových postupů. Od statických záběrů, syntetických popovek, přes účesy, po walkman ve stylu osmdesátek. Leč snímků se strašidelným domem či okultní zápletkou tu bylo spousty, tak právě díky své formě u mě snímek zvítězil. Minimalistickou, neuspěchanou, která své trumfy odkrývá v posledních minutách a nesnaží se vyděsit laciným audio shockem. The House of the Devil tak považuji v rámci moderního hororového trendu za vytříbenou a precizně odvedenou řemeslnou práci, při které obrníte-li se trpělivostí, tak finále vás nezklame.
Uplakanýma očima budoucnost neuvidíš, lásku si koncem ostří nevynutíš. Orphan, mrazivý Thriller u kterého nelze nezajásat nad vypravěčským mistrovstvím. Rámcující děj, který do bitevní vřavy dialogů nasazuje Esther, která své pozlátko nevinnosti odhodí, jen co její smysl manipulátora poručí a démonizuje v uštěkaného fracka, který se neštítí někoho vykuchat. Na druhé straně barikády stojí rodina s kterou se pojí dvojnásobná kontroverze, obalená epizodkami a komentáři důvěry a ponížení. Je radost sledovat herecké výkony, které, když už to někde zaskřípe podrží, kameru, která graduje momenty, které sice často nevyvrcholí, ale zato funkčně udržují divákovu pozornost. Menším klínem je závěr, který má tendenci kopírovat často viděné konce, nicméně je pořád o třídu výš nad konkurencí. Orphan tak čestně může držet prapor snažení, jehož hlavní sílou je mluvené slovo, herecké výkony, krev je až tím posledním. 9/10
Máme tu zombie pětiletku, tak není divu, že se do ní zakousla i francouzská brutální vlna. Vděčné téma, které sebou přináší utrhané končetiny, kulky svištící mozkovým tumorem, popřípadě krev, co vzduchem z tepen lítá. Mutants jsou zasazeni do postapokalyptické zimy, ovšem její vizuály zůstaly nevyužité. Kde je všudypřítomná beznaděj ze světa, který je svírán krvežíznivými mutanty?! Totiž když už přijde na nějaký souboj Face to Face, tak je ihned pokroucen epileptickou kamerou. Ani zdařilé masky a několik kýblů krve nedokáže kontrovat takto vniveč roztrhaným emocím. Finále sice přidá na obrátkách a v úzkých chodbách "opuštěné budovy" je sice na co koukat, nicméně jsem již dlouho neviděl takto promarněný potenciál, který zůstal někde na úrovni bublajícího bahna. 4/10
Mohl bych říct, že jde o další vyvražďovačku, která se veze na osvědčených konceptech, trpí nelogičností, a svůj potenciál mrhá ve službách rutiny, stereotypu. Svým způsobem to pravda je, ale tento prozaický popis ani ve zlomku nevystihuje, jakým způsobem jsou archetypy vybarveny, jak rezonují s divákem na obrazovce jeho televize. Totiž slasher je tradičně podmíněn formě, nikoli obsahu a tímto způsobem komunikuje i Sorority Row. Jelikož ztráta schopné zápletky se kompenzuje způsobem vražd a krásnými dívkami v doprovodu příjemné hudby. Ostatně kdo čeká košatou zápletku, vrstvení metafor, ať dá ruce pryč. Jelikož se smrskla na nepovedený žert, dívčího spolku, který nepřinese zábavu, ale oběť jedné z nich. Nicméně následná kill série je slušně natočená, zabijákova zbraň skýtá dobrý potenciál a vynásobím-li to polonahými dívkami, které bojují o svůj život, vyjde nadprůměrná zábava.
Tak především, očekáváte-li klasický Halloween, pak pálit salvu chvály nejspíše nebudete. Avšak přijmete-li tenhle krvavý koncert, kde psychydelický trip je samozřejmostí, pak počítejte s tím, že budete tancovat ve smrtelných křečích. H2 má jiné postupy, jiného Michaela Mayerse a jiný Halloween. Rob vytvořil halloweenský svět, kde znatelně neodděluje dobro od zla. Tyto hranice se smývají a divák je vláčen šedou zónou, kde může tušit, že žádné rozhodnutí, není to nejlepší. V tomhle světě na vás dopadne každý čin bezvýchodných situací, ohavností, kde špínu na rukou nemá jen Michael. Ač je H2 postaven na nejrůznějších vědomých i nevědomých situací, povedlo se mu vytvořit souvislosti činů, sled brutálních vražd, kde už nemáme pouze jedno monstrum, ale součet plastických postav, které jsou, jak aktéry, tak konateli.
Tenhle krvavý hamburger přepálil svou dobu minimální trvanlivosti nejméně dvakrát a tak není divu, že místo, kam by nejlépe pasoval, je dno odpadkového koše. Jsou to jen kulisy dvakrát poskládané, každý ví, co minulu, a co jednou se stane. Což není o nic zábavnější, než odpoledne strávené drhnutím podlahy kartáčkem na zuby. Jistě, krev tu je, ale opravdu to stačí? Ne! Každá hra má svůj game over, ale dokud to tvůrcům sype, tak proč něco měnit. Pár mrtvol, potoky krve, "nečekané zvraty", a vidina rychlých dolarů se rýsuje. Fanfáry pro tentokrát ještě nezatroubí a při tomto vývoji nelze očekávat změnu ani do budoucna.
