Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Akční
  • Komedie
  • Horor
  • Krimi

Recenze (2 321)

plakát

Hypnotik (2023) 

Dříve svěží, originální a talentovaný Los Bobos si ve svých neutěšených až oligofrenních trapkách posledních let jen odskočil od tvorby pro mentálně retardované děti, aby si i mentálně retardovaní dospělí mohli chvíli zaslintat na bryndák. Patrně si vzpomněl, jak v mládí urputně honíval na Skenerama, načež s přikousnutým jazykem uplácal něco, co moderní filmově – teoretická věda jednoznačně definuje jako „Plagiátorský eintopfpamrd“. Prvních řekněme dvacet minut se mu povedlo udržet kýčovitou demenci na uzdě a slušný tajuplný nápad poměrně svižně a vkusně rozvíjel, pak se v něm ovšem zase probudila ta otylá chovatelka koček za zenitem, která prostě nudně a nekoncepčně naházela do jednoho hrnce každé klišé, co kdy viděla v osmdesátkových a devadesátkových napínačích a věfárnách, přihodila řádně plesnivý logický a kauzální ementál, důkladně to zamíchala mrtvou krysou a závěrem dochutila dokonale pouťovým rádoby myslomrdem. A aby měli pejsek s kočičkou ten břichabol fuckt ukrutný, najali do hlavní role toho neštěstí jednoznačně nejstrnulejšího faciálního tetanika současného Holého údu, jenž té přitroublé klauniádě dodal svým otřesným živočišným neherectvím vskutku hypnosedační punc s ambivalentním dojezdem, kdy nevíte, jestli plačtivě zívat nebo se hlasitě smát tomu neumětelskému maňasovi.

plakát

McGregor Forever (2023) (seriál) odpad!

Chápu, že uctívání agresivních vypatlanců, co pro peníze nebo věhlas mezi latentně agresivními pičusy mrzačí jiné agresivní vypatlance, je tu už od starověku. A ani pohnutky se od té doby příliš nezměnily. Jen ve starověku to nutně nemusel být agresivní vypatlanec, jen nějaký normální chudák, co dostal na výběr, že buď bude gladiátořit, anebo ho sedřou v dolech. To takový dnešní typický právoplatný člen všech těch Mentálně Malformovaných Asociací (dále je „MaMÁk“) má de fuckto taky na stejný výběr. Čili buď bude kariérně mlátit jiné kokoty, anebo taky skončí v dolech, protože se svou míšní výbavou by se jinak společensky uplatnil jen stěží a na Instáčích by jej lajkovali pro pozoruhodnost leda tak zoopsychologové. A přitom by takový horník dozajista zasloužil daleko více pozornosti a světské slávy, protože jeho hnusná dřina přináší společnosti minimálně například teplo, drahé kovy, vzácné nerosty či diamanty. Kdežto vypatlané sebepoškozování MaMÁků společensky přispívá leda tak k tomu, že si po pohledu na jejich vzájemné mrzačení, eufemisticky nazývané „sportem“, kohorta neméně yntelechtuálně nadaných vymaštěnců doma slastně vyhoní, nabuzeně zmlátí figurantku nebo někoho o hlavu menšího a 50 kilo lehčího a budou se pak mít o čem bavit na fotbale, přičemž si nějaký vychcaný lanista jako Danka Bílá nebo slizák Ondra jako kdysi solidně namastí kapsy pasením hovad a pořádáním cirkusů pro ty méně nadané, kteří na MaMÁka satanžel neměli parametry, a tak jsou rovnou v dolech, za volanty hovnocuců, v base, kopou za Telekom nebo se ohánějí sběrnými kleštěmi na vajgly a psí hovna v dresu technických služeb, či jen trpí nějakou agresivní psychickou poruchou. A ten mrzký mamon zjevně pokřivil hodnoty i tolik zásadové Netflusácké bolševize, která má za normálních okolností ve své striktní agendě výhradně jen ortodoxní sluníčkářství, pokrytecké dobroserství, pissmaking, homokomunismus, čokomarxismus, transocalismus a hysterickou feminiutopii. No řádně si nasrali do huby, soudruzi, řádně, když tu náhle máme z té jejich demagogické patodílničky oslavný maskulinní primatologický dokument o zatím nejhrabivějším a nejagresivnějším vypatlanci světa a odporném bílém šovinistickém heteroseksuálovi, který pro blaho lidstva rozšlapal nejvíce hlav, čemuž tolik altruisticky obětoval své nejlepší své roky urputným mlácením do pytlíků, pohazováním medicinbaly, mlžením zrcadel ve fitku a veřejným kurvením se v lopatích tyjátrech při vážení dobytka a následných čumdolů. Vypatlanci, který se tam čtyři hodiny v podstatě jen tak producíruje a naparuje jako ředitel Zeměkoule a předvádí, jak si s jinými mongoloidy tolik heroicky a filantropicky vzájemně rozšmelcovali držky a našniclovali uši, jak se vysoce tautologicky nechal pokérovat vlastním jménem či kolik zlatých koupelnových baterií a obskurně barevných lamb už si za to animální čurákování pořídil, přičemž s dickcí a akcentem velkobritské kriminální spodiny hrdě trousí tak zásadní pouťově - filosofická životní moudra, že by se za ně nemuseli stydět například ani promovaný obráběč kovů nebo věhlasný romský filosof Libatus Annus Sinecha. Bulvární fascinace nejprimitivnějšími neurovegetativními rádoby predátorky je jedna věc, ovšem pokud většina přihlížejících u vyrachtané komerční ódy na ně lačně zamasturbuje, načež je čtyřkuje a pětkuje, až je ta audiovizuální oligofrenie a patoheroizace a patogloryfikace zcela expendebilního troglodyta na děsivých 77%, smutně to svědčí o tom, že relativně kultivovaná moderní civilizace začíná pomalu konvergovat zpět k prdeli, a i ten netflusácký VUML se nakonec míjí účinkem.

