Goljamoto noštno kăpane
Obsahy(1)
Na břehu moře se setkává nesourodá společnost: zkušená a cynická Žana (Malgorzata Braunek) zde loví mladíky po boku svého expřítele Viliho (Juozas Budraitis) a mladíček Sava (Nikolai Sotirov) zažívá první milostná rozčarování se svéhlavou Ninel (Yanina Kasheva). Celá společnost se těší na každoroční obřad Velkého nočního koupání, při kterém se pije a dobře jí a letos přibyde ještě nová kratochvíle: dávná thrácká hra na oběšence – jeden ze skupiny má okolo krku smyčku uvázanou na stromě, stojí na veliké kouli a ostatní okolo divoce tančí. Kdyby se někdo čirou náhodou rozhodl do koule kopnout, záleží už jen na rychlosti „oběšence“, zda si smyčku stihne přetnout srpem, který pro ten účel drží v ruce. Závěr filmu je o lidské odpovědnosti za druhého – o tom, jak vratké jsou citové hry, pokud za nimi není opravdový cit. A pokud za nimi stojí, nejsou o nic lehčí, protože některé vazby nelze přetnout. (garmon)
(více)Recenze (4)
Binka před Velkým nočním koupáním v moři potrénovala v Bazénu. Na začátku na jednom z chlapců ukazuje, že se jedná o docela jiné plavání. Režisérka to má však naopak, v Bazénu se trochu topila, šíří témat narážela na okraje bazénu, tady na volném moři to zvládla. Hodnotím až od samotného velkého nočního koupání, před tím mi ta banda přišla otravná poněkud dlouho. VNK připomíná Sodrásban, Gaála Istvána. Bezstarostnost, dolcevitost po bulharsku. Jak je ta bajka o žábách, co se pomalu ohřívají, až se uvaří. Tady věděli, že raky mají hodit až do vroucí vody, ale při thráckých hrách se na postupné ohřívání samozřejmě nemyslí. Prostě klasika, bubny, chlast, dav, hecování. Když ti selže srp, přichází s kosou. A pak ta parádní kocovina, pro ty se Štěstím a la Agnes stejná jako obvykle, pro některé nezapomenutelná. Jsou tyhle memento příběhy od vody, ze skal, kde měl někdo smůlu. A vina. Kdo je bez viny, nechť nehne kamenem. Klid, komentář je spíše zavádějící než spoileroidní. Tak zase za rok se přijedeme vykoupat, jako Pan Dupont. ()
Binka umí luxusně točit a Thrákové si na břehu svého moře krásně žijí. Není to tak okatě křivohubé jako osmdesátkové Chytilové, ale taky se to pořád hýbe; zadní plány jsou luxusní a obecně je na co koukat – oheň, moře i noc, Bulharky, Bulhaři, všichni jsou krásní; Malgorzata je tu jako mrcha Brigitte Bardot sovětského bloku neodolatelná. Od začátku, který by se dal nazvat jako animování „chlapec a dívka si zažívají svá první vztahová trápení“, to bohužel (stejně jako v Binčině Bazénu) je moralistní a dialogy šustí papírem. Když se přes tohle přeneseme (a díkybohu tu tentokrát není žádné Mimtrio), je to film důkladný, intelektuální a svobodomyslný. S rozvitými větami a dokonce s filmem ve filmu a mrtvolkovitými záběry. A dojde opět i na něco z americké muziky té doby – Binka ji používala už v Bazénu – zde jsou to největší tehdejší disco/funk hity. Působí zvláštně nepatřičně, najednou je i náš východní obraz světový a nablýskaný - jak málo stačí. Kradl je tehdy v Příbuzenstvu i Michalkov – s tím se to dá vcelku porovnat, jde taky o živočichopis; ne sice tak hovězí jako v Rusku, ale pořád dost. Ritus je tu jen blbá hra. Napadá mě k němu hodně příbuzných scén v různých filmech – od Ferreriho Harému, který jím končí, a který má i podobně teorematickou výstavbu situací, přes Muratové Dva v odnom, kteří začínají divadelním viselcem, až po Svěcení jara anebo Tarantinovy Čtyři pokoje. Závěr přiznává barvu, je bolavý jako folkloristické evokace od Jakubiska. Hračky, plačky. ()
Gilles Deleuze popisuje (nezvykle podrobně) jednu z plošin (Tisíce plošin) jako "stávání-se-zvířetem". Není to snadná a zprvu zcela srozumitelná pasáž, avšak jeji zřejmost se nakonec odhalí. Ale nejde jen "o zvíře"; Binka Željazkova popisuje tři druhy stávání: stávání-se-Thrákem, stávání-se-divokým a stávání-se-oběšeným. Příběh je následující, pokusím se ho převyprávět: Mnozí nosí na hrdle provaz se smyčkou (ve filmu jen muži, protože to je ženský film), mnozí o tom ví, či to cítí, a proto si dávají pozor. Kdo to netuší je v silné nevýhodě. Vztahové kameny, po kterých chodí jsou sice pevné, ale někdo jiný je může uvést do pohybu. Pokud se to stane, potom je třeba příslušný vztah okamžitě přetnout připraveným srpem. Pokud se otálí, může to mít letální důsledky. Myslím, že tento proces (víc než příběh) je možno podle Deuleze nazvat stávání-se-oběšeným. Jedině vztahu matka-syn se to netýká (viz závěrečné obrazy), přestože se to děje i zde. Dívka horempádem utíká, aby vztah, který ji fascinuje k slzám, mohla sledovat z co největší vzdálenosti. Tento obraz však k filmu, nebo alespoň k jeho podstatě, nepatří. Proč jej Binka Željazkova přesto do filmu (a zrovna na jeho konec, který obvykle vyjevuje skryté souvislosti) mi není zcela zřejmé. Možná se jí to nějak týkalo osobně a musela se s tím nějak vyrovnat. To bych chápal nejsnadněji, protože jsem něco podobného sám prožil. - Samotné koupání o půlnoci za úplňku bylo jen nezávaznou selánkou v plavkách, která měla zřejmě navodit nějaký thrácký či pohanský rituál. ()
ocenenia : MFF Cannes 1981 - uvedené v sekcii "Un certain regard" ()