Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Animovaný
  • Krátkometrážní
  • Krimi

Recenze (448)

plakát

Bazén (1977) 

Binku jsem dostal tipem od Andrease – neznám skoro nic od Bulharů, Valčanov mě bavil výběrově a říkal jsem si, že není možné, aby v tak velké zemi netočilo víc lidí líp. Nu… Zde toto je trochu cítit naší normalizací – aneb: dovozuju z toho, že tam 70. léta byla podobná. A asi proto to tu i nasralo tolik lidí - film to špatný rozhodně není, rozhodně to není odpad a rozhodně není na 40%. Podobně jsem socíkovské sedmdesátky viděl zachycené i ve filmech ze současnosti dejme tomu od Šepiťko (Ty a já) anebo od Daněliji (Podzimní maratón) – rideau de fer, která vedle povinné úlitby pošilhává vizuálem k západní módě (paruky!), ale obsahově díky autorově svobodě navzdory cenzuře i k zásadnějším motivům. A vlastně proč to neporovnat: Hra o jablko anebo Postav dom, zasaď strom: akorát jestli Chytilová do toho vpletla porod telete a Jakubisko rozkrádání socialistického majetku, Binka sahá po partyzánech. A přitom je film chvílemi lehkonohý (a trapný) jak ty komunálky s Luďkem Sobotou, jak věci, které by člověk rád vytloukl z vlastní hlavy nadobro (Mimtrio). Normalizační umělci hrají, že hrají umělce, ale je to furt jen Felix Slováček a jeho těřich. Binka rozkrývá povrchnost (socíkovského) mediálního světa, povrchnost mládeže, ale absurdity, které tím ukazuje, bohužel nijak zvlášť hluboké nejsou. A ten trojlístek má jednu vadu: ve skutečnosti spolu nezažívá ani bláznovství z Vtáčků a sirot, ani antonioniovskou prázdeň. Ale pak je tu najednou hudba anebo rovnou cinema verité v Sofii, poetická montáž v dešti, plačící krásné Bulharky s Peggy Lee v podkresu a dýchá to. Jako celek zvláštní směsice. Záběry celkově jsou ve filmu občas velmi pěkné, ba vzrušující a skrz obraz se Bince daří vyprávět hlubší věci než v dialozích a v situacích. Scénář je přitom velmi důkladný, složitý, a i když film irituje tou umělostí, příběh stále znovu nahazuje natolik zvláštní zápletky a atrakce, že jsem se přichytával u myšlenky, že tu blbost vypnu až za pět minut a pak znovu. Binka uměla režírovat a byla intelektuálka – věděla o existenciálním kině a zvládla uplést víc vrstev do sebe. Stojí za vidění!

plakát

V bílém městě (1983) 

Kde je počátek té druhé vlny nové vlny? Té, která se vyhnula baroku a reklamě, ale zrevidovala nenápadně šedesátkovou civilnost a kořenila ji osmdesátkovou citovostí? Začíná to Rohmerem a Rivettem? Anebo se to otvírá až s Akerman a Wendersem? Cinema verité tu je zjevný počátek, ale pokračuje už v jiné době a ve stylizaci a usvědčuje tím i svůj počátek ze stylizace (ta ale už zestárla a musela se vystřídat). Intimita Godardů a Truffautů z šedesátek je oproti otevřenosti téhle druhé nové vlny cudná a trochu plochá. Tanner nechává Ganze s Madrugou až pornograficky odhalené, a přesto to není vykřičené, je to jen velmi křehké a reálně lidské – cinema verité. A to není jen v zobrazování sexu. Možná je to v zachycování náhodného, v zachycené reálného, v zachycení průběhu času. Podobně sral Rüdiger Vogler v Im Lauf der Zeit. A není to jen v obscenitách, viděl jsem totéž ve scénách „zrychleného“ vztahu v rámci tance v Toute une nuit, v tápání děje v Merry-go-round... Možná je to v existování před kamerou: tak trapně plakala Marie Rivière v La femme de l'aviateur. Je to nový pohled, jiné prožití reálu. Je romantické po vzoru The Cure anebo civilistní po vzoru The Smith. Je to ještě mnohem popkulturnější a v téhle době to ještě znamená i demokratičtější – servírka a technik z lodi vidí realitu tak, aby byli pro film zajímaví. Možná v tom hraje roli i schopnost točit za málo peněz, chuť mluvit spíš za sebe než vydělat filmem anebo s ním měnit svět, neochota ke schématu. Nevím. Nešly mi moc pod nos zfilmované dopisy. To zestárlo. Potřeboval to kvůli pohybu v naraci. Byla v tom překrásná hudba (ne trubka, ale saxík se synťákem. A skvělá durová poloha improvizací se sólujícím kontrabasem); úžasná je "amatérská kamera", to je asi nejsilnější věc celku - retrospektivy pomocí jiného obrazu a oživující na konci realitu i bez kamery. Po týdnu zvyšuji na pět, ten styl, ta atmosféra, ty obrazy města a světla mi z hlavy nemizí.

