VOD (1)
Obsahy(1)
Z moravského maloměsta až mezi nejlepší MMA zápasníky planety. Nový dokumentární film nabídne pohled do života fightera Jiřího Procházky, který se řadí mezi největší hvězdy americké organizace UFC. V dokumentu promluví o své cestě na vrchol, vztahu k boji, hledání mužské identity a smyslu života. (Voyo)
Recenze (23)
Hop - a je tu vypatlanec. S vizáží lidoopa. Nyní docházím na kurzy posunkové řeči. Je to hezká Procházka. Mám také svoji víru. Pravda, nemohu ještě lidi aktivně zabíjet, ale mám dovoleno mlátit podobně postižené jedince. V mládí jsem byl dušen trenýrkami, místo sladkostí jsem pojídal toaletní papír a v patnácti se mně podařilo dostat se ze suterénu, kde jsem měl pokojíček s výhledem na nedaleký hřbitov, na dětské hřiště, kde jsem pěstí, kolenem a čelem rozmetal bábovičky. Po dosažení zletilosti jsem se přihlásil do klubu šachistů, v němž jsem aktivně pojídal soupeřům pěšce, až do doby, kdy jsem uviděl na plakátu Arnošta Pátka. Opájen jeho hřívou jsem si vyčesal vlasy do ohonu, což mně schválil i můj mentor Maxipes Fík, kterého jsem za jeho doporučení ohledně změny vizáže preventivně zmlátil. Po absolutoriu zvláštní školy pekařství a kurzů žehlení obličejů jsem další roky strávil tréninkem s mravkolvem, načež jsem si vyžádal pohovor u Brouka Pytlíka, který mně poprvé vzal na exhibici bitkařů MMA (Mazlení Mravenčích Análů). Pochopil jsem, že tudy vede Cesta. Cesta z liány do klínu Hermíny Týrlové. Za vydatné podpory vyvolávání ducha umlácené ženy jménem Deniska, jejíž jméno jsem posléze pojal za svoji přezdívku, jsem následně začal vyhrávat první tituly. Nejdříve jsem rozkopal hadrového panáka, rok nato mě vyzval devadesátiletý důchodce na kapačkách, kterého jsem po hodinovém boji v oploceném nemocničním pokoji udolal svým silně nalakovaným vrkočem. Další tituly na sebe nenechají dlouho čekat. Dopomůže mně k nim moje víra v zakládání kompostových stanovišť, protože tak voní můj úspěch. 0/10 ()
No... Vlastně si tak nějak nejsem jistý, jestli tohle tvůrci mysleli jako vážně nebo jako sakra dobrou parafrázi... Protože vážně je to jen snůška keců, ovšem jako parafráze to funguje dokonale... Tak Jiřímu Procházkovi se jako vzor zalíbil Miyamoto Musashi. K tomu mám dvě věci: 1. Ten člověk byl sice nejlepším šermířem své doby, ovšem na jiném kontinentě a hlavně v 16. a 17. století. V jiném systému, jiné vládě, jiné společnosti a za podmínek, které si pan Procházka asi jen sotva umí představit... 2. Samuraj Musashi rozhodně nebyl žádný myslitel ani moudrý člověk. V jeho knize nic extra objevného není - pokud nepočítáme způsoby využívání dlouhého meče (katana) a bočního meče (Wakizashi.) Což asi Jirka sotva ocení. Navíc byl Miyamoto Musashi za svého "aktivního" období jen domýšlivý pokrytec, který všem potřeboval strašně ukázat, jak je nejlepší. Ale v životě neoš..kal ženskou... Je tohle dobrej příklad pro kohokoliv? ... ... Nelíbí se mi, že se troufá označovat slovem bojovník. Uráží tu definici a vše, co ten výraz znamená. Ne. Bojovník ublíží, pokud musí a je to nevyhnutelné. Rozhodně se nerve v kleci proto, aby něco dokázal sobě nebo jiným (a mysli si, co chceš, Jirko, ale dokud děláš podobný zhovadělosti, bereš prostě násilí na lehkou váhu a kecat si můžeš, cokoliv. Plus nesmíme opomenout peníze, no ano. Zadarmo bys to jen sotva dělal. A nechat si platit za mlácení lidí do obličeje? Twl i kurvy mají slušnější povolání než ty. Sice se taky prodáváš a lidé se na tebe rádi dívají, ale za muchlování s tebou by sotva někdo zaplatil - S/M výjimky prominou.) Ne, ty opravdu nejsi bojovník. Jsi primitiv. Celkem by mě zajímalo, jaký bys byl bez všech těch omlácení hlavy, která jsou na tobě dost znát... A HODNĚ MOC doufám, že jediné poselství, které předáš, bude, ať se lidé věnují užitečnějším věcem, než jsou tyhle kraviny dotažený z USA a určený bezvýhradně dutým hlavám... Místo Musashiho zkus Jagju Munenoriho. To byl moudrý muž. Prohlásil například, že zbraně jsou proklaté nástroje. Toliko ke tvé snaze stát se mečem... ... ... PS: Ty kecy o to, jak mlácením do lidí přinášíš oběť si narvi fakt hluboko do prdele. Je to tvoje rozhodnutí a je to sakra špatný rozhodnutí. Pokud jsi na karmické cestě duchovního probuzení, tak tě dřív nebo později čeká seznání, že jsi kretén. ()
