garmon

Výtvarně neuvěřitelný film, vlastně si říkám, proč nedat pět hvězd. Porovnat to lze snad s pozdním Ophulsem (kamera), dramaturgie mi házela tu a tam Kršku (Měsíc nad řekou?), kvůli hlavní herečce ale už taky novou dobu - Panýrková ve Štěňatech? - švihácký padesátkový krátký účes a "moderní" líčení "moderní" dívky... Výtvarně je to celé velmi originální - a zároveň bych řekl, že velmi snadno starobní: díky tomuhle líp chápu Sanatorium na věčnosti, tam už je barva... Má to punc dokonalého řemesla své doby a výtvarně to sedí kdesi na úrovni designu auta Tatra 603 (anebo Gottwaldova pohřbu designovaného architektem Krohou) - iluzivní oblé tvary končící do špičky, ornamenty snad ještě z art-deca, k tomu zde pravidelně pár soch nahých žen ve vstupní hale - dech se mi zastaví, když najednou vidím, kde se vzala podobná socha v zadní místnosti Twin Peaks - Lynch Hase mohl)... A jak se otočil věk, je tahle starobnost najednou hyperaktuální - co vidím u Mandica, bere si to právě z téhle doby (jedno, že od Ophulse). Solidní, pevně vykroužené a propočítané švenky, drobná přeostření a u-zoomnutí těžkých kamer, předem pečlivě a přesně stanovené překážky ve výhledu (okna v dešti), přízračné svícení studia: odlesky! komplikované lomy světla! přízračnost řady záběrů snímaných přes dlouhé sklo. Do porůznu zavěšených záclon se prolamuje světlo skrz roletu, diagonály kříží tváře, účes hrdinky jde taky do diagonály, k tomu má nakřivo posazenou girlandu ve vlasech. Přepečlivá a přebohatá výprava - všude ornamenty, těžké závěsy, látkové řetězy, střapce. Film má v každém druhém obrazu různě deformované kruhové kompozice určující obraz: pentagramové podlahy, prolamované kartuše na ubrusu a na zdech; je to tím až posedlé a dává to celku festovně soudržnou estetiku. Za řemeslo jednoznačně 100%, ale ani příběh není matný, je to doba Večera kejklířů, přesvědčivé je to dodnes i díky otevřenému vyústění. Mj. název Pożegnania odkazuje krom děje zjevně ke zde několikrát užité Beethovenově klavírní sonátě Les Adieux, tedy jak píše RadekTejkal dole.

Vše je krásně barevné, vyrobené do hladka a dokroužené Lubtchanskym v ranku Iosselianiho stylu; jen mi tentokrát ta galerie typů, přehlídka padesátníků poznavších pravý smysl života a s nimi i víceméně soustavné přitakání lidské rase, jejím (zlo)zvykům, stereotypům i půvabům, přišla už trochu očekávatelná. Když jsem porovnával s Podzimními zahradami, našel jsem v některých scénách (camea) tu souvislost, že se Otar prostě už chtěl jenom sám pobavit. Větší smysl to nemá. Nu což. Ale Milenci luny, mnohem nedokonalejší film, ti mě vzrušovali víc.

Moc se to nedá. Není to dobře natočené, ani to není vtipné. Lámu nad Dayanem hůl, Život podle Agfy byl skvělý, ale tohle je něco mezi pozdním Jancsóem a Trhala fialky dynamitem. Dřevní devadesátky s chlupatými baviči.