Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Dokumentární
  • Krimi
  • Western

Recenze (2 142)

plakát

Nada (1974) 

Tento film potrvdil moje ošívání a předtuchy. Chabrol je ale Chabrol, u něj je třeba se vždy přesvědčit, zda je to ono či ne. Ve srovnání s filmy a dokumenty spojené s RAF (nebudu zde rozebírat) je Chabrolův film chudý na myšlenkové pozadí, zaměřuje se převážně na akční stránku děje. Pokus o manifest je poměrně plochý a nezřetelný (alespoń v porovnání s Ulrikou Meinhofovou). Vyzdvihnout tu lze snad jen samotní význam pojmu "Nada". Nic se nestalo: Mezi tím, když jsou všichni živí a když jsou mrtví, není žádný rozdíl. Vše jde dál ve svých kolejích.

plakát

Forman vs. Forman (2019) 

Snad proto, že Miloše Formana nepovažuji za "top ten" českého režiséra a dosud jsem se o něj příliš nezajímal, byla pro mne dokmentární data, jak životopisná, umělěcko-kritická i ta, která se týkala běžného života, českého i amerického - i přes svoji občasnou rozpornost - zajímavá a přínosná. Nepopírám, že natočil skvělý český film (Lásky...) a famózní americký film (Přelet...) a populární světový film (Amadeus, byť mi vůbec nesednul), ale další filmy filmy natočené v Americe se mi mnoho nelíbily.

plakát

...a bude hůř (2007) 

Quasi dokumentární film o skupině (pod)disidentů. Havlova centrální disidentská skupina si tyto skupinky, většinou soustředění kolem nějaké bigbítové kapely, vzala za svoje a integrovala je do obecného pojmu disidenství, a to i přes různé (často zásadní) názorové rozpory, od významu umění po smysl života. Základem tu byla jejich proti-establišmenskost. V podstatě však bylo jejich zahrnutí do tohoto proudu násilné a mnohá sociální uskupení to zničilo. V době dějě jsem se o tuto situaci spojenou s alternativní hudbu dost zajímal, a s několika z těchto seskupení si vyměňoval kazety s nahrávkami... Pelcovu knihu jsem četl a film považuji za její úspěšné převedení do filmu. Počáteční obavu ze zvládnutí herců (aby nehráli trapně), vystřídal uspokojvý pocit, zvláště v případě Filipa Kaňkovského. Další možné hledisko: "Sex and drugs and rock and roll" zde nepovažuji za relevantní.

plakát

Popely (1965) 

Román Stefana Žeromského je pro čtenáře, kteří chtějí zůstat o běžného pohledu na polskou historickou problematiku, je značně rozsáhlý, a takový je i Wajdův film. Zvláště pak druhý díl, který převážně líčí francouzskou anabázi do  Španělska. Přitom možná se stačí podívat na jediný obrázek Francisca de Goyi z cyklu Los desastres de la guerra, abychom dostali stejnou představu o hrůzách, které tuto dobyvačnou válku provázely. Sám se zde řadím mezi čtenáře a diváky, kteří považují film za "předimenzovaný" (viz jedna z recenzí).

plakát

Toute une nuit (1982) 

Čistá kinematografie, čistá radost! Za jedné (letní) noci se v jednom domě (ale i jinde), odehraje snad stovka mileneckých příběhů, které jsou sice poskládány synchronně za sebou, diachronně však tvoří polaritu milenecké touhy: setkávat se a rozcházet se. A mezitím: tančit.

plakát

Dvojí sebevražda v Amidžimě (1969) 

Myslím, že kdyby se něco takového natočilo v Evropě, dal bych pět hvězd. S divadlem Kabuki a Tóru Takemicu se setkávám pouze ve filmech, ale dojem na mě zanechají vždy skutečně velký. Jakoby čím banálnější příhoda, tím lepší zpracování. Masahiro Šinoda snímá z dramatu jeho fatálnost a sebevraždu, zde dokonce dvojí, pojímá jako životní evantualitu (virtualitu), které se dá vyhnout a nahradit systémem jiných řešení. Toto mi přišlo podobné jako u Buňuela (Ten tajemný předmět touhy, naposledy jsem jej viděl předečírem): prostě nějak se to musí skončit, a protože není možno jinak, pak zbývá jen smrt.