plakát

Stupeň (1986) 

Pravda: dveře, ale nejen ty. Celý prostor je výsostně iluzivní: byty napůl jako kulisy, napůl jako skladiště, rozkotané, napůl otevřené, rozklížené, napůl zničené. Dveře s novinami Pravda. Co je větší, to je menší - ví se to tu dávno před Twin Peaks. Byt je zvenčí 46, zevnitř 83. Na zdi uvnitř je terč ve tvaru člověka a na obraze co překrývá dveře skříně aby nešly otevřít, je velká váha a na ní je motýl těžší než žena. Stůl na němž se jedí ryby (které by prý vyléčily hlavního hrdinu – ostatně to je podobné Pokání, i tam z Ichthys zbývá v rukou záporných postav jen kostra), je ve skutečnosti knihou, a k tomu je zde muž s obrazem panny Marie v knize (a ptá se, co je na něm za květiny) a ten hlavního hrdinu ne a ne potkat: "...kdy ten je doma?" "Co vám mám říct: někdy doma je, a jindy není? Nastydnul, když bylo horko." Přátelé vybírají společně losy ze džbánu a hledají ty výherní. Příště jsou ve džbánu ořechy. "Dveře byly vyrobeny proto, aby zůstávaly zavřené, to si pamatujte." Otcové hledají lásku k blízkému člověku skrz lásku k cizincům. "Musíme dodržovat určitá pravidla, když jsme už ztratili tolik pozic." Černé šaty co se změní na bílé. Oslík, který potřebuje přístřeší. A ten sklep, kam se po zvednutí poklopu spustí kočka a ven se vynášejí žampióny v sítech z nichž crčí voda. A ještě květiny – aloe vera, monstery, kapradiny. Jsou tam už hodně dlouho – tak jako flakóny po parfémech, které voní ještě 90 let poté, co jsou vyprázdněny. Zakořeněný ibišek jde přímo do knihy vylisovat – anebo odejde do hor s hlavní postavou? A za okny jezdí auta a kamera pluje.

plakát

Two Friends (1986) 

