Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Režisér Rogerio Sganzerla zvolil pro svoji celovečerní prvotinu námět dle skutečné události, kterou byla kriminální činnost nechvalně známého brazilského zločince přezdívaného „bandita s červeným světlem" (jak zní volně přeložen originální název filmu), protože okrádal a zabíjel své oběti za svitu červené lucerny. Jedná se o jeden z klasických filmů brazilského hnutí cinema marginal z přelomu 60. a 70. let a stejně jako celý tento proud staví na osobité kombinaci komické nadsázky, černého humoru a společenské kritiky s podvratnou hrou s filmovými žánry. Fragmentovaný příběh dostal kolážovitou střihovou formu inspirovanou ranými filmy Jeana-Luca Godarda a dalších tvůrců tehdejší světové nezávislé kinematografie, která ve spojení s pop-artovou estetikou vytváří svérázné protiklady mezi námětem plným brutálního násilí a ironickým vyzněním filmu jako celku. (Dionysos)

(více)

Recenze (1)

Dionysos 

všechny recenze uživatele

Jedinečná syntéza vysokého a nízkého, nihilistický, satirický a vůči všemu a všem ironický, jeden ze zakládajících filmů tzv. cinema marginal, ryze brazilské kategorie filmů na pomezí (cílené) pokleslosti a undergroundu. Stejně tak tento film, který je především anarchistickou burleskou, volnomyšlenkářsky a bez zábran si hrající s formou i s obsahem, kterému není nic svaté, situující se zároveň na hraně popa-artu i avantgardy. Vysmívá se (stejně jako celé "hnutí" cinema marginal) levicovému intelektualismu a snobismu legendárního cinema novo, stejně jako policii, zločincům, teroru gerilovému i armádnímu či důstojnictvu, což jen ukazuje, že tento film není na rozdíl od svých západních ryze komerčních protějšků samoúčelnou žánrovkou, ale že se svým neukázněným nihilismem se jedná o autentickou výpověď 21letého režiséra o stavu jeho země - vždyť od r. 1964 vládla zemi vojenská junta a ke konci 60. let se země pomalu ale jistě ocitala ve víru politického násilí státního i gerilového teroru. Ale co na sebe strhává především pozornost, je forma, která svým úmyslně (ale promyšleně) chaotickým kombinováním dvou hlavních příběhových linek, střihovou smrští spojující nejrůznější zdroje vizuální i zvukové (fikční příběh, útržky z dobových filmů, hudbu od klasiky po soudobý pop, falešné televizní pořady atd. atd.) a komediálním zabarvením vytváří z filmu, zvláště pro našince, jedinečný, i když samozřejmě vysoce subjektivní, pramen pro nahlédnutí brazilské reality té doby. Právě neobvyklá kombinace obrazu a zvuku filmu dodává nový rozměr a hlavně nové významy, většinou cynického a vtipného rázu. /// Film je skutečně - přes svou ironii i sebeironii - chytrou výpovědí o tehdejší společenské situaci - obávaný bandita, který se po celý film ptá "Kdo jsem?", je nakonec ukázán jako bezmocný, nejistý a nedůležitý člověk-symptom společnosti, která si na něj jako na projekční plátno promítá své vlastní strachy (komunisté v něm vidí "člověka z nejvyššího stadia kapitalismu", zatímco pravičáci zločince a teroristu, jenž bohatým bere a chudým dává), přičemž závěr ukazuje, kterak všemocný bandita je pouhou dočasnou aférou v době propadnutí země do víru zbytečného násilí v mnohem větším měřítku. ()

Reklama

Reklama