Listí v korunách stromů šumí, křik a pláč se ozývá, tam, v těch lesních končinách, kde ho slyšet není, kde její srdce naposledy buší, v kaluži krve zrcadlí se v očích strach. Cravenovi se povedl málo vídaný kousek - v minimalistickém snažení proměnil čirou tůňku v krvavou lázeň. A když její první kapka dopadá, zjistíte, že lidská mysl se nezdráhá ani těch největších zvěrstev. The Last House on the Left vzbuzuje pocit panické snahy přežít dokonale. Ten je totiž zařezán stejně hluboko, jako nůž do dívčina těla. V naturalistickém podání se schází, ponížení, znásilnění, smrt, pomsta a rodičovská láska. Banda kriminálníků si chce zpestřit den a když shodou okolností narazí na dvě dívky, náležitě této možnosti využijí. Jejich sexuální chtíč nemá hranic a jen co dostanou, co chtějí, obě dívky usmrtí jako kus dobytka. Avšak náhoda tomu chtěla, že posléze navštíví dům jedné ze zavražděných. Její rodiče se nechtěným návštěvníkům náležitě "odmění." Ve své době kontroverzní snímek, který i dnes budí respekt a byl vzorem pro mnoho napodobitelů.
Tajné experimenty pro vládu zas jednou něco podělaly. V dálce se ozývá nelidský řev, jsou tu první burani, jak tohle jenom dopadne? Prvotní povzdech, že se The Hills Have Eyes nedokážou vyšvihnout nad standard B produkce, se ztratil - pod krvavým nánosem jej nikdo nenajde. Samozřejmě, béčko to je stále, jenomže pravda je trochu složitější. Tenhle film má jiné věci na práci, než servírovat vám moralistické žvásty: nasimulovat krvavý masakr mezi americkou rodinkou a zdegenerovanými burany. Wes Craven dokáže i s hubeným základním obsahem bavit. S přiloženým prstem u spouště porcuje maso a touto cestičkou si kráčí až do titulků. Ale posléze, co si otřete pot z čela, vyhrabete nohy ze střev, zjistíte, že žádná hlubší scéna, která by byla zapamatování hodná, v obsahu není. 6/10
Izolace, film dvou mechanismů. Jednak dokáže nabídnout stejně opojný pocit, jako když z herního automatu vytřískáte velkej balík peněz, ale zrovna tak pocit, když v něm necháte celou výplatu. Záleží, jak moc hazardní hráč jste. Přistoupíte-li na pravidla hry, budete se bavit. Hoďte minci, můžete hrát. Menu hlášek je dlouhé a leč chody nejsou velké, o to větší mají styl. Někdo může namítnout, že příběh není nic, co by zasluhovalo vytesat do zlatého štítku, ale přesto porce černého humoru, podrývání klišé, a situací, kdy nestačí jen zabíjet, jej dokáže slušně nakopnout k tomu, aby z žánrových kolejí vyvražďovaček vyjel. A jako Jackpot dostanete useknutou hlavu.
Městský folklor se šíří rychlostí světla, a ač bývá ovlivněn ironickým nebo nadpřirozeným kroucením, je součástí našeho každodenního života. Z neznámých důvodů těmto fámám lidé věří, a to i přesto, že jde o skrze smyšlený příběh. Ať už je pravda jakákoliv, jedním takovým příběhem je i Candyman. Mysteriózní trip, který se díky naivnímu příběhu jen těžko vstřebává. Nemohu se zbavit pocitu, že si Candyman vyšlápl na pro něj příliš ambiciózní cestičku, kterou nedokáže udýchat. Ono je to těžké, když sám režisér neví, zdali se držet víc reality nebo klást důraz na nadpřirozenou linku. Popravdě, černoch s hákem místo ruky, mě nechával chladným a nezměnilo to ani precizní gore. Palec nahoru dávám za hudbu a snahu o žánrový přesah, palec dolu za muže s hákem a naivitu. 50%
April Fool's Day, jak příhodný název. Totiž ukázkový případ toho, kdy v rukou máte perfektní premisu, ale neumíte s ní manipulovat. A přitom základní prvky, pro slasher tak přitažlivé, tu byly. Odlehlé, archetypální sídlo, hluboký les, který jej obklopuje, krásná blondýnka a černý humor v balení voyeuristického feelingu. Kde se tedy stala chyba? Klíčem nezdaru nejspíše bude absence vraha a gore scén. Snaha udržet napětí pouze na bázi domněnek, (kdože je ten neviditelný útočník) a nastiňování postav, které odhalují řetězec událostí nefunguje. Pouze v posledních dvaceti minutách, se snímek najde a dokáže vytvořit určité napětí se zajímavým rozuzlením, nicméně je to příliš málo, abych jej mohl zařadit alespoň do průměru. Co taky čekat od filmu, s názvem Apríl.
Osmdesátá léta jsou pro subžánr slasher více než bohatá a tak není divu, že se vzniklou vlnou popularity, se objevují nesčetné napodobeniny téhož, které si chtějí ukrojit alespoň kousek krajíce. Logicky pak vzniká štěpení na několik kategorií, podle jejich kvality. Final Exam bych kategorizoval někam do lehce podprůměrných vod. Je hned několik důvodů proč. 1) Vrah nemá masku, je to sice hora, ale i přesto jeho respekt padá. 2) Jeho charakter je jednorozměrný, není nám známo jméno, motivace, divák se dozví jen to, že je to chlápek s nožem, který vraždí studenty v okolí kampusu. 3) Gore, pakliže předchozí dva důvody selhávají, leží o to větší břímě na této stránce. Ne, že by se snad několik červených scén neobjevilo, ale není to nic, co by zkušenějšího diváka vyvedlo z míry. Snad jen moment v tělocvičně a střelba lukem, trochu vyčnívá nad průměrem. Možná i z těchto důvodů je tento snímek pozapomenut. Nemohu sice říci, že bych se nudil, ale výše zmíněné aspekty a spousta nedotažených maličkostí, ať ve vývoji postav či pomalého tempa, mě nepřesvědčily, abych dal hodnocení vyšší, než 40%.
