Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Dokumentární
  • Krimi
  • Western

Recenze (2 397)

plakát

První muži na Měsíci (1964) 

Od Mélièsovy Cesty na měsíc se mnoho nezměnilo, snad technické možnosti a vizuální realizace. Stejně tak žánrová směs scifi a komedie patří tak nějak k sobě. Katastroficko-depresivní filmy ji přebili teprve nedávno. Juranův film má šťávu i kule, pořád se něco děje. Co by na to řekl Jules Wells sotva říct; oba na něm mají také svůj díl. Po šedesáti letech od  Mélièse po Jurana a dalších šedesáti do dneška je otázka Měsíce stále předmětem fikce. A jak zpívá Joe Cocker: The moon's a harsh mistress / She's hard to call your own...

plakát

Dédée d'Anvers (1948) 

Nejsem příliš nakloněn příběhům, a především těm ze staré školy. A našel jsem příběh jiný, vepsaný v tváři Simone Signoretové. Ne nepodobný, ale možná pravdivější. Její zdánlivě chladná a neučastná tvář, jejíž ústa mluvila nevzrušeně a odměřeně, byla plátnem, na němž se promítalo více, než na onom stříbrném.

plakát

Kurz negativního myšlení (2006) 

O tom, jak je možné pozitivní negativisty předělat na negativní pozitivisty, což je rozhodně lepší a snaží pro integracui mezi "zdravé".

plakát

Pleasantville: Městečko zázraků (1998) 

Z osmi oblíbených uživatelů dali pouze tři čtyři hvězdy, ostatní pět. Přesto se ale na tento film podívám trochu jinak, než je to zde obvyklé. Moto: Buck-Morssová: „Společná humanita existuje navzdory kultuře a jejím odlišnostem, Ne-identita určitého jedince s jeho společenstvím je živnou půdou podzemních solidarit, které mají šanci apelovat na univerzální morální cit, který je naším dnešním zdrojem nadšení a naděje". Tento citát vybral Slavoj Žižek do své knihy Jednou jako tragédie, podruhé jako fraška (Překlad: Radovan Bartoš). Pokud je Pleasantville tím druhým, potom tím prvním je kniha Aldouse Huxleyho 1984. V obou je problémem šedivost života (i když možná od bílé po černou je odstínů dost). To trápí nejen filosofy, umělce a cestovatele, ale i zbohatlíky, požitkáře a sériové vrahy. Kdysi to trápilo i mě. Gary Ross zpracovává toto tedy téma podruhé, jako frašku. Černobílé postavy se mění v přebarvené. Všechny společnosti, vždy a všude, se dělí na černobílé a barevné, podle normované rovnice svoboda + jistota = 0. kdo chce víc jistoty má zkrátka méně svobody a tíhne tak k totalitním režimům.  Všechno je to záležitost míry, jak tvrdí můj oblíbený filosof Hajný z Brušovce.

plakát

Citadela (1938) 

Příběh skutečně civilní (toto slovo se na čsfd vyskytuje často, obávám se, že ne zrovna ve správných významech). Přestože mnozí dnešní lékaři by jej považovali nejspíš za komedii - předválečné zdůrazňování "humanity" je tu opravdu sporné -, upřímnost zřejmě převládá. ä také humanita nebyla tehdy spojována s bombardováním někde a antiputinismem jinde.  Andrew Mason má úspěch nejen díky svým schopnostem odborným, ale též řečnickým, to je jasná věc. A také poznal, že je třeba se věnovat nejen těm, kteří jeho pomoc potřebují, ale zvláště těm, kteří pocházejí z jeho nejbližšího okolí. A také (v předvčer války) oceňuji to, že se film vyhýbá tomu, čemu současná filmografie zcela propadla: zobrazování násili, byť v tomto případě šlo pouze o operace a činnosti spojené s lékařskou praxí. I proto je tento příběh pouze "civilní".

plakát

Amnestie (2019) 

