radektejkal

Stárnoucí režisér si ještě stačil udělat malou radost. Šel na to ale od zásady jinak než než dva naši stárnoucí režiséři (Mencl, Jakubisko). Malá radost, která stačila zahrnout celý život. Je to dobré, ať už se divák na to kouká nebo dělá přitom cokoli jiného. Já jsem se díval a kouřil. Dušičnan stříbrný - tato stříbrná sůl kyseliny dusičné je fotosenzitivní přísadou kinematografických filmů (Wikipedie).

Pokud mohu soudit je na tom "Kino u Draka" na Tchajwanu podobně jako "Kino u Draka" v Brně, tedy "nadraka". Všiml jsme si ale, že i tak žije svým zatrpklým životem, lidi přicházejí v nezvyklou dobu, jiní se procházejí, jiní srkají kafe, invalidní žena zírá na hbitou samurajku, a další prostě jen obcují s duchy kina a filmu. Je to jakásí hra v dámu, při níže jsou tahy přesně určeny, avšak políčka šachovnice mají různou velikost a místy nelze ani určit, zda jsou bílá či černá.

Tři důstojníci a jeden poddůstojník (kdepak jsou ti ostatní?) čekají na svůj malý Norimberk. Nejspíš i tu chybí i "pomocnice" (pokud není v ženské cele), která svým "znám / neznám" (viz příznačný závěr Flakotasovy recenze) provádí selekci zatčených. V předvečer soudu si vězni rekapitulují svůj osud, tj. vyprávějí události ze svého pohledu a zdůrazňují polehčující okolnosti; nejvíc jich má major Büky Örnagy, který při židovsko-srbské čistce přišel o rodinu. A zde se navíc dozvídá, jak to vlastně bylo. Teď už v cele čekají jen dva...

L’amore molesto (láska nemilá, nepříjemnná, otravná, láska, která působí jen problémy). V filmu je tato láska metonymií "lásky mateřské", která se ve své radikální a nesmiřitelné podobě musela rozvinout skutečně někde na Sicílii. Jsou jí postiženi (molesto) jak synové, tak dcery (nezáleží na pohlaví ani autora knižní předlohy; pokud je to muž, který se cítí jako žena, proč ne?). Delia vidí svoji matku prizmatem své dětské lži. Po její smrti (či sebevraždě) se snaží od ní očistit. Bere na sebe její šaty (ztotožňuje se s ní) a diachronicky pátrá po její skutečné podstatě. Proces hledání a domnělého nalézání je otížný a složitý, nevyzná se v něm řádně ona sama; divák je na tom ovšem ještě hůř (viz dopitak**) - dobrý důvod podívat se na film počase znovu; mám to v úmyslu... Tiziana de Rogatis napsala kritiku filmu "Klasický mýtus, iniciační rituály a ženská identita" na 36 stranách formátu A4. Zatím mi stačí název, podrobnosti snad někdy...

Vůbec jsem se do toho nedokázal zapojit, snad ve smyslu vcítit, ani to se mnou nehlo. Fiorile počínaje a Jeanem (přes rodovou posloupnost tam a zase zpět) konče. A nakonec je mi líto, že jsem v tak drahém a oblíbeném filmu nenašel nic, co by stálo za zmínku, za slovo: benedetto, maledetto, česky to vedle sebe nezní tak dobře (ani špatně).

Mezi Británíí (před vákou jí patřily 0,4 naší země - to mám z filmu; SSSR po ní 0,166666, pokrýval šestinu suchozemského povrchu - to mám ze školy) a Českem leží vzdálenost, kterou lze poeticky vyčíslit jako mezi Boormanem a Kachyňou. Anglický humor mám rád, nesmí být ovšem tak podbízivý. A školu bych také nechal vybombardovat třeba samotným Hitlerem. Nedávno jsem se do ní šel podívat. Sice přetrvala, ale pouze fyzicky, a to ještě v jiné kůži; je rozparcelována na kanceláře a úřady. Dokonce se zachovala i "černá chodba", v níž se odbývaly nejkrutější rvačky a duševní popravy.

Film na kafkovské téma. I s kafkovským (nedokončeným?) závěrem. Utopií je osvobodit se sám od sebe: vyměnit svou kůži a cítit a jiné dotyky, očima spatřit neviditelné, usadit se do své mysli jako do křesla... Utopie je budoucnost, ktrerou lze vždycky tušit, ale nikdy předvídat. Lze ji pouze předvést na divadle. Sohrab Shahid Saless (pěkně se to píše a pěkně se to čte) si aktuální společenské paradigma uzávorkoval do rozlehlého neosobního bytu „Club Arena“, v němž žije v restriktivním souručenství despotický otec (Kafku bez Freuda neobjasníte) se svými syny, které jsou shodou okolností dcerami. Vzpoura je samozřejmě nasnadě, tyran je nahrazen společenstvím synů (tedy pardon: dcer) - a jede se dál, přičemž Heinz (Manfred Zapatka) se pro ně stává neviditelnou vyšší instancí. Utopií je, že se můžeme nějak vymanit z našeho paradigmatu luxusu a zážitků, chceme-li zůstat v této společnosti. - Chtěl jsem dát čtyři hvězdy vzhledem k jisté divadelní teatrálnosti, ale pochybnost se vloudila: co když opravdu se proti mýtickému otci nevzbouřil spolek synů, ale dcer. Je to přece už tak dávno. Nikdo už neodhadne tehdejší situaci a možnosti. Není Saless blíž k pravdě než Freud? Oficiální recenze, které ve filmu vidí problém otroctví či zotročení, míjí podle mě cíl.

Česky by název filmu mohl znamenat Člověk ke spálení, upečení (Keď ste si ma upiekli, tak si ma aj zjedzte). Mladí Taviani si tu vytkli cíl, o jehož spolnění by se mohlo polemizovat: zobrazit revolucionáře jako typ člověka, který chce zvítězit nad těmi s kterými bojuje, s těmi za které bojuje, a nad tím, kdo bojuje (tedy sebou samým). Ve hře jsou ovšem i vyšší mocnosti: dosáhnout ráje (stát se tvůrcem utopie) nebo svatosti (stát se mučedníkem revoluce). Taviani si zvolili rurální oblast a osamocený požadavek, tím se ale revolučních nárok v podstatě vzdali. Gian Maria Volonté také nebyl ještě to, co později.

Cizinec se nejprve chytá několika standardních bodů, rutinních, opakujících se akcí. Teprve později zkusí něco nového, co by chtěl aby se opakovalo či neopakovalo, a ono se to opakuje nebo neopakuje. Podle toho je zařazen do společností, která mu bude vždycky cizí, fremd, In der Fremde je také název tohoto filmu v němčině. Na rezisérovu syrovou poetiku jsem si již zvykl, a líbí se mi, nejenom pro svou originalitu. Co říkáte výplatě prováděné při práci?

Říká se zrovna, ale bylo to před nedávnem, jsem dočetl český výbor z Korsárských spisů, Pasoliniho novinových článků, které zveřejňoval především v Corierre della Serra, po Dekameronu do roku 1975. Na vybrané příběhy z Boccaccia se tak dnes dovedu podívat jen prizmatem těchto textů. Pokud je považuji za upřímné (a mám k tomu sklon), potom vidím v jeho Dekameronu určitou neupřímnost. A vůbec už to nedovedu nahlédnout v rámci barthesovské "smrti autora", naopak v každém příběhu, v každé souloži, zde vidím jen reprodukci jeho homosexuálního ega.