Humorní orgie, které směle, ale promyšleně atakují rozumnou hladinu adrenalinu v krvi. Student Bodies je synonymem toho, co většina lidí zná pod slovem Scary Movie.A jak tato parodie na slashery dopadla? Z velké části záleží, co od toho čekáte. Jste-li vyznavači fekálnějšího pojetí a vulgarismů, kdy se za deset vteřin na obrazovce řekne 20x fuck, pak vás zklamu. Explozi humoru zde určují situace (scény), které jsou známy všem fanouškům hororů. Ve výsledku to znamená, že čím více jste toho viděli, tím spíše se budete bavit. Ať jsou to zparodované telefonáty, které si očividně na paškál berou Black Christmas, či absurdní výběr vražedné zbraně, kdy z celé škály si vrah vybere tu nejnevhodnější, až po vraha, který v každém záběru dýchá tak, jakoby měl vypustit duši. Chcete-li rozumnou a vtipnou parodii na horory, u které je navíc překvapující ročník vzniku, pak byste si Student Bodies neměli nechat ujít.
Znáte to, když jdete potemnělou ulicí, nikde nikdo, ale za vámi se ozývají plíživé zvuky? Na podobném námětu buduje slasher He Knows You're Alone. Takřka celou stopáž sledujeme život Diane, která, ať se nachází kdekoliv, vrah je někde nedaleko. Což o to, ani by to nikterak nevadilo, jenže v takovýchto momentech by měla nastat svazující klaustrofobická atmosféra z beznadějné situace. A právě v těchto chvílích nejvíce selhává. Atmosféra o vás ani nezavadí a emoce nevzplanou. I ty přijdeš na řadu! Z již tak suchého konceptu nezbude zhola nic, až na několik vražd, které jsou na amatérské úrovni, což je sakra málo! Vrah k jejich vykonání zvolil nůž a btw. (připomínal mi vraha z Slumber party massacre). A poslední "šokující" scéna, kdyby nebyla, nezlobil bych se. Nečekejte příběh, nečekejte gore, nečekejte nic a možná vám to i rychle uteče.
Hráčská komunita by nejspíše poznamenala „Tohle, že je plnohodnotné pokračovaní?!“ Snad jako datadisk jej chápat lze, ale i ten je notně omšelý. Režisér pravděpodobně nevěděl, jakým způsobem natáhnout stopáž, splňující délku celovečerního filmu, tak sáhnul po nejhorším možném řešení. Retrospektivní líčení prvního dílu, které bez nadsázky spálí půlku čistého času. A co takhle nějaké větší změny? Kdepak, ty nečekejte. Sterilní přístup je nalinkován od začátku až do konce a nějaké vybočení se zde netoleruje. Nástup do rozjetého vlaku. Žádné změny v konceptu, ale tatáž předloha znovu neohromí. Zvlášť, když konečná stanice je stejná. Promarněný potenciál.
Nekonečný vesmír. Je až paradoxní, že zdánlivě nejprázdnější a nejmrtvější prostor, který je lidstvu znám, stimuluje naší fantazii více, jak cokoli jiného. Ať je to invaze mimozemšťanů, letící asteroid, který zničí život na Zemi, či uhasínající Slunce. Tolik předsudků, ale proč? Je prázdný a mrazivý, je v něm ticho a tma a my z něj máme strach. Snad i proto jej chce lidstvo ovládnout, což se může vymstít. Píše se budoucnost a lidstvo míří ke svému ideálu. Do nekonečných dálek, je vyslána vesmírná loď, která má zasít život na nové planetě. Co by to ale bylo za vzrušení, kdyby se něco nepřihodilo. Jsme svědky příběhu dvou astronautů a později dalších členů lodi, kteří bojují o osud nejen svůj, ale i celého lidstva. Nejsou totiž jedinými návštěvníky. Společnost jim dělají biologické stvůry, které jejich ideály nesdílí. Strach je všude, cesta záchrany v chladných hlubinách začíná. Přestože Pandorum z větší části vykrádá nápady všech známějších bratříčků, kde kombinuje převážně to nejlepší z nich, není k zavržení hodné, jelikož má vlastní způsob pojetí, který funguje dokonale. Z největší míry však jde o survival nářez, který je protkán momenty, kdy naši hrdinové musí čelit zmutovaným organismům. Konečná stanice, potvoro! Nejenže loví převážně ve skupině, ale jsou i natolik odolní, že jediný způsob, jak je poslat do věčných lovišť, je doslova roztrhat je na kusy. O obrazy krve a detailního porcování není tedy nouze. Avšak nejde jen o bezhlavé destrukce všemožných částí těla, neboť Pandorum na to jde trochu sofistikovaněji. Vyplouvá s otázkami, že za zdánlivě jasnou misí je možná něco víc. V každém případě, jej lze označit za slušnou béčkovou flákotu, která sice nedosahuje velikostí Vetřelce nebo Věci, ale co do zábavy, dokáže uspokojit očekávání.
Zná to každý. Jsou filmy, o které se mnozí ani neotřou, hodnocení mají nanejvýš 50% a kritika jen úzkoprse jednou větou zmíní slova jako, šlápnutí vedle, je to barevné a hýbe se to, či jiné salvy negativních přízvisek. Prom Night jedním z takových filmů je. Hledáte strach, krev, zábavu? Jedno vám slíbit mohu, strach se dostaví. Ne snad, jak hrůznou atmosférou tento slasher disponuje, ale stačí několik málo minut na to, aby jste se zhrozili, cože vám to zabralo místo na disku. Dobře, přeháněl bych, první půl hodina, kdy si děti hrají na vrahy je povedená, ale minimálně platí pravidlo, že druhá polovina celku patří na smetiště. Totiž Paul Lynch má tu neblahou schopnost, pálit jeden obraz za druhým. Snad jen vstup vraha na scénu pomocí telefonátu viz. Black Christmas, má nějakou úroveň. Pak ale přijde další zklamání. Neikonický vrah v kukle a se sekerou, který má co dělat sám se sebou, natož pak s oběťmi. Bohužel ani mordy nestojí za nic, pokud ovšem nejste fandové kečupu a jiných potravinářských barviv. Do toho všeho si přidejte příšernou disco hudbu a máte výsledek.