plakát

Je mi ze sebe špatně (2022) 

No, s tou komedií to zase nějaký anotační smíšek dost nepobral. Jedná se spíše o mrazivě přesnou hororovou realityšou a až esteticky i fyzicky nepříjemnou anální sondu do müsli pošahaných pozornostních kurev, jakých tu s patologickým rozvojem asociálních sítí vyrostlo snad více než pseudosoucitných bolševických sviní po teplém, černém transdešti. Pošahaných pozornostních kurev, které se pro svých 15 minut a výnosy z virtuální sledovanosti asociálních obludárií a kretenárií neváhají úchylovat až k sebepoškozování. Opravdu mile nastavené zrcadlo, psychopatologicky vytuněné a seversky minimalistické memento o tom, jaké deviantní potraty tahle zkurvená doba sériově produkuje, plné „krásných a sympatických“ lidí. A pokud to někdo nazývá přepáleným bizárem, má asi hlavu zaraženou hodně hluboko v prdeli, nebo je prostě hloupoučký sluníčkář. Každopádně závěrem nezbývá než hluboce smeknout před Kristýnou Chujatorpovou, která tu choromyslnou šeredu herecky vystřihla tak dokonale, že jsem měl zase jednou neodolatelné nutkání mlátit televizi.

plakát

To Catch a Killer (2023) 

A to to tak pěkně začínalo … Zhruba do půlky jsem si říkal, že už jsem dlouho neviděl tak poměrně velkolepě natočený, odsejpající, zajímavý a slušně zahraný napínač s hlavopatoidními dialogy a vcelku vtipnými bonbonmoty. Navíc poháněný Sifónem, autorem famózních Divokých historek, čili jsem si ve slastném očekávání mnul bradavky. Pak ovšem, asi tak od chvíle, kdy hlavní hrdina hrdě „vyšel ven“ s otevřeným konečníkem, aby naplnil homokvóty, cosi náhle hrklo v kukačkách a celé se to změnilo v ucourané, ukňourané a komorní rádoby sociální rádoby drama s dost atrofovanou pointou, přičemž ani jedna složka by svou mělkostí řádně neukojila ani sociologa, ani dramatika a nenápadité až klišovité vyústění by nepřekvapilo ani profesionálního naivku. Aby opět nedošlo k nenávistné mýlce a nějaký ten sveřepý neomarxistický libtard mě zase neosočoval z homofobie, na tomto místě důrazně podotýkám, že se buzen ani trochu nebojím, a společensky neškodná a zcela akceptovatelná deviace detektiva Řiťopicha rozhodně nijak neovlivnila degradaci mého hodnocení! Maximálně mě kapku spravedlivě rozhořčila ta očividná diskriminace dalších milých a zcela přirozených parafilií, patrně proto, že hnutí ZNFPF+ (Zoophilics, Necrophilics, Froeteurs, Plantfuckers and Furnituresexuals) ještě nemá dostatečně zmáknuté PíáRko a řádně hystericky rozvinutou agendu, a tak to poslední dobou audiovizuálně vypadá, že lidstvo je z poloviny jen teplé. Tudíž jedna velmi ledabylá až šlendriánská sekundová zmínka o tom, že ten deprimovaný a společensky znechucený zloun páchal to, co páchal hlavně proto, že miloval kravičky, přičemž bukanýři měli celou půlhodinovou večeři s manželem a ňuňáním, rozhodně diverzitu nedělá a je to nechutně homoprivilegizační! Doufám, že do příště se ta progrese konečně pořádně rozvine, a ve dvojce už půjde agentka Narkáčová na večeři k detektivovi s naprosto přirozeně bečící manželkou (taky samečkem!) a budou skopové medailonky! Každopádně je převeliká škoda, že Sifónovi v polovině došly bublinky a celé to vyšumělo tak nějak do ztracena.

