Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Akční
  • Komedie
  • Horor
  • Krimi

Recenze (2 155)

plakát

Everything Everywhere All at Once (2022) odpad!

„Ááááách!“ protáhla se labužnicky životem zpruzená Asiatka Wilma Čongová, přičemž si táhle bublavě usrala. „Cítíš tu zemitou interdimenzioální existencialitu, jednoznačně prokazující kreacionismus stvořitele?“ zamrkala laškovně na prvního tažného vola svého alegorického spřežení. Ten jen smutně zatrylkoval lezavě otravnou znělku Family frost, protože ucítil nejen tu interdimenzionální existencialitu, nýbrž také to, že v dimenzi 3458 právě s chroptivým dávením pošel tapír, který si nestihl nasadit masku. „Jednou se bůůůůdeš zodpovídat ze svých činů, pičo pomatená!“ přežvýkl v duchu mezi rohy s neochvějnou vírou v dobytčí karmu. Mezitím rachitický Wili Čong, nepřemožitelný mnohovesmírný agent Organizace pro osvobuznění multiversa umlátil poslední dvoumetrovou a dvoumetrákovou gorilu zlotřilého Úřadu pro kontrolu toluenových fantasmagorií igelitkou z Tesca, naplněnou akvarijními rybkami, předpisovým mavašim, bolestivě naučeným léty boje samého se sebou, skopnul z piedestalu dosud neustále rostoucí akcie firmy Huawei, precizně dopadl do pozice rakoviny vaječníku a lačně sáhl do dimenze 41 544 pro láhev tuberáckým bezdomovcem čerstvě vychrchlaných hlenů, aby doplnil energii a Jing a Jang se vrátili zpět do dokonale kosočtvercové harmonie lesbické moudrosti. Náhle jeho pohled ulpěl na Wilmě, zrovna zarputile míchající mrtvou kočkou nudle xiu-lin k obědu, a zaraženě se poškrábal na gonádách: „Kurva, jsem si téměř jistý, že s tebou jsem se už nejméně v patnáctitisících světech úspěšně rozvedl, krávo senilní! Ale nevadí, když už jsi tady, tak tenhle znáš? „Jaký je rozdíl mezi téměř geniální, nesmírně kreativní a hravou fantasií osvícené mysli a ultimativní debilitou dvou slizkých idiotů sjetých Liftem a rumovýma pralinkama?“ No schválně…“ Wilma na chvíli zaraženě mrkala rosolem, načež však freneticky zakmitala rukama, jako když se vždycky po práci brání tréninkovému panákovi, ověšenému útočnými dildy, a hlasitě s otevřenou hubou sáhodlouze říhla. „Aha, už jsem ti to evidentně někdy a někde říkal.“ pronesl zklamaně Willy a začal se připravovat na zhrzenou rituální obřízku nůžkami na plech, od které jej nakonec zachránil jeho invalidní otec s Alzheimerem, protože se té nááááramné taškařici náhle začal hystericky smát. V čínštině! *** Takže, než do toho dobrovolně půjdete, dvakrát se hluboce zamyslete, chcete-li dát na zdejší nadšené ejakuláty místních uhrovitých artových olupenců a jiných přitroublých paniců a OPRAVDU vidět zvizualizovaný výše téměř přesně popsaný obsah, jen s malými obměnami natažený do opakující se naprosto nevydržitelné dvouapůlhodinové smyčky. Já teda fuckt nechtěl. A ke vší té hrůze jsem předem nezaregistroval, že tuhle obskurní oligofrenní pičočalamádu, mocinky chtějící si hrát na chytré a hluboké metaforické umění pro egoistické lobotomy a děti s mozkovou obrnou, co se tuze rády blahoslaveně chichotají, uplácalo po opětovném rebelském popíjení zkvašeného moštu infantilně fekální duo škaredých šikanovaných potratů – Scheissner a Kwák, autorů jednoznačně nejdementnějšího, nejotravnějšího a nejpřeceňovanějšího audiovizuálního svinstva všech dob i dimenzí – Švýcarák. To bych zarputile nechtěl dvojnásob, a ihned po stažení bych pro sichr probodl plotny svého disku osikovým kůlem a zakopal jej řádně načesnekovaný břichem dolů dva metry pod zem, aby se to zlo ke mně nemělo šanci nikdy dostat. Nedoporučuji absolvovat raději ani s kapesníkem napuštěným toluenem, nezabere! Birdman tímto v žebříčku nesnesitelně mučivé kinematozvratkie klesá až na krásné třetí místo. Ještě párkrát někdo tyhle dvě zjevně okolím v dětství týrané hovada pustí před kameru a skončí mi v oblíbených.