plakát

Una (2016) 

Asi by mě to bavilo, pokud bych se dokázala naladit na jejich vlnu, na jeho nebo její. Ale protože to psychosomaticky nejde, byl to jen příběh lidí z jiného světa: její přimočarost, kaskadérství a cíle(ne)vědomost bych mohl zřejmě pochopit snáze (už proto, že jsem muž).

plakát

Utajený (2005) 

Mladého Madžida odvážejí do sirotčince. V záchvatu zoufalství se jim vytrhne a utíká někam pryč. Je dohnán a vsazen do auta, kde se ho řidič pokouší pacifikovat. Vychovatelka (?) se ale vrací do domu a něco tam ještě zařižuje (možná se chce znovu ujistit, že Madžid musí opravdu z domu pryč). Předpokládejme, že annymní filmový záznam (viz též Lost Highway) týkající se přímo nás působí podobně jako na "primitiva" fotografie. (Viz též Jaroslav Havlíček prohlašuje v románu Neviditelný Soninými ústy, že žít pod neustálým dohledem božího oka je nesnesitelné.) (A viz též posledlost mnoha lidí podobného charakteru skrývat se, utajovat se při komunikaci na netu pod různými niky atd., řekl bych přímo "desidentifikovat se".) Videozáznam vlastního domu, přesná identikace nejen jeho, ale i někdejšího rodného domu, nastartovává v Hanekeově filmu desidentifikační proces. Případ, který se týká vyloženě Georgese se samozřejmě týká i jeho ženy Anny a syna Pierrota - i on je zapleten do děje, je ve styku (jakém?) s Madžidovým synem. Film není jen problémem zmíněného "božího oka", ale i "božích mlýnů". Československo bylo svého času kritizováno OSN, že si nehledí své africké kolonie Togo, Francouzi si hleděli svých koloní na severu Afriky přespříliš. A ještě dvě poznámky: přísliš se mi nelíbilo obsazení hlavních rolí, na druhé straně to vypadá, že Haneke zcela rezignoval na klasické dramatické schéma a děj vybudoval na principu neurčitosti - možná si jako John Cage přo komponování sestavoval hexagramy podle čínské knihy I-ťing.

plakát

Audience (1972) 

"Když nevíš kudy a nevíš kam / tvým cílem nechť je Vatikán". Nepříliš sympatický hrdina chce získat audienci, možná skutečně jen pohovořit, s papežem. Jeho touha má půdorys Zámku; kolik je ale zámků se stejným nebo podobným půdorysem. Je tu Frieda, Klamm, Erlanger a další školometi, Sortini a Sordini, které je nesnadno od sebe odlišit - chybí jen oba dotěrní pomocníci (ale vždyť oni jsou tu!). Hlavním rozdílem mezi Kafkou a Ferrerim je ovšem literatura; ta u Ferreriho poněkud pokulhává, i když je tu poměrně dobře zastoupena. Nakonec mám však dojem, že na vině jsem já sám, protože jsem Audienci příliš ztotožnil se Zámkem, a to není příliš radno. Nesídlí na Zámku skutečně Papež? Na jaké Papa, Papa, se tu odvoláváme?

plakát

Dolina Issy (1982) 

Román Czesława Miłosze Údolí Issy se mi líbil, ale otázky jsem si začal klást až při filmu. Nevím, kudy v Litvě teče Issa, a nevím, zda je to vůbec řeka, žádnou jsem neviděl. Proč hrdina (Tomáš) vyrůstal u prarodičů, proč v prostředí tak národnostně různém a vyhroceném. Kam nahá žena vedla svého koně, a byl to vůbec její kůň. Jsou recitované básně od Czesława Miłosze, nejspíš ano, když je spoluautor scénáře... Kniha na mě působila uvolněně až meditativně, film spíš vedl k napětí a nervozitě, a ke kladení otázek, které jsou celkem zbytečné.

Reklama

Reklama