plakát

Mafia Mamma (2023) odpad!

Jedná se bezesporu o náramně vkusnou, velmi sofistikovanou a brutálně vtipnou komedii! Tedy pokud jste hrdý potomek uklízečky a řidiče hovnocucu, sedmi třídami základní školy postižená profesionální dojnice a hospodyňka, pohlupavý homosmíšek, popřípadě rozjařená chlamýdie. To se pak dozajista děsně nachichotáte a bodře si do ruda oplácáte kolena nad všemi těmi parádními tumory. Jestliže však do výše uvedené kategorizace nespadáte, vyhýbejte se tomu důsledněji než bolševník herbicidům, protože v tom případě jde o neskonale trapnou, uboze přitroublou a rakovinu vkusu způsobující žluklou mrdku. A v ní se například dozvíte, že odpudivý padesátiletý babochlap Antonín Kotleta je ve skutečnosti čarokrásná a neodolatelná čtyřicetiletá pichna s motorovým pekáčem, které úplně každý přenádherný italský metroseksuál bytostně touží nasmrkat ricottu do cannole. A když už jsem u toho nadívání, musím na tomto místě s nesmírnou ochablostí smutně konstatovat, že i kdysi jednoznačně nejšpikovatelnější prcatice filmového plátna i světa už to má satanžel za sebou, nemilosrdně zatuchá, tyje a tleje, a když už jeden při pohledu na ní jen slintavě nefantazíruje, jak jí co nejqalitněji napěchovat makrelu, začíná si s hrůzou všímat, jak děsivá je to neherečka. Takže žádám povinnou minutu mezer za Moniku „                                                    „, než se ve finální gradaci tohoto kokotmentáře dávivě pobliju nad tímto hnisavým pásovým oparem a s nudlí u nosu nostalgicky zavzpomínám na časy, kdy se ještě točily vtipné, inteligentní a nedementizující mafiánské taškařice.

plakát

Sisu (2022) 

Sisu? Nejsu su! Byl jsem su minulý měsíc a dost mě to prudilo, kdo se má furt zašívat a reponovat! Nepřeložitelné slovo „su“ přeneseně znamená vcelku nudného urputného dědka, kterého nezabije ani zmrd. Bidos western a jakože pocta (čti „pohlupavý plagiát“) Drtidomu, nedosahující kvalit či poetiky ani jednoho a působící asi jako nejnudnější film s Bronsnovic Karlíkem nebo nejunylejší sračka od Kventýna. Nesmrtelné Laponsko personifikované do železného senila, potírajícího uprostřed monotónní tundry četu úchylných dementů Wehrmachtu. Nic víc, nic míň. Půlka hrací doby je spíše otravný turistický průvodce, jako hezká krajinka, ale na dokument Národní geografie jsem se fuckt netřásl, k tomu trocha poměrně retardované akce a několik málo roztomilých fatalit, kvůli nímž zdejší kohorta omezených kečupových frotérů zase brutálně přebušila procenta. Tři s hodně odřeným Helanderem.

plakát

The Covenant (2023) 