plakát

Tokyo Vice (2022) (seriál) 

„Zkurvení Japonci!“ Verbal, ČSFD, Ostrava 2022. Tak tohle bylo první, co se mi projelo mezi ušima po zhlédnutí tohoto skvělého seroše, pojednávajícího nejen o brutálně otapetovaných japonských vířivých vanách, ale zejména o totálně jeblé japonské fašistické kultuře a bezvýhradné otrocké hierarchické podřízenosti. A ne, nejednalo se při tom průjezdu o hodnocení Japonců či kvality díla, jen se mi okamžitě vybavila veselá historka s filosofickým přesahem, která se odehrála koncem devadesátých let na exkluzivním mezinárodním školení vrcholových nenažerů v Mnichově. (Mongololidé a přitroublí mileniálové mohou v této chvíli s neurovegetativním klidem přestat plýtvat urputným slabikováním a odebrat se slintat si na rozštěpy, nebo co to vlastně mimo rozbíjení atomu takhle přes den obvykle děláte, protože by je následující text mohl zacyklit a tutově jej nepoberou ani chápavými končetinami!) V závěrečné části školení lektor povídá: „Pánové, k vlastnostem top managera patří nejen odborná erudice, ale také všeobecný kulturní přehled. Proto si vás na konec ještě trochu vyzkouším. Budu citovat úryvky z děl světoznámých klasiků a vy se pokusíte rozpoznat autora. Takže: „Radosti, ty jiskro boží, dcero z ráje zrozená ...“ Někdo?“ Naprosté ticho, klopení očí, když tu se najednou v první lajně vymrští Japonec, vypne se do pozoru, freneticky se ukloní a zařve: „Friedrich Schiller, Óda na radost, Weimar 1785.“ Pár lidí uznale zamručí a lektor pokračuje: „Matka vece: Zvonu hlasy volají tě k sobě, nepůjdeš-li, brzo asi zvon si přijde k tobě ...“  Zase chvilku rozpačité ticho, paxe ale opět vymrští onen ťaman a bez zaváhání vypálí: „Johann Wolfgang Goethe, Putující Zvon, Erfurt 1805.“  Pár frajerů pohrdlivě zakroutí hlavami, lektor se blahem vysemení a pokračuje: „Sobě hledejme spíš dobro, žijme sobě ze svého, ač v širé jámě té tu bez účtů a volni ...“ Naprosto stejná situace a jen ťaman strojeně zaječí: „John Milton, Ztracený ráj, Londýn 1667.“  Načež se vzadu jeden chlápek přikloní ke druhému a povídá: „Zkurvení Japonci!“  A vymrštivší se hujerský ťaman bez zaváhání kulometně kontruje: „Max Grundig, CeBit, Hannover 1998.“  Téměř osm plnotučných hodin mě tihle rýžožrouti a Ansel, který překvapivě vyrostl z prkenného divergentního slizáka do přirozeného a sympatického herce, parádně zabavili a byl jsem velmi zvědav, jakpak se to asi celé vysvrbí. Jenže ono to vysvrbělo akorát tak do zasraného útesovisce, a já si teď budu nejmíň rok okusovat nehty jak čurák, jestli to vůbec nějak dopadne a jestli to náhodou pohlupavá většina zase blahoslaveně nezařízne ve prospěch nějaké pastelově oelasťákované svištivé superpičoviny. Vidíte, jak jsem říkal - „Zkurvení Japonci“!

plakát

Morbius (2022) 

Homožared chce být Betmen, taxi píchá netopýra, však v Mrvelu se cosi zvrtne a změní se na üpíra. Kupodivu nechyt kovid, asi ňáký čínský šmejd, tudíž místo chiroptera je z něj trapný Homoblejt. Snaží se to být temnější a krvavější než obvyklé homixové buzní šplechty pro přecitlivělé ožužlávače leporel, ovšem satanžel marně, protože si zase nechali nakopírovat scénář nějakým svištěním v elasťácích vyhořelým dementem. A tak tu po sto prvé máme další plagiátorskou, klišovitou a plytkou nudu k posrání o dvou nejlepších hemiplegicích z dětství, kteří se snaží experimentálně odkriplovat, přičemž jeden z nich propadne teplé straně, druhý studené a vzájemně se naprosto neinventivně a neefektně koxují. Místy se mi opravdu zachtělo Blade.

plakát

Advokát (2022) (seriál) 