Moje komentáře
Saw 3D (2010)
Ztlumte světla, zesilte strach, ten nejhlasitější výkřik může patřit vám. A jakže dopadl již sedmý zářez pily do horkého masa? Tuhle sérii jsem již považoval za notně vyčpělou, ale poslední puzzle skládačky zapadlo bez zbytečně vypadlých zubů. Ač jde stále o tentýž koncept, závěrečný díl vyplul na hladinu krvavé lázně konečné odpovědi, ukázal bizarní gore a završil obstojným game overem. Konečně se série vrátila ke svým kořenům a dá se říct, že jak dobře začala, tak dobře byla zakončena. __Viděno ve 3D projekci.
Piraňa 3D (2010)
Tuny krve, vnitřností, chlastu, spoře oděných bab a hlavně smrtícího teroru, který se prokousá až k vám. To je party, která svou nabídkou sakra láká! O tuhle popcornovou pecku se postaraly titulní predátoři - krvelačné piraně, pod jejichž čelistmi se moře rychle zbarví do ruda. Aja se krve rozhodně neštítí a divákovi naservíroval detailní rybí jatka přesně tak, jak je chce vidět. Snad jen český dabing a nevýrazné 3D nebylo nutné. Nicméně dlouho jsem se tak nebavil a vřele doporučuji tohle rybí peklo, které vás ohlodá až na kost!
Halloween - Prokletí Michaela Myerse (1995)
Pokoušeli se ho zastřelit, umlátit, upálit, přejet, ale on se vždy objevil znovu. Dříve člověk, teď pod bílou maskou už jen ryzí zlo. Ano, Michael Myers... Šestý díl této slavné ságy v mých očích sice zůstává v zaběhnutém průměru, přesto si odnáším lepší dojem, než z předchozího dílu. Mimoto je obzvláštněn o sektářství a keltskou mytologii, na nichž je postavena zápletka. Nejenže Prokletí Michaela Myerse zatahuje do děje hodně mystiky, ale samotná chladnokrevná mašina na zabíjení je víceméně loutkou, která se nechá popotahovat, ale své oběti umí vykuchat se vší parádou. Chápu, že většina musí skřípat zuby, kam až to v sérii zašlo, ale i tak je šestka docela dobrým dílem.
Horor v Amityville (1979)
Dům bez jistoty, čaje a sušenek, místo toho James Brolin s nabroušenou sekerou v ruce, uslintanej pes a pár duchů navrch. S chutí jsem zatlačil do dveří a nechal se ofouknout okultní atmosférou prokletého domu, která se pod bližší optikou očividně inspirovala Exorcistou. Nejzřetelněji je to vidět na vymazlených svárech mezi knězem a satanem, který o sobě prostřednictvím domu dával výrazně vědět. Krom toho Rosenberg netrápí zbytečným vysvětlováním a nenásilně se řítí do precizního finále, které mrazí, načež já to můžu bez problémů vyšroubovat na čtyřhvězdí.
Rec 2 (2009)
Španělskou horrorovou kuchyni jsem nikdy nemusel, neboť pravidlem bylo mé velké zklamání. I proto jsem k [Rec] 2 přistupoval s určitou skepsí, jelikož jednička šla svým pojetím naprosto mimo mě. Musím konstatovat, že byla oprávněná, protože dvojka dopadla úplně stejně. Ať už vinou handycam, kterou k smrti nesnáším, neb nedokáže dát jeden souvislejší záběr, navíc v tomto případě naprosto nepochopitelný vsun dementních teenagerů do děje (lze-li o ději mluvit), kteří dokonale zbořili i ty poslední zbytky napětí. Chápu, že Plaza a Balagueró stáli před úkolem, kdy museli úspěch prvního dílu přebít, popřípadě jít odlišnou cestou. Jiné řešení by bylo vnímáno jako neúspěch. Zkusili první možnost, více akce, více nechutností, krve, ovšem někdy méně znamená více. Jak to dopadlo, to už jasně ukazuje mé hodnocení. PS: Trojku už prosím NE.
Nová noční můra (1994)
Jaký ortel si odnese doposud poslední díl jedné slavné série? Wes Craven se vrátil, aby důstojně zakončil to, co kdysi sám začal. Přiznám se, že po šestém dílu nebylo kam spadnout a tak jsem byl mile překvapen, že nejde pouze o výkřik do tmy, ale o ničím neředěnou zábavu, ve které Wesův setrvačník bez větších ofrků boří mýty a navíc si z nich dělá legraci. Co mi však trochu vadilo, že Freddymu sebral jeho pověstný sarkastický humor, s čímž nemohu sympatizovat zrovna tak, jako s jeho novou maskou. Ať už to bylo s touto za léta nabobtnalou sérií, jak chce, prozatímní tečka sedla na své místo skoro jak bych chtěl. ___ Můj žebříček série: N1, N3, N4, N5, N7, N2, N6
Freddyho smrt - Poslední noční můra (1991)
Je k neuvěření, kam šestým dílem série sklouzla. Jestliže se dá hovořit, že v předchozích dílech byl strach, akce, nebo obojí, tady není zhola nic. Zůstala jen nakroucená fraška, jejíž posledním hřebíkem do rakve byl totálně stupidní konec. Těžko se mi to říká, ale šestka je suverénně nejhorší díl série.
