49. MFF KARLOVY VARY - Deníček ČSFD agentů

...že jsem si v Karlových Varech užil. První dny festivalu jsem byl skutečně nadšený. Objevování různých uliček, zkoumání festivalových možností a hledání jídla. Tyto aktivity doprovázelo slunečné počasí, které sice doprovázely i návaly potu, ale rozhodně lepší než chodit v dešti. Zlom nastal v půlce festivalu kdy mé vystřízlivění z atmosféry a špatné počasí, vyvolalo ve mě pocit rutinní činnosti. S horší náladou mělo co dočinění mé pravidelné ztráty věcí. Nakonec jsem přišel jen o sluneční brýle a zapomněl tričko, takže jsem na tom ještě dobře.

V posledních dnech mi náladu zlepšila ustálená oblačnost, polojasno a místy oblačno. Krom toho, jsem po celé řadě průměrných a nadprůměrných dramat, měl možnost vidět filmy lepší. Za ten týden už jsem okolí festivalu osvojil a veděl jsem kam přesně jít, když něco potřebuji.

Na co budu vzpomínat je spousty malých historek, které utváří příběh jméném Karlovy Vary. Chtěl bych poděkovat za skvělou spolupráci kolegům d.beseda a filmmaniak810. Jejich vyprávění o tom jak to chodí na Úřadu vlády a filmové tipy ve mě zůstanou. Budu vzpomínat na opilého mladíka z Německa (vyjadřoval se o třešních jako red bitches), zážitek se zmatenou Lejla Abassovou a jejím známým, kteří ji okřikl slovy: "Do prdele!". Nesmím zapomenout ani na sedánek s lidmi z ČT, jízdu na kole od Thermalu k Puppu a zpátky, videotéku, polévku ve Snack Baru III, odpolední menu U Kurbrychtů a místního staršího pána, který se každý den ptal kdy festival končí, obloženou kaiserku za dvacku a Eiskoffee v Bille, pokutu ve prospěch MHD Karlovy Vary, na mladé talentované pouliční umělce hrající na láhve a hlavně FILMY.

Ze všech viděných filmů mohu doporučit: O koních a lidech, Co děláme v temnotách, Snowpiercer, Královna, Instabul United, Život na Sunsetu, Magický hlas rebelky, Fair Play, Třešňový tabák, Locke, Opři žebřík o nebe, Rozhodčí, Mnich.

Mé poděkování patří pracovníkům KVIFF a všem zúčastněným z ČSFD.CZ

Stravovat se mezi filmy je potřeba. Obvykle po obědovém menü se mi už nechce vyrážet k centru města do Billy, neboť jídelní možnosti jsou omezené. Koupit si ledový salát, rajčata, šunku, sýr a pečivo by bylo moc fajn, ale pokaždé když nastane hlad se trmácet 10 - 15 minut na ubytovnu do lednice je krajně nepříjemné. Krom toho v batohu by mě z těchto kombinací vznikl při nejmenším solidní eintopf.

Objevit v okolí Thermalu ekonomicky nenáročné a při tom dobré jídlo je docela umění. Při pohledu na dvojručáky (hamburgery), klobásy za 80,- si říkám: "to jim za to nedám". Proto se nyní pro mě stalo tradicí navštívit Snack bar číslo III s polévkou, obzvláště ve večerních hodinách. Z nabídky alkoholických a nealkoholických nápojů mi nepřipadá relevantní platit jako na dovolené v EU, ale chlebíček a polévku můžu. Za 30,- zde dostanete každý den jinou polévku s pečivem. Příjemně se tak zahřejete a očistíte od těch bagetových pochoutek a jiných delikates v přilehlých stáncích Thermalu. Na baru potkáte různé lidi, kteří přišli jen na skok a na stojáka si dopřávají skleničku či nikotinovou cigaretu. Nerad se hrbím, ale polívka od příjemné obsluhy se nedá odmítnout.

Závěrem si neodpustím přepis Červeného Trpaslíka k polévce gazpacho (mimochodem výborná):

"Teď, když jsem odsouzen, tak ti to řeknu. Polévka gazpacho. Nejhezčí večer mého života. Pozvali mě ke kapitánovu stolu. A to jsem byl v podniku pouhých čtrnáct let. Šest důstojníků a já! Říkali mi „Arnolde". Jako první chod byla polévka gazpacho. Nevěděl jsem, že se polévka gazpacho podává studená. Dal jsem si zavolat kuchaře a řekl jsem mu, aby ji odnesl a přinesl teplou. Udělal to! Výraz v jejich tvářích mě pronásleduje dodnes!! A já myslel, že se smějou kuchaři, ale celou tu dobu se smáli mně, zatímco jsem jedl svou vařící polévku gazpacho! A pak už jsem nikdy nejedl u kapitánova stolu. To byl konec mé kariéry."

Ještě před tím než jsem vyrazil do Varů jsem si poctivě sestavil plán toho, co bych chtěl vidět. Z nepřeberného množství jsem si nejvíce zapamatoval filmové tipy jako Norsko, Istanbul United, Locke a Fair Play. Alespoň jsem měl minimální povědomí o čem film má být. Při výběru jsem důvěřoval svým schopnostem a nyní každý den jdu prakticky na film o kterém mnoho informací nevím. Snad jen v jakém se nachází sále. Už si ani základní informace nezískávám, čekám na to čím mě film překvapí.

Dříve jsem vždy sháněl základní informace a pročítal jsem si co píšou lidé z mého internetového okolí, nyní ale mohu směle prohlásit, že ona nevědomost je zajímavější. Jdete na film, který nevíte jestli bude vyhovovat vaší náladě, nevíte jestli je to další ujetá komedie nebo drama, kde musíte dávat pozor na herecký přednes nebo například na to jak je vizuálně zpracován. Tím si můžete rozšířit obzory a nesoustředíte se na jednu konkrétní věc, kterou třeba záměrně hledáte.

Mé doporučení tedy je udělat si seznam toho, co vás může zaujmout a pak to všechno zapomenout. Věřte, že budete daleko více překvapeni, kam že jste se to právě vydali.

Když jsem si říkal, co by mě dneska zahřálo na duši, napadlo mě podívat se pro uklidnění na panda psy. Nevíte o čem je řeč? To je nový trend Číňanů, kdy ze plemena Chow Chow, udělají psy podobné medvídkům panda. Stačí zadat na google panda dog. Jenom by mě zajímalo, kdy se toho ujme nějaký schopný filmař a natočí příběh ze života upravených psů. Zajímavé by bylo pozorovat, jestli se takto upravený pes cítí šťastný.

On ten Nohavica ví o čem vlastně zpívá. Po rozjařených nocích mohu potvrdit, že je lepší ve Varech příliš neslavit, protože se vám pak může stát co mě. Štěstí v neštěstí jsem vždycky míval, ale není dobré se na to spoléhat. Na co si dát pozor je nedávat si věci kamkoliv stranou. Předevčírem jsem si v Press centru zapomněl paměťovou kartu, načež se mi večer podařilo zapomenout batoh s fotoaparátem. Musím říct, že Ztráty a nálezy fungují bezvadně a tedy vše se mi podařilo opětovně dopátrat. Po těchto zkušenostech zveřejňuji své doznání a od teď bude Kolalokova limonáda mým pivem.