Mňam dopíči! I takto debilní, na filmově teoretickou vědu aplikované okřídlené citoslovce veskrze pozitivních zážitků neváháte fundovaně vytasit, když vám začnou filmovat nejoblíbenější knihy nejoblíbenějšího autora, a navíc tak, že jsou téměř stejně svižné, nápadité a strhující jako předloha. To je prostě pak pocit, jako když se vám po létech slintání náhle poštěstí vyprcat Moniku Belůči v jejich pětatřiceti letech, přičemž zjistíte, že její aplikační softvér je stejně vyzývavý, nemravný a sofistikovaný jako její hardvér. Věru bál jsem se, bál, a okamžitě mi na chvíli i ochabl, když na mě v první sekundě vyblaflo na obrazovce to proletářský rudé N jako "Neomarxisti zkurvení" a s děsem jsem očekával poklekávajícího Mikyho Halera jako transmouřenína a zarytého feministu s vytříbeným syslem pro absurdní pseudomorální hodnoty nových kokotporátně dicktovaných světopořádků, řešícího jeden případ brutálního znásilnění pohledem či myšlenkou za druhým. Zaplaťsatan si však Míša opět (jako u filmu) pohlídal produkci a nenechal si svou mistrovskou sérii právních napínačů, jejichž prostřednictvím si de fuckto nonšalantně vytírá prdel i samotným velkým Gryšemem, přebuznit, přenegrovat ani přeemancipovat škaredými muženami. Miky je tak sice malililinko přičmoudlý, ovšem mužně a heteroseksuálně vyhlížející sympaťák, představující takové laciné tři v jednom. Z různých úhlů a při různých grimasách totiž neustále připomíná někoho z trojbobu Farrell – Owen – Crowe zamlada, hraje naprosto přirozeně, s grácií, a dokonce bych řekl, že je i typově lepší a více suverénní mačo Haler než Matouš MekKvír. Akorát ten Cisco vypadá spíš než drsný motorkář jako kapku mongoloidní, mletým hovězím s majonézou odkojené otylé americké mimino a druhořadý síťový směrovač. Ale jebat, tedy pardon, chtěl jsem samozřejmě říct „povznesme se nad minoritní detaily“. I tak pro mě bylo výsledkem téměř deset hodin urputné masturbace a rochnivého převalování, ještě slastnějšího než u Boše. Tak to bychom měli Rozsudek ráže 9 a zbývá zatím dalších 5. Čili upřímně doufám, že se té bolševické stoce nepodaří Míšu vyplatit, aby mohla do budoucna jako obvykle zapohrdat autorem a řádně to demagogicky zkurvit, jako například posledního Utreda Sanavautreda. A také v to, že homixy zdegenerovaní, pohlupaví milovníci plytkých sraček nebudou tentokrát perlami až tolik pohrdat, aby to vůbec pokračovalo, aniž by měl Miky v další sezóně svištivé elesťáky a dělal „vžžžžžum“.

plakát

Ztracené město (2022) odpad!

Expedice džungle 2 - Hery Potrat a Kámen úrazu. Přesně takhle by to vypadalo, kdyby se Príma Hnooj dostala k velkoprodukci a natočila velkolepý bliják, jenž zaručeně pobaví celou retardovanou rodinu. Přiblblá, sterilní a trapná předražená ubohost pro mentální paralympioniky, tak moc rádoby parodie na telenovely a červenou kni-hovnu, až je z toho zase jen telenovela, červená kni-hovna a manifest scénáristické debility na téma „Vtipe vylez!“, která na mě působila stejně děsivě a žinantně, jako by si sedmapadesátiletá Sádra Bulíková uprostřed filmu odlíčila xicht, vysoukala se z toho elastického stahovacího buzerantského overalu s namalovanou prdelí a začala se přitrouble pitvořit. Že by měl Čuník Tatům „hrát“ jen předváděče Versáčeho homotang, a to výhradně pro mongoloidní děti se stejně oduševnělým výrazem, je všeobecně známý fuckt, čili našel v takto kvalitním popkulturním dávidle bezesporu opodstatněné uplatnění. Takže nejpalčivější otázkou, vyvolanou tímto bez IQsupresiv nesledovatelným svinstvem zůstává, co v tom, kurva, dělal Brad?! Jako nesoudný senil, který dobrovolně zaklapuje hajzlový poklop za svou uvážlivě budovanou kariérou, zatím rozhodně nevypadá, tudíž se jediným logickým vysvětlením jeví vydírání produkcí, že ho napráší neomarxistům za seksuální obtěžování Klůnyho nezletilého labradora, což byla dozajista připravena hysterickým štěkotem okamžitě podpořit i Endželínina čivava. Tak tyhle neumětelské a oligofrenní bratry už rozhodně NE-E!

plakát

Médium (2021) 