I když se Gej zcela oprostí od svých skvostných hravých ričovinek a originálního kulometného střihu, je pořád schopen uplácat mimo jiné také velmi solidní dvojku Zkrocené nory. Prkenná ropucha Jakub Gdyhlenhrál tentokráte propadne, jak jinak než chlapsky a mačisticky, drsnému šarmu uhrančivého testosteronového Paštuna, ten, jak jinak než maskulinně a šovinisticky, jeho city vřele opětuje a naštěstí mají hošššy celou dobu tolik práce s Talibánem, že na prcání v honáckém stanu už nedošlo. Je z toho parádní svižný a odsejpající válečný napínač, jako obvykle prvoplánově nehonící nad hvězdotřpytným praporem a téměř nepatetický, o latentně homoseksuálním vztahu dvou v manželství trpících chlupáčů, kompenzujících si svůj mindrák sveřepým bojem za svobodu, čest, spravedlnost a jahodový lubrikant pro všechny. Napínač, po němž dostane i nejeden zarputilý heterák chuť nasucho si oškrábat třídenní strniště bojovým nožem, nonšalantně přiříznout fešácký východoněmecký pornoknírek, přeleštit lauf a velkoryse pocákán nejnovějším Gucciho bitevním parfémem Mudjahidin’s goat se bezhlavě vrhnout do té nejteplejší vřavy. Ale dost bylo seriózní filmové kritiky! Byly to opravdu mimořádně zábavné, mile minimalistické, přímočaré, skoro nekýčovité a ideologicky nezkurvené dvě hodiny, připomínající ty nejlepší žánrové kousky 70. a 80. let, v nichž i ten slizce ochrnutý Jakub sem tam působil jako sympaťák. Naprosté vinné potěšení.

plakát

Matka (2023) 

Hang-Low (nebýt silikonu) je prostě Dobrá máma! No, Dobrá máma, ono to spíš vypadá, jako by se nějaký starý zfetovaný Portorikánec žlukle vyprcal do kelímku od jogurtu a v nestřeženém okamžiku ho propašoval do regálu ve vietnamské večerce. Chudák konzument! Bába Lopézová, prototyp to vcelku neumětelské (ať už zpěvačsky, tak herecky) pozérské instapičinky vděčící za svůj věhlas nikoliv svému podprůměrné talentu, nýbrž tomu, že s nezatuchlou makrelou a ještě bez konzervantů bývala vcelku píchatelná, měla kulantní prdel a věděla, na koho ji použít, evidentně ukecala pásového výrobce mongoloidních prefabrikátů na popkulturní propagační videjko. A tak jako megadrsná skorodůchodkyně a bývalá členka Barbie force v bundičce od Vuitona, s nalakovanými nehty, v každém políčku famózně nakadeřená a bezchybně pomalovaná krutohustě loví na Aljašce vlky a v přitroublé laktační psychóze prkenně mlátí a anihiluje celé pluky speciálních jednotkářů, přičemž účes neustále drží svůj tvar a ta tuna mejkapu, umně kryjící povislou kožku a stařecké sqrny, se prostě nerozmaže, ani když ji nedopatřením nějaká ta gorila trefí přímo na botox. Ale jakmile začne „hrát“ tu mámu, urputně pomáhá žvížátkům, zachraňuje lozkokošňoučká štěňátka, drhá závěsy na květináče, vzdychá u aromatických svíček, ňuňá na své antikoncepční selhání, jež sveřepě cvičí na přežití v Mumulendu, a pouze sem tam vyrobí zápalnou bombu o síle dvou kilotun jen z obsahu koupelnové kosmetické skříňky, tedy z řasenky, hydratačního krému proti nekompromisní starobě a dětského zásypu na opruzeniny. Možná, kdyby místo jejího teplého stylisty najali k realizaci nějakého opravdového scénáristu a dramaturga, mohlo se to s trochou gerontofilie a kolíkem na nose dát usedět. Ovšem takhle je to jen přitroublá a kýčovitá umělohmotná kokotina, kde to strnulé pózování v milosrdných kamerových úhlech a přes filtry působí místy až ultratrapně. Malému Fínesovi s Bernálem asi došly prostředky na splácení jejich chatrčí v Malibu, jinak si nedokážu vysvětlit, proč zaklapávají své kariérní raqe účastí v takovém ubohém pičím defilé pro pohlupavé instapsychotiky.

plakát

Air: Zrození legendy (2023) 