Noční můra v Elm Street 5: Dítě snu (1989)
Rozhodně nejdepresivnější díl série, ve kterém Freddy ukázal, že jeho žiletková rukavice má pořád co nabídnout. Oproti předchozím, akčnějším dílům se pětka vrací k hororovému pojetí, za což palec nahoru. Rovněž exteriéry, interiéry laděné do chladných barev, se podílejí lví službou na morbidní jiskře. O to trestuhodnější ovšem je, jak málo jich bylo využito. Musím sice pochválit existenci nosného děje, který nebyl v předešlých dílech tak patrný, ale za jakou cenu? Nejenom, že atmosféra je kolikrát přerušovaná nezáživnými dialogy teenagerů, ale i samotný Freddy nemá tolika nápadu, bohužel ani prostoru. Stále však jde o dost kvalitní pokračování, které se alespoň částečně snaží o dovysvětlení pohnuté minulosti, nestárnoucího zabijáka.
Kruté oči hor 2 (1985)
Doufat, že bych snad mohl šílet z galonů krve nebo úchylností v syrové podobě by bylo poněkud naivní. Všehovšudy jsou Kruté oči hor levnější, vyčpělejší pokračování jedničky s lehkým nádechem osmdesátých let. Craven těžko mohl věřit na zopakování úspěchu, a víc než kdy jindy platí známé přísloví „Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky“ - jak je vidět, pokusil se o to. Že by režijní sebevražda(?!) Koncepce zůstala do puntíku stejná, přihlouplí zabijáci, lokace, akorát místo rodiny tu máme partu teenagerů. Škoda, že šňůra neschopných výpadů se táhne až do poslední dvacetiminutovky, která přinese vyvražďovací smršť a částečně odčiňuje předešlou bídu a utrpení.
Legie (2010)
Písek, šutry, skály... písek. Prach ve vzduchu. Destinace Paradise Falls uprostřed ničeho, kam by zmrzlináře nevyhnal, a přitom se tu z každý díry objeví pár veletuctů posedlejch. Legie je pořádný kopanec do hlavy s partičkou přeživších, co se snaží bránit na tomhle seschlým fleku poslední naději lidstva. Na tomhle známém konceptu spálený země a mrtvého vzduchu, je až s podivem, jaký krmení dokáže nabídnout pro rychlopalný arzenál. V téhle skrumáži stačí kouknout na pustinu - PRÁSK a cíl se ztratí v sloupu dýmu. Jojo, tak takhle to tu chodí... Možná cáklý, možná ne dokonalá apokalyptická atmosféra, ale pořádná béčková flákota, kde kulky sviští, posedlým se vytřeluje mozek, krev teče a andělé, jako kosmetický doplněk. Ač je to objektivně výplach, jak vyšitý, nemohu si pomoct, ale tahle anarchie s koulema mě dostala asi podobně jak Bitch Slap.
Cabin Fever 2 (2009)
Přehlídka hororové veteše podle Ti Westa, v kulisách, kde krvavé skvrny prýští takřka v každém záběru. Spring Fever začíná bez ostychu hned v úvodních titulcích a jako nekompromisní pokračování je dostačující. Nepřehlédnutelné manýry vnitřností na předním skle, pod komediální pokrývkou, dokážou pobavit a vytvořit lehkou jednohubku, která tak rychle uteče. Přesto nemohu být zcela spokojen, jelikož hlavní berličku tvoří nechutné záběry, které relativně fungují, ale neposkytnou víc, než béčkové řečiště zvratků a rajského protlaku. I tak se Ti West zhostil hozené rukavice poměrně obstojně a z obsahu, jímž disponoval, vyždímal téměř maximum.
Box, The (2009)
Morální monumentalita, kde svět znamená tlačítko. Richard Kelly na první pohled stvořil opojnou atmosféru 70.let, která však trpí příšernou ukecaností. Na scénáristickém předměstí to ještě nepoznáte, avšak s trochou pozornosti zjistíte, že smrad, jenž ovíjí stěny záhadné krabičky, nečpí pouze z místních stok. Totiž na odiv se vystavuje mysticko-konspirační jádro, které svou rozvleklostí nudí a postrádá hlubší smysl své morálnosti, a nedokáže nabídnout víc, než matlavý příběh, vykonstruovaný na moci, hříchu a očistci.
Triangle (2009)
Časová smyčka, která za sebou pálí mosty logických souvislostí. Smutné resumé pro snímek, který ve své podstatě měl ambiciózní ideu, avšak scénami bez chuti a zápachu, popřípadě neinvenční popravou protagonistů si vydláždil zástup promarněných šancí. Přitom začátek byl slušně rozehrán, ale několika tentýž kolečko, ukazující sled událostí stále znova, nudí, postrádá širší měřítko a dost možná i pointu, za kterou by šlo předešlé kiksy schovat. Těžko říct, co tím Christopher Smith chtěl říct, navíc postoj, který až příliš rychle ukáže horizont svých možností mě neoslovil. Jedna hvězda za první sled, druhá za skvělou Melissu George.
Dům ďábla (2009)
Ultimátní retro stylovka, jejíž jméno obrušuje ostré hrany atmosféry z osmdesátých let. The House of the Devil bruslí po hororovém žánru s rafinovanou estetikou, okořeněnou o vlastní tvůrcovský dotyk. Ten docení především fanoušci oldschoolových postupů. Od statických záběrů, syntetických popovek, přes účesy, po walkman ve stylu osmdesátek. Leč snímků se strašidelným domem či okultní zápletkou tu bylo spousty, tak právě díky své formě u mě snímek zvítězil. Minimalistickou, neuspěchanou, která své trumfy odkrývá v posledních minutách a nesnaží se vyděsit laciným audio shockem. The House of the Devil tak považuji v rámci moderního hororového trendu za vytříbenou a precizně odvedenou řemeslnou práci, při které obrníte-li se trpělivostí, tak finále vás nezklame.