Jsem opravdu velkym fanouskem MMA, ale porad (po nejakejch jeho osmi shlidnutejch zapasech) jeste nedokazu rict, jestli jsem fanouskem Prochazky..asi jako jo, ale je tam takova hrozna pachut nekde vzadu. At uz jde o jeho neortodoxni styl, nebo komunikacni schopnosti, porad se mi proste nezamlouva a z cechacstvi, a snad nejaky povinnosti fandit, se rozhodne neposeru. Co se tyce dokumentu, je to uplne to samy, jako jeho fight a naslednej rozhovor - zmatecny, oku uplne ne lahodici a pri snaze vypotit nejakou sofistikovanejsi vetu, Jiri zni jako generator nahodnejch slov/google prekladac a pusobi to fakt hodne smesne.. Nedivil bych se, kdyby se nasli lidi, kteri by po shlidnuti tohohle novackyho skvaru nabyli presvedceni, ze MMA fighteri jsou proste jen gumy z klece.. ()
Jirka je skvělý zápasník, ale o co je lepší v kleci, tak o to hůř se poslouchá, ať už v tomto dokumentu, nebo v rozhovorech. Prostřihy s domácím prostředím byly tedy příjemnou změnou oproti potemnělé místnosti plné monologu. Jestli bych měl s něčím porovnávat, tak je to dokument o Attilovi, který je výrazně lepší. ()
„Tak, Jirko, hezky pomalu a srozumitelně teď pověz divákům na tvé yntelechtuální úrovni, jakpak ses stal dominantním primátem nejvyšší ligy Mentálně Minimalistických Agresorů.“ „Tak určitě… Je to jakože děsná oběť (dramatická pauza) cíleně umlátit někoho do bezvědomí, a taky je to (dramatická menopauza) cesta! Počkat, počkat, říkal jsem už, že je to cesta?“ „Ano, Jirko, říkal, ale nevadí, cesty není nikdy dost, a navíc to zní děsně sokóisticky! Možná bys mohl ještě za každou druhou větou říct „Óóóómmmmmm“ a občas v té krutohusté pozici lotosového květu afektovaně gyanmudrovsky zagestikulovat předníma tlapama, jako když si říkáš o banán“. „Tak zaprvé, správně je to „lososový“, debile vole, lotos není snad ani opravdické slovo, za …. hm, hm, jedna … co to tam, do piči, pak bylo … áááá, už vím ZADRUHÉ jaké, kurva, óm, a za … hm, hm, no prostě za několikáté hodně - ještě jedna inkontinence cizím termitem a uvidíš?“ „Óm jako napětí lomeno proud, Jirko, ale to neřeš, ať se nám tu nezacyklíš v nějaké oligofrenní mantře, impertinence vynechám, slibuju, tak se hezky uklidníme, vydýcháme a pořádně se budeme soustředit na to čtecí zařízení, kde máš krásně velkými písmeny a po slabikách napsaná všechna ta hluboká filosofická moudra, které sis tolik přál sdělit, jo?“ „No dobře, ale ještě jednou do mě zajebeš a ukopnu ti hlavu, vypatlané kokote! A taky jak budu dělat tu lososovku, ať do toho ten krpatej šulin u mixáku víc ohulí ty dupčeky, aneb (dramatická menopauza) karmický roury, jak říkáme my, samosrajové!“ „Je to dung čen – dharmická trubka, ale klid, ještě pár zaboxování do pytlíku a už tam skoro jsi, Jirko!“ „Ok, tak jak už jsem říkal, je to cesta. A jak hlásal sám Majamito a taky můj velký vzor a duchovní učitel přítomnosti v okamžiku Hegar Volle, k cestě potřebuješ kompas a můj kompas je cesta, tedy dělat v kleci pohyby, aby je už (dramatická pauza) nikdy nikdo (dramatická menopauza) nemusel opakovat. A to je moje (dramaitická pauza i menopauza) poselství a cesta!“ „No skvělý, Jirko, já myslím, že to po dvou týdnech zoufalého opakování konečně máme, akorát, ten pouťový sektář Eckhart Tolle se dost zabýval myslí. Nebylo to pro tebe příliš abstraktní?“ „Nebylo to obstruktní ani jiný nesmysle, hlópej čuráku, tohle je stěžejní!!! - ovládnuté müsli je ta cesta, a dokud se z toho müsli nestane nijak nezabarvené müsli, které jednoduše reaguje na to, co máš na müsli, nikdy nedosáhneš mistrovství!“ „No, Jirko, to bylo na mě fuckt příliš hluboké, radši dem ven natočit něco s tvýma kámošema a ségrou s obřími rozumy, co říkáš?“ „Gogo.“ … „Tak, toto sú moji dva nejlepčí kamoši, Matůš Výmazů a Jožin Vegetativů.