Kulisně i atmosféricky vytuněný retrovýlet do těch odporných temných dob, kdy tenkrát ještě institucionálně prudce rasistické a otrokářské kokotporáty zjistily, že bílí muži neumějí skákat, a tak prostřednictvím sedmiciferných výplat začaly ještě více zotročovat, ponižovat a zneužívat ubohé negroameričany, aby nechutnou bezskrupulózní komercí na jejich úkor ještě znásobovaly své už tak enormní zisky, lákajíce zkurvené privilegované bílé huby na úděsně pokořující a diskriminační zoo s názvem basketbal. Asi nejtýranější opičkou ve výběhu všech dob se stal pod bitchem otrokáře nesmírně strádající Míša Jordán, odpudivým způsobem zneužitý k prodeji hnusných teploušských bot, které při běžném nošení mimo basketbalové hřiště způsobují akorát tak zborcení klenby, brutální zapaření nohou a následně čile bující meziprstní mykózy. A div se vymatlaný světe, dodnes se najde masivní banda blahoslavených pičusů i mimo rapovou scénu, co jsou schopni za nevkusné, kýčovité a zdravotně závadné cirkusácké škrpály vylepit přes pět litrů, přičemž na ně navíc stojí čtyřiadvacetihodinové fronty, aby byli prvními pičusi, kteří si budou moci zadriblovat se svou dutou hlavou, hrdě se pak cítit mnohem víc gangsta a kůl a budou mít vskutku stylovou obuv na nejbližší cigánskou tancovačku. A tak chudáci černí intelektuálové a obzvlášť Míša, jehož ani trochu vychcaná a nesmírně skromná čokomáma pumpla lačného kýčovitého ševce o doživotní tantiémy z každého prodaného kusu, brutálně strádají dál, a docela se divím, že BLM to safari pro privilegované bílé rasisty ještě kulturisticky nezkancelovalo! A tak si Nike nepokrytě cvakla marketingové a píár videjko v podobě docela přitroublého, klišovitého a řádně zpohádkařeného skutečného obchodování s otroky v osmdesátých letech minulého století, k jehož realizaci si ke všemu tomu neštěstí přizvala dva největší faciální plegiky současného Holého údu, duo DamFlek. Ten Matt alespoň předstírá Stanislavského metodu a neváhal se pro roli řádně vyžrat, aby svůj mimický handicap skryl za vrstvou tuku, ovšem Affleck, ten by měl už konečně dostat doživotní zákaz lezení před kameru, leda by se jednalo o rybůt Pokoje. Jeho gaučová etuda netrpělivě čekajícího ředitele byla viskózním chrchlem do xichtů všem alespoň podprůměrně talentovaným hercům světa, a ač byla seriózně míněna, vyvolala u mě dvacetiminutový hurónský záchvat smíchu, načež jsem si ji ještě dvakrát pustil znovu, abych se ujistil, že mi někde v pozadí skutečně neunikl nějaký klaun, jenž za gaučem žertovně pochoduje v nadměrných Jordankách, troubí na klaxon, prdí si na podpaždí a vyřvává, že je to jen konkurz do Humberta pro retardy. Nasraně druhé musím říct, že oč je Ben děsivější neherec, o to je schopnější režisér, kterému podařilo se mu tu blboučkou dvouhodinovou placenou reklamu vcelku udržet nad hranicí zhnusení a klimbání, osmdesátky z toho doslova dýchají, a jelikož strádající Míša zjevně nesouhlasil s frontálním parodováním, natočit film v podstatě o Jordánovi téměř bez Jordána jen se zátylkem nějakého dvoumetrového ebenového kaskadéra, je taky celkem frajeřina. Takže silné dva strupy, především za tu bezelstně nechtěnou fleckatou komedii.

plakát

Králičí nora (2023) (seriál) 

Kulantní, svižná, promyšlená, mrazivě aktuální a konstrukčně vcelku originální konspirační vyjebávačka, která rozhodně není určena mongololidem a lobotomům, navyklým na bezduché sledování blahoslavených pohyblivých obrázků se svištivými superbukvami nebo těch „tolik komplikovaných“ a kaloricky enormně vydatných degenerativních „dramat“ lopatistických či bolševických kanálů. Ne, plasticky zpotvořený Kefír, jemuž botox a skalpely definitivně odstranili i ty mizivé náznaky mimiky, které při svém minimalistickém neherectví jediné polohy konstantního ledrfejse v jakékoliv roli vždy paradoxně tak úspěšně prodával, tentokrát zahučel za Alenkou, a je u toho rozhodně zapotřebí použít víc než jen ty obvyklé neurovegetativní funkce či kompulzivní cucání palce, protože jinak budete zmateni víc než Spájdrgej v supernoře a umlátíte se o stěny. Kefírův projímavý výkon tu naštěstí živočišně vyuhlí šarmantní a vždy charismatický Karlík Tanec a s tou neuvěřitelně vypadající jednapadesátkou by to nejeden zmatený gerontofil klidně dotáhl až na čtvrtou Metu. Ale jak už to na tomto stále chytřejším a po čím dál tím sofistikovanější zábavě toužícím světě chodí, neproletěl tam ani jeden oelasťákovaný transseksuál v pelerínce, děj byl kapku zašmodrchanější než gangbangová likvidace strašlivé kosmické mluvící bubuhlavy a mluvilo se v tom rozvitými větami, tudíž je vcelku vysoká pravděpodobnost, že se místo druhé řady dočkáme spíše Superkefíra jako záporáka v nějakém tom inkluzním BLMLBTQ grupáči.