Orphan (2009)
Uplakanýma očima budoucnost neuvidíš, lásku si koncem ostří nevynutíš. Orphan, mrazivý Thriller u kterého nelze nezajásat nad vypravěčským mistrovstvím. Rámcující děj, který do bitevní vřavy dialogů nasazuje Esther, která své pozlátko nevinnosti odhodí, jen co její smysl manipulátora poručí a démonizuje v uštěkaného fracka, který se neštítí někoho vykuchat. Na druhé straně barikády stojí rodina s kterou se pojí dvojnásobná kontroverze, obalená epizodkami a komentáři důvěry a ponížení. Je radost sledovat herecké výkony, které, když už to někde zaskřípe podrží, kameru, která graduje momenty, které sice často nevyvrcholí, ale zato funkčně udržují divákovu pozornost. Menším klínem je závěr, který má tendenci kopírovat často viděné konce, nicméně je pořád o třídu výš nad konkurencí. Orphan tak čestně může držet prapor snažení, jehož hlavní sílou je mluvené slovo, herecké výkony, krev je až tím posledním. 9/10
Nemrtví (2009)
Máme tu zombie pětiletku, tak není divu, že se do ní zakousla i francouzská brutální vlna. Vděčné téma, které sebou přináší utrhané končetiny, kulky svištící mozkovým tumorem, popřípadě krev, co vzduchem z tepen lítá. Mutants jsou zasazeni do postapokalyptické zimy, ovšem její vizuály zůstaly nevyužité. Kde je všudypřítomná beznaděj ze světa, který je svírán krvežíznivými mutanty?! Totiž když už přijde na nějaký souboj Face to Face, tak je ihned pokroucen epileptickou kamerou. Ani zdařilé masky a několik kýblů krve nedokáže kontrovat takto vniveč roztrhaným emocím. Finále sice přidá na obrátkách a v úzkých chodbách "opuštěné budovy" je sice na co koukat, nicméně jsem již dlouho neviděl takto promarněný potenciál, který zůstal někde na úrovni bublajícího bahna. 4/10
Spolek nemilosrdných (2009)
Mohl bych říct, že jde o další vyvražďovačku, která se veze na osvědčených konceptech, trpí nelogičností, a svůj potenciál mrhá ve službách rutiny, stereotypu. Svým způsobem to pravda je, ale tento prozaický popis ani ve zlomku nevystihuje, jakým způsobem jsou archetypy vybarveny, jak rezonují s divákem na obrazovce jeho televize. Totiž slasher je tradičně podmíněn formě, nikoli obsahu a tímto způsobem komunikuje i Sorority Row. Jelikož ztráta schopné zápletky se kompenzuje způsobem vražd a krásnými dívkami v doprovodu příjemné hudby. Ostatně kdo čeká košatou zápletku, vrstvení metafor, ať dá ruce pryč. Jelikož se smrskla na nepovedený žert, dívčího spolku, který nepřinese zábavu, ale oběť jedné z nich. Nicméně následná kill série je slušně natočená, zabijákova zbraň skýtá dobrý potenciál a vynásobím-li to polonahými dívkami, které bojují o svůj život, vyjde nadprůměrná zábava.
Halloween II (2009)
Tak především, očekáváte-li klasický Halloween, pak pálit salvu chvály nejspíše nebudete. Avšak přijmete-li tenhle krvavý koncert, kde psychydelický trip je samozřejmostí, pak počítejte s tím, že budete tancovat ve smrtelných křečích. H2 má jiné postupy, jiného Michaela Mayerse a jiný Halloween. Rob vytvořil halloweenský svět, kde znatelně neodděluje dobro od zla. Tyto hranice se smývají a divák je vláčen šedou zónou, kde může tušit, že žádné rozhodnutí, není to nejlepší. V tomhle světě na vás dopadne každý čin bezvýchodných situací, ohavností, kde špínu na rukou nemá jen Michael. Ač je H2 postaven na nejrůznějších vědomých i nevědomých situací, povedlo se mu vytvořit souvislosti činů, sled brutálních vražd, kde už nemáme pouze jedno monstrum, ale součet plastických postav, které jsou, jak aktéry, tak konateli.
Saw 6 (2009)
Tenhle krvavý hamburger přepálil svou dobu minimální trvanlivosti nejméně dvakrát a tak není divu, že místo, kam by nejlépe pasoval, je dno odpadkového koše. Jsou to jen kulisy dvakrát poskládané, každý ví, co minulu, a co jednou se stane. Což není o nic zábavnější, než odpoledne strávené drhnutím podlahy kartáčkem na zuby. Jistě, krev tu je, ale opravdu to stačí? Ne! Každá hra má svůj game over, ale dokud to tvůrcům sype, tak proč něco měnit. Pár mrtvol, potoky krve, "nečekané zvraty", a vidina rychlých dolarů se rýsuje. Fanfáry pro tentokrát ještě nezatroubí a při tomto vývoji nelze očekávat změnu ani do budoucna.
Last House on the Left, The (1972)
Listí v korunách stromů šumí, křik a pláč se ozývá, tam, v těch lesních končinách, kde ho slyšet není, kde její srdce naposledy buší, v kaluži krve zrcadlí se v očích strach. Cravenovi se povedl málo vídaný kousek - v minimalistickém snažení proměnil čirou tůňku v krvavou lázeň. A když její první kapka dopadá, zjistíte, že lidská mysl se nezdráhá ani těch největších zvěrstev. The Last House on the Left vzbuzuje pocit panické snahy přežít dokonale. Ten je totiž zařezán stejně hluboko, jako nůž do dívčina těla. V naturalistickém podání se schází, ponížení, znásilnění, smrt, pomsta a rodičovská láska. Banda kriminálníků si chce zpestřit den a když shodou okolností narazí na dvě dívky, náležitě této možnosti využijí. Jejich sexuální chtíč nemá hranic a jen co dostanou, co chtějí, obě dívky usmrtí jako kus dobytka. Avšak náhoda tomu chtěla, že posléze navštíví dům jedné ze zavražděných. Její rodiče se nechtěným návštěvníkům náležitě "odmění." Ve své době kontroverzní snímek, který i dnes budí respekt a byl vzorem pro mnoho napodobitelů.