“ „Čau kluci, tak řekněte nám teď na kameru třeba nějakou veselou příhodu z dětství tadyhle se šampiónem. Tak třeba ty, Matúšu, Jožin vypadá jako totální … jak to jenom říct kulantně … tak třeba introvert.“ „Tak já si, Juro, například perfektně pamatuju, jaks mě tu na tym kopcu jebnul cihlem přes hlavu, až mi tekla krev a měl jsem konfuzi mozku. To sme se všichni tenkrát ale nasmáli, co, kluci, jednou o tym budu hrdě vyprávět vnóčatům, jak mi rozjebal kebulu světové žampión ememej!“ „Počkej, počkej, Matůšu, chtěl jsi asi říct kontuzi, že? A jsi si naprosto jistý, že to bylo fuckt mozku?“ „To máš jedno, pane reaktore, aji tak to byla prča jak hrom, chichi, chichi, chichichi!“ „No libová historka, Matůšu!“ „Anebo, anebo jaksme každú sobotu chodívali na ty zábavy, abyzme se jakože trochu odreagovali, a úpa ta nejlepší odreagovačka vždycky byla, když sme tam někomu všichni rozkopali držku na sračky, co, hahahahahahaha. Hajfajf, šulini!“ (Hlasité plesknutí tří blahoslavených dlaní). „Dobře, to by asi stačilo, kluci, a teď ještě, co na to müslitelova ségra.“ „No já jako … Hele, jsou mi tam pořádně vidět kozy?“ „Jasně, Žanetko!“ „Ale prdel mně nezabírej, až se pak budu demonkrativně zasněně procházet, abych dokreslila tu atmošku fén-šukej, jaks chtěl, jo? Žeru teď furt jen škvarky, páč všechno ostatní sežere brácha, a už nejmíň tři roky jsem nebyla ve fitku! A předtím taky ne. “ „Jasně, Žanetko!“ „No běda, jestli jo, pustím na tebe bráchu a ten ti proškrtá zubní kartu, borečku! Takže, no já jako na těch zábavách měla docela strach. Jirka byl vždycky takovej milej, skromnej, ale agrilní typ, a když si ho tam třebas ňáký frajer drahnou dobu dost provokativně nevšímal, tak Jirka hned jakože: „Poď ven, zmrde, zbavím tě tvojich největších životních trápení!“. No řekněte sám, kdo by se v takovejch saturnacích nebál, že, pane reaktore. Ale když jsem pak vyšla ven a viděla, jak mu Jirka rozšlapává hlavu, v tu ránu jsem věděla, že jakože dobrý, protože má Jirka tu cestu, kompas a müsli, a hned sem začala i fandit: „Ji-rko, do to-ho, Ji-rko, do to-ho! Hihi, hihihihi.“ „No já myslím, že tam teď nakonec jen vmontujem ty dva zmrzačený chudáky z ememej a máme vymalováno, ne? Chtěl bys ještě na závěr něco vzkázat divákům, Jirko?“ „Tak určitě … Nevím, jestli jsem to už náhodou neříkal, ale cesta je kompas, tenhle stůl je neuchopitelná absolutní (dickčně obskurní dramatická pauza) pravda čistého božství a pozorováním müsli se dostanete do stavu, kdy si to tělo uvědomuje, jakože to nejsem já, ale z Hegártem pracujeme na ztotožnění se s těma informacema, (dickčně obskurní dramatická menopauza) takže sedím, dívám se a najednou ten člověk cítí ten rozměr zatím, který zatím je!“ „No paráda, Jirko, má to neskonalou hloubku, šmrnc i tisíciletá moudra největších asijských filosofů bambusového nitra. Tohle bude natuty hit!“ *** Naprosto vynikající černá, hořkokyseložluklá komedie pro zoopsychiatry a zároveň naprudko seriózně míněná adorace agresivního vesnického idiota se šniclovitýma ušima, určená zejména nejtvrdšímu jádru Klubu planety opic a jiným existenciálním müslitelům. Idiota, jemuž jednou nechal ošetřovatel nedopatřením ve výběhu Knihu pěti kruhů. A jelikož ta je moc dobrá, sežral ji Jirka na posezení, pořádně natrávil, načež mu na dosud volně povlávajícím počátku míchy vykvetl Musašiho salát, čímž dosáhl naprostého mistrovství v Zenkreténismu a cytoplasmatickou membránou vstřebal ty nevyšší morální standardy kodexu Bushitdo ( … toho zkurvysyna naproti, dokud mu nepraskne lebka), což mu umožňuje úspěšně mlátit jiné agresivní vesnické idioty. Jakmile pošle do nemocnice toho příštího, stane se mistrem organizace Ultradebilní Fytoplankton Company, takže doufám, že budete náležitě hrdi (Kdo neskáče, není čecháčský vymaštěnec a tak…), protože takový fantastický úspěch v mrzačení debilů je úplně na stejné úrovni, jako by Jirka vynalezl například lék na rakovinu. Počkat, vždyť on jej de fuckto vlastně vynalezl! Takové brutální naběhnuté koleno na bradu a následné rozšlapání hlavy natuty definitivně zastaví jakékoliv nádorové bujení. () (méně) (více)