Wychcanbaba Jebatbuddhu je na hlavní pracovní poměr zaměstnána jako šamanka, tedy pozemský náměstek a supravodič mocné bohyně thajského panteonu jménem Nawalprachy Tupywidlaku. Jedná se o dost lukrativní dědičnou definitivu, kterou má dle tamějšího zákoníku práce záhy převzít její neteř Puberkrawka Seruwamnagong, sveřepě však odmítající svou budoucí tradiční roli vymatlávání už tak vymatlaných vesničanů a teplé doživotní místečko v útulném džunglovém kanclu, plném zkažených vajec, kohoutích hlav a vonných tyčinek. Profiteta však zjistí, že se holka chová jak piča nikoliv kvůli jejímu věku obvyklé hormonální dysbalanci, nýbrž proto, že si na ní řádně zasedl jiný nájemník z druhé strany religiózního spektra, a s ohledem na svou specializaci vykuřování hloupých labilů a zahánění jejich psychických poruch pomocí černé vaječiny se okamžitě rozhodně toho hajzla patřičně povymítat… Začíná to jako poměrně vleklý dokument o nesympatické šamanbábě, který máte chuť po čtyřiceti minutách vypnout a následně vrazit dálkový ovladač pěkně hluboko Buddhovi do prdele, aby už vás náhodou nelákalo nudit se dál. Chyba! Kdo si počká, dočká se naprosto parádní, mrazivě temné démonické vybíjené, při jejíž tvorbě sice tenhle Banjoband Pissnarektum nepokrytě nakupoval u VY-NI-KA-JÍ-CÍ-HO španělského REC 2, ovšem ve výsledku mu téměř pochcal záda.

plakát

Defending Jacob (2020) (seriál) 

Chudák mimicky bezradný Kapitán Homokokot. Poté, co pověsil hvězdotřpytný hajzlový poklop na hřebík a vyléčil elasťákové opruzeniny, má vskutku bezútěšný život. Doma má starou tak odpornou, že by mohla xichtem z fleku plašit střevní parazity, a navíc vskutku monstrózní piču, která mu ke všemu tomu neštěstí potratila do vzorové předměstské americké rodiny mimořádně slizkého semiautistického pamrda, nápadně připomínajícího Heryho Potrata po lobotomii, co s gustem sem tam opíchá nějakého toho spolužáka. Bojovým nožem. Anebo možná taky ne, kdo ví. Každopádně jindy bezchybný Smrťák Tydlidum tentokrát nevěděl, kdy přestat, a docela slušně zapletenou tří až čtyřdílnou minisérii zbytečně navatil do rozplizlých osmi dílů nestravitelnou porcí rodinných hovnot a komunikačních poruch, iritujícím festivalem tolik progresivního benevolentního rozvoje dětské osobnosti rodičovským necháváním si srát na hlavu a neumětelsky ukřivděně tvářícím se Kapitánem HK. A to je docela škoda. Kdyby tomu oslizlému paznehtovi někdo tak ve třetím díle omlátil držku o parapet a intenzivním výchovným bitím z něj dostal relevantní informace, mohlo být po čtyřech hodinách svižně vymalováno. Jenže to oni ne. To je furt samé chození po špičkách kolem tolik citlivého fuckana s LNB („Lehký Nedostatek Bití“), tolerančně edukační psychovložky, chlácholivě ignorující fatální rodičovské chyby, plačky a vzdychačky, jaký je to přeci nevinný nádherný chlapec a individualita, a neustálé objímačky a omlouvačky, když na něj někdo náhodou trošku zvedl hlas či se v jeho přítomnosti škaredě zamračil. Prostě samé parádní pokrokové psychologické metody, jak si v zajetí svépomocí úspěšně odchovat mládě vraha a katalogového psychopata. Ovšem Martelovic kluk toho Jeba vystřihnul naprosto sugestivně a celou hrací dobu mě neskutečně sral.

plakát

Drazí soudruzi! (2020) 