Hory mají oči (1977)
Tajné experimenty pro vládu zas jednou něco podělaly. V dálce se ozývá nelidský řev, jsou tu první burani, jak tohle jenom dopadne? Prvotní povzdech, že se The Hills Have Eyes nedokážou vyšvihnout nad standard B produkce, se ztratil - pod krvavým nánosem jej nikdo nenajde. Samozřejmě, béčko to je stále, jenomže pravda je trochu složitější. Tenhle film má jiné věci na práci, než servírovat vám moralistické žvásty: nasimulovat krvavý masakr mezi americkou rodinkou a zdegenerovanými burany. Wes Craven dokáže i s hubeným základním obsahem bavit. S přiloženým prstem u spouště porcuje maso a touto cestičkou si kráčí až do titulků. Ale posléze, co si otřete pot z čela, vyhrabete nohy ze střev, zjistíte, že žádná hlubší scéna, která by byla zapamatování hodná, v obsahu není. 6/10
Izolace (2006)
Izolace, film dvou mechanismů. Jednak dokáže nabídnout stejně opojný pocit, jako když z herního automatu vytřískáte velkej balík peněz, ale zrovna tak pocit, když v něm necháte celou výplatu. Záleží, jak moc hazardní hráč jste. Přistoupíte-li na pravidla hry, budete se bavit. Hoďte minci, můžete hrát. Menu hlášek je dlouhé a leč chody nejsou velké, o to větší mají styl. Někdo může namítnout, že příběh není nic, co by zasluhovalo vytesat do zlatého štítku, ale přesto porce černého humoru, podrývání klišé, a situací, kdy nestačí jen zabíjet, jej dokáže slušně nakopnout k tomu, aby z žánrových kolejí vyvražďovaček vyjel. A jako Jackpot dostanete useknutou hlavu.
Candyman (1992)
Městský folklor se šíří rychlostí světla, a ač bývá ovlivněn ironickým nebo nadpřirozeným kroucením, je součástí našeho každodenního života. Z neznámých důvodů těmto fámám lidé věří, a to i přesto, že jde o skrze smyšlený příběh. Ať už je pravda jakákoliv, jedním takovým příběhem je i Candyman. Mysteriózní trip, který se díky naivnímu příběhu jen těžko vstřebává. Nemohu se zbavit pocitu, že si Candyman vyšlápl na pro něj příliš ambiciózní cestičku, kterou nedokáže udýchat. Ono je to těžké, když sám režisér neví, zdali se držet víc reality nebo klást důraz na nadpřirozenou linku. Popravdě, černoch s hákem místo ruky, mě nechával chladným a nezměnilo to ani precizní gore. Palec nahoru dávám za hudbu a snahu o žánrový přesah, palec dolu za muže s hákem a naivitu. 50%
April Fool's Day (1986)
April Fool's Day, jak příhodný název. Totiž ukázkový případ toho, kdy v rukou máte perfektní premisu, ale neumíte s ní manipulovat. A přitom základní prvky, pro slasher tak přitažlivé, tu byly. Odlehlé, archetypální sídlo, hluboký les, který jej obklopuje, krásná blondýnka a černý humor v balení voyeuristického feelingu. Kde se tedy stala chyba? Klíčem nezdaru nejspíše bude absence vraha a gore scén. Snaha udržet napětí pouze na bázi domněnek, (kdože je ten neviditelný útočník) a nastiňování postav, které odhalují řetězec událostí nefunguje. Pouze v posledních dvaceti minutách, se snímek najde a dokáže vytvořit určité napětí se zajímavým rozuzlením, nicméně je to příliš málo, abych jej mohl zařadit alespoň do průměru. Co taky čekat od filmu, s názvem Apríl.
Final Exam (1981)
Osmdesátá léta jsou pro subžánr slasher více než bohatá a tak není divu, že se vzniklou vlnou popularity, se objevují nesčetné napodobeniny téhož, které si chtějí ukrojit alespoň kousek krajíce. Logicky pak vzniká štěpení na několik kategorií, podle jejich kvality. Final Exam bych kategorizoval někam do lehce podprůměrných vod. Je hned několik důvodů proč. 1) Vrah nemá masku, je to sice hora, ale i přesto jeho respekt padá. 2) Jeho charakter je jednorozměrný, není nám známo jméno, motivace, divák se dozví jen to, že je to chlápek s nožem, který vraždí studenty v okolí kampusu. 3) Gore, pakliže předchozí dva důvody selhávají, leží o to větší břímě na této stránce. Ne, že by se snad několik červených scén neobjevilo, ale není to nic, co by zkušenějšího diváka vyvedlo z míry. Snad jen moment v tělocvičně a střelba lukem, trochu vyčnívá nad průměrem. Možná i z těchto důvodů je tento snímek pozapomenut. Nemohu sice říci, že bych se nudil, ale výše zmíněné aspekty a spousta nedotažených maličkostí, ať ve vývoji postav či pomalého tempa, mě nepřesvědčily, abych dal hodnocení vyšší, než 40%.
Student Bodies (1981)
Humorní orgie, které směle, ale promyšleně atakují rozumnou hladinu adrenalinu v krvi. Student Bodies je synonymem toho, co většina lidí zná pod slovem Scary Movie. A jak tato parodie na slashery dopadla? Z velké části záleží, co od toho čekáte. Jste-li vyznavači fekálnějšího pojetí a vulgarismů, kdy se za deset vteřin na obrazovce řekne 20x fuck, pak vás zklamu. Explozi humoru zde určují situace (scény), které jsou známy všem fanouškům hororů. Ve výsledku to znamená, že čím více jste toho viděli, tím spíše se budete bavit. Ať jsou to zparodované telefonáty, které si očividně na paškál berou Black Christmas, či absurdní výběr vražedné zbraně, kdy z celé škály si vrah vybere tu nejnevhodnější, až po vraha, který v každém záběru dýchá tak, jakoby měl vypustit duši. Chcete-li rozumnou a vtipnou parodii na horory, u které je navíc překvapující ročník vzniku, pak byste si Student Bodies neměli nechat ujít.