JitkaCardová píše ve své recenzi: Hlava mi při sledování většinu času jela na plné obrátky, oči byly pořád živelně sycené a srdce přitom bušilo jako o závod. Přesto, že já jsem takové pociy neměl, musím film považovat za dobrý, protože právě to je smyslem filmu jako takového - a zřejmě není jedniná, v které tuto odezvu vyvolal. Já to bohužel vidím mnohem střizlivěji. Na dějinném pozadí (mezi dvěma autentickými projevy Václava Havla) se odehrává soukromý příběh propojený s ději (otázkou je, zda i tento děj jsou dějiny) v Leopoldovském kriminálu. Takový typ filmů je v současné době oblíbený a proto se také převážně točí. Přitom se nemohu zbavit dojmu, že chtějí znamenat "dějinnou tečku": Takhle to bylo a basta!

plakát

Za každou cenu (2016) 

Včera večer jsem se cítil skutečně na dně. Překládám 800 stránkový návod na obsluhu flexotiskového stroje. A tak jsem si chtěl pustit něco opravdu nenáročného. Myslím, že jsem se trefil do černého. Krajina (tohle je Texas), hudba (Cavea mám rád od nepaměti), kamarádství (vždy jsem ho spíš přeceňoval), děj nepříliš náročný, ale ne přes míru, ani úplně padlý na hlavu (žádný Tarantino)... Prostě je nezastaví  peklo ani povodeň, a co my?

plakát

Play Strindberg (1996) (TV film) 

Šťastný jen ten, kdo dokáže zestárnout se svou ženou, říká August Strindberg a zřejmě má pravdu. (I John Lennon se přes milostné floskule svého mládí dostal k úvahám typu "little piece of mind" a "grow old with me".) Ovšem takových šťastlivců kolem sebe mnoho nevidím, ostatně ani já mezi ně nepatřím. Tanec smrti je naturalisticky laděn, podobně (jako asi jeho mejlepší hra) Slečna Julie. Čeští herci jsou však komendianti, alespoň v tom smyslu, že tuto hru považují za komedii (nejlepší je tu Ondřej Pavelka), zvláště Abrahám, ve svém svrchníku prchajícího vrchního, je tu občas nesnesitelný. Naštěstí mají obdivovatelé Strindberga možnost pustit si rozhlasovou hru z roku 2008 (s Viktorem Preissem, Nelou Boudovou, Lukášem Hlavicou a Jiřím Ornestem), ktrerá je opravdu jiným kofejnovým nápojem. Dürrenmattův dodatek (závěr po ochrnutí) je logickým vyústěním, dramatik zde završuje dramatika. Nemůže být totiž nic horšího než se na stará kolena dostat do péče nemilující (nechci-li hledat jiné adjektivum) ženy.

plakát

Farma pod jilmy (1958) 

Nakonec už opravdu nezbývalo než farmu zapálit. Sledovat požár byl ponechán do režie diváka. To bylo dobře, jinak příliš polopatě, divadelně a nepříliš uměle. Burl Eves herecky zastiňuje oba mladé protagonisty, je rozhodně i charakterově propracovanější. Touha po majetku "zde a pokud možno hned" neúspěšně soupeří s majetkem "tam a snad někdy".

plakát

Corpus Christi (2019) 

Film dobrý, poselství pochybné. Metafory a symboly pro mě násilné, ale pro jiné takové být nemusí. Tělo činu a tělo přečinu (corpus delicti) nemusí být až tak vzdálené. Tělo církve vstřebá úchylky stejně tak jako tělo společnosti.  Nevšimnul jsem si, že by (viz obsah) Daniel prošel v nápravném zařízení pro mladistvé duchovní proměnou. Důležitější mi přijde jeho výlet "do stolárny" a zjištění, že to není nic pro něho; s pilou to opravdu neuměl, s mobilem mu to šlo lépe. Jeho sociální necitlivost (zřejmě ne bezdůvodná) se projevuje v obou společnostech (pasťák, klérus). Závěrečná scéna, zřejmě "ukřižování" je tu už jen jako deus ex machina.

Reklama

Reklama