Náramně poučný film, obzvlášť v časech, kdy dicktaturu proletariátu nahradila dicktatura korporátů a jejich cvičených mindráků z neziskovek, kteří za pomocí patřičně cenzurovaných a historii i realitu překrucujících kokotporáty ovládnutých masmédií a asociálních sítí opět usilují o zformování většiny, a to zase i na základě pseudopodpory pseudoutiskovaných menšin, do ustrašeného, sterilního a unisono bučícího multikulti stáda s centrálně dicktovaným kolektivním vědomím a pseudomorálkou. Zatím je to „pouze“ o ostrakizaci, ekonomické a sociální likvidaci a s plnou hubou demokracie o potlačování svobody slova a kritického myšlení, ovšem jak se lze z historie jednoduše poučit, jak zleva, tak zprava, násilí a fyzické perzekuce jsou jen otázkou času, pečlivé davové manipulace debilů a upevnění pozic. Tady lze krásně vidět, že když se zlo zakoření, je to v piči, tedy pardon, chtěl jsem samozřejmě říct „stane se rezistentním“, stádo si po nějakých ani ne dvaceti letech přestane vidět na špičku čuráka, zase ups – „nosu“, lži se stanou pravdami, a než se naše děti nadějí, máme tu Severní Koreu s volným trhem s minimálními výrobními náklady a uniformní šedou masou tolik spokojeně se pasoucích a mlaskavě přežvykujících spotřebitelů, ochotných blahoslaveně bránit pastviny až za hrob. A těch pár fuj fuj černých ovcí bude snadno kontumováno státní a občanskou spravedlností. Končalovskij je bezesporu největší žijící klasik ruského filmu, který zaplaťsatan nepodlehl Tarkovského nekonečným pseudofilosofickým smaženicím, zůstal plnotučně zábavným realistou, a i ve dvaaosmdesáti umí zmáknout mrazivě sugestivní a nehemeroidotvorný obraz beznadějné minulosti (a také beznadějné budoucnosti), do nějž neváhá opět protekčně procpat svou o sto let mladší gerontofilní nabíječku. Ovšem na škodu to rozhodně nebylo, Julča vystřihla tu rozporuplnou soudružku parádně. Každopádně teď nevím, jestli náhodou nebylo ilegální se na to dívat. Jde přeci o ruský film!!! Čímž jsem podle stávající protiprávní úpravy dost možná popřel holou kost, spustil homoseksuální genocidu, pošlapal práva mužen na přišití kloaky, pouhým pohledem brutálně znásilnil kohortu zoufale nemrdaných labilních samic, hodil do Afriky banán, vypustil partičce invalidů ventilky na kriplkárách, vyhladil Ukrajinu a Áda je asi můj kámoš. Cempere čichej, mohl by to být kulantní trestňáček! Pozn. Homixoví funoušci nechť se tomu raději vyhýbají víc než Supergej kryplonitu! Vy už jste stejně v prdeli, tudíž je to „přyblblá černobýlá núúúúda“, kde vůbec nikdo nevžumuje v zařezaných pastelových pitkáčích a s homopelerinkou a kde navíc nehraje jediný negr, ač bylo Netflusem a jinými neomarxistickými žumpami nade vši pochybnost prokázáno, že pro ně nebylo v Sovětském svazu šedesátých let kam plivnout!

plakát

Mistr (2020) 

Aušvyc Rocky aneb notně zandrzénovaná jakože skutečná historka z mezilágrové ligy v rohování, plná miliónkrát omletých osvětimských klišé a patosu, o třiadvacetiletém anorektikovi, jehož hraje nesympatický čtyřicetiletý anorektik, který svými pěstmi už ve čtyřicátém málem osvobodil celý tábor, rozdával všem vězňům na potkání naději a kamióny vyboxovaného chleba. V podstatě hezky natočená mýdlooperní tryzna, jejíž povrchní, cedníkový scénář některé podstatné souvislosti místy prostě ignoruje podivnými skoky v ději někam do prdele, místy dělá z diváka debila, místy už chyběly jen víly.

plakát

Nezanechat stopy (2021) 

Sice léty folklorní tiché pošty i scénářem docela přibásněná, ovšem strhující a parádně zdramatizovaná disidentiowka państwowa, ukazující demagogickou sílu minulého i nadcházejícího režimu a následnou bezmoc všech jejich obětí či odpůrců, kteří by si náhodou dovolili otevírat hubu. Milá mladá degenerace, pokud nyní náhle nezchytříte, nepoučíte se z minulosti, necháte se nadále vyplachovat debilitou asociálních sítí a zjevně řízenou mediální manipulací a nezapojíte se do potírání novodobých neomarxistických zmrdů už v zárodku, těšte se přesně na tuhle zářivou budoucnost kolektivně smýšlejícího stáda, kdy těch pár unisono nebučících závadných kusů vládnoucí oligarchie hravě kontumuje a přizdisráčská mlčící většina se zmůže na odpor pouze v mantinelech tichého „hrdinného“ pičování ve svých obývácích. A už nám to začalo! Pani prokurator Wiesława Bardon naprosto dokonalá socialistická machna, už dlouho jsem neměl takovou chuť napálit televizi, a Więckiewiczův generál Kiszczak opět koncertem famózní herecké mimiky.

Reklama

Reklama