On ví, že jsi sama (1980)
Znáte to, když jdete potemnělou ulicí, nikde nikdo, ale za vámi se ozývají plíživé zvuky? Na podobném námětu buduje slasher He Knows You're Alone. Takřka celou stopáž sledujeme život Diane, která, ať se nachází kdekoliv, vrah je někde nedaleko. Což o to, ani by to nikterak nevadilo, jenže v takovýchto momentech by měla nastat svazující klaustrofobická atmosféra z beznadějné situace. A právě v těchto chvílích nejvíce selhává. Atmosféra o vás ani nezavadí a emoce nevzplanou. I ty přijdeš na řadu! Z již tak suchého konceptu nezbude zhola nic, až na několik vražd, které jsou na amatérské úrovni, což je sakra málo! Vrah k jejich vykonání zvolil nůž a btw. (připomínal mi vraha z Slumber party massacre). A poslední "šokující" scéna, kdyby nebyla, nezlobil bych se. Nečekejte příběh, nečekejte gore, nečekejte nic a možná vám to i rychle uteče.
Silent Night, Deadly Night Part 2 (1987)
Hráčská komunita by nejspíše poznamenala „Tohle, že je plnohodnotné pokračovaní?!“ Snad jako datadisk jej chápat lze, ale i ten je notně omšelý. Režisér pravděpodobně nevěděl, jakým způsobem natáhnout stopáž, splňující délku celovečerního filmu, tak sáhnul po nejhorším možném řešení. Retrospektivní líčení prvního dílu, které bez nadsázky spálí půlku čistého času. A co takhle nějaké větší změny? Kdepak, ty nečekejte. Sterilní přístup je nalinkován od začátku až do konce a nějaké vybočení se zde netoleruje. Nástup do rozjetého vlaku. Žádné změny v konceptu, ale tatáž předloha znovu neohromí. Zvlášť, když konečná stanice je stejná. Promarněný potenciál.
Symptom Pandorum (2009)
Nekonečný vesmír. Je až paradoxní, že zdánlivě nejprázdnější a nejmrtvější prostor, který je lidstvu znám, stimuluje naší fantazii více, jak cokoli jiného. Ať je to invaze mimozemšťanů, letící asteroid, který zničí život na Zemi, či uhasínající Slunce. Tolik předsudků, ale proč? Je prázdný a mrazivý, je v něm ticho a tma a my z něj máme strach. Snad i proto jej chce lidstvo ovládnout, což se může vymstít. Píše se budoucnost a lidstvo míří ke svému ideálu. Do nekonečných dálek, je vyslána vesmírná loď, která má zasít život na nové planetě. Co by to ale bylo za vzrušení, kdyby se něco nepřihodilo. Jsme svědky příběhu dvou astronautů a později dalších členů lodi, kteří bojují o osud nejen svůj, ale i celého lidstva. Nejsou totiž jedinými návštěvníky. Společnost jim dělají biologické stvůry, které jejich ideály nesdílí. Strach je všude, cesta záchrany v chladných hlubinách začíná. Přestože Pandorum z větší části vykrádá nápady všech známějších bratříčků, kde kombinuje převážně to nejlepší z nich, není k zavržení hodné, jelikož má vlastní způsob pojetí, který funguje dokonale. Z největší míry však jde o survival nářez, který je protkán momenty, kdy naši hrdinové musí čelit zmutovaným organismům. Konečná stanice, potvoro! Nejenže loví převážně ve skupině, ale jsou i natolik odolní, že jediný způsob, jak je poslat do věčných lovišť, je doslova roztrhat je na kusy. O obrazy krve a detailního porcování není tedy nouze. Avšak nejde jen o bezhlavé destrukce všemožných částí těla, neboť Pandorum na to jde trochu sofistikovaněji. Vyplouvá s otázkami, že za zdánlivě jasnou misí je možná něco víc. V každém případě, jej lze označit za slušnou béčkovou flákotu, která sice nedosahuje velikostí Vetřelce nebo Věci, ale co do zábavy, dokáže uspokojit očekávání.
Hra na vraha (1980)
Zná to každý. Jsou filmy, o které se mnozí ani neotřou, hodnocení mají nanejvýš 50% a kritika jen úzkoprse jednou větou zmíní slova jako, šlápnutí vedle, je to barevné a hýbe se to, či jiné salvy negativních přízvisek. Prom Night jedním z takových filmů je. Hledáte strach, krev, zábavu? Jedno vám slíbit mohu, strach se dostaví. Ne snad, jak hrůznou atmosférou tento slasher disponuje, ale stačí několik málo minut na to, aby jste se zhrozili, cože vám to zabralo místo na disku. Dobře, přeháněl bych, první půl hodina, kdy si děti hrají na vrahy je povedená, ale minimálně platí pravidlo, že druhá polovina celku patří na smetiště. Totiž Paul Lynch má tu neblahou schopnost, pálit jeden obraz za druhým. Snad jen vstup vraha na scénu pomocí telefonátu viz. Black Christmas, má nějakou úroveň. Pak ale přijde další zklamání. Neikonický vrah v kukle a se sekerou, který má co dělat sám se sebou, natož pak s oběťmi. Bohužel ani mordy nestojí za nic, pokud ovšem nejste fandové kečupu a jiných potravinářských barviv. Do toho všeho si přidejte příšernou disco hudbu a máte výsledek.