Opět jedna fest ženská a fest citlivá raná Campion. Esteticky čuchala takové ty přebarvené psychedelické devadesátky dlouho dopředu, v následující Sweetie je naplno to, co znám např. z obalů alb Björk. Tady je v účesech holek ještě fůra mainstreamem vstřebaného punku na způsob Cyndy Lauper k tomu už mikáda à la Suzanne Vega … a možná doznívající šedesátky s relaxovanými třicátnicemi v batice a vytahaných tričkách. Skvělá je hudba a její zapojení: třeba do sdělení obsahu dopisu (dopisy jsem obecně ještě neviděl takhle dobře natočené). Je to vrstevnaté - často vidíme jednu věc, ale její pravý smysl nám říkají v komentáři k ní postavy - a otázka je, jestli se tu víc nedozvídáme o nich, než o skutečné situaci. To je chytré. Vychytané jsou kompozice záběrů: vizuál je prostě opět perfektní, i když v levné televizní podobě: např. scény z koupaliště, pohledy do oken - už ten plakát, celé je to velmi výtvarné, Chytilová (Kučera) a Varda by se nemusely stydět: různé úhly, zdůrazněné perspektivy atp., prokoumané je záběrování i střihová skladba, závěrečné animace!!!, – tam není chybka. Byla prostě talent. Vtírala se mi otázka, jestli nějak extra nevzdychám nad něčím, co u nás masivně bylo taky, jen bez exotických rekvizit dívčích školních uniforem (My všichni školou povinní? Sonáta pro zrzku?). Co je tam navíc? Obrácený narativní plán a výtvarno! Možná i naprosto samozřejmě nahozené téma rozvedených matek, zjevně té samé generace co je režisérka; stále žádoucích, liberálních, a přesto už unavených a svázaných – opatrností, zkušeností, normami, to je něco jako Krajina s nábytkem v negativu, nevím, bude toho určitě mnohem víc – Čekání na déšť? Dívka s mušlí in extremis… Minuciózně prozkoumávaný svět dcer: televizních holek okolo 12 let, co ještě nejsou dostatečně v pubertě, aby už mámu fakovaly, když je třeba večer zhasnout, ale už dost staré na to, aby se za ni styděly. Téma co se opakuje co generaci. A k tomu rámec, kdy to děcko přežene s fetem/se sebedestrukcí a umře? odejde z domova? – a najednou je i vidět proč, protože vždycky něco je: doma je třeba tvrdý otčím anebo je vlastní vysněný otec ve skutečnosti plně ve svém discopříběhu s jinými ženami. Kelly je ze začátku filmu osina v prdeli. Než jsem pochopil, že to jde pozpátku. Z hodné holky sebedestruktivní pozérská kráva, co si taky zkouší drápky – kam až ji kdo pustí, kde ještě zmanipuluje okolí podle svých snadných představ o tom, co je cool a co je svoboda. A protože je i manipulativní mrcha, je i toto další poloha její bolesti.

plakát

Cambio de sexo (1977) 

Má první "barcelonská škola." Estetika toho nese rysy poučené novou vlnou, ale je to dávno jinde: obrazové pasáže jsou komponované víc fantaskně, své dělá i estetika sedmdesátek, výběr hudby a samozřejmě zvolené prostředí. Jde o jeden z prvních filmů, který se (zcela) otevřeně zabývá změnou pohlaví. V závěru filmu je dokonce velmi názorná animovaná pasáž, v níž se popisuje, co se děje s pohlavními orgány transgender bytosti při operaci. Jsou zde i jiné etické věci, které mě zaujaly - zejména problematika určité panoptikální vykřičenosti, kdy se většina z transsexuálů byla více či méně dobrovolně nucena svou jinakostí živit. Docela chápu, že jsou mnozí dnes právě na svou sexualitu docela naježení a konzumují svou jinakost úplně obyčejně. Ale mnozí ani dnes ne - stále je to sexuální byznys. Esteticky je film velmi zvláštní, působil na mě pravděpodobně i díky své čtvercové kopii jako jakýsi "kabinetní kousek", sevřený nejčastěji temně barevnými interiéry, často podmalovaný hudbou, často zachycující trans vystoupení chlapce/dívky - a zde je samozřejmá popkultura té doby, která ve mně evokuje jak kdyby lehce schmutzig dobu ABBA a Bee Gees. Tady vysokou kulturu chtít nelze, spíš lze najít cosi moc lidského a citlivého pod prezentovanou pokleslostí. Filmově mě dostaly pasáže podobné Až přijde kocour: tam se taky každý zbarví podle své nejvnitřnější podstaty.” Dlouhé prolínačky s pohybem krabičky léků, detaily tváří a nakonec ženským hlasem přebírajícim sólově bachovu hudbu a končícím v tichu. To je na plný počet, přesahuje to éthos závěru o Jeníčkovi a Mařence, kteří se vzali. Nad vodami se tu vznáší chemie Ženství.

plakát

Kes (1969) 

Syrové

plakát

Neopouštěj mě (2010) 

Špitální melodrama na úrovni série Twilight. Kombinace Harry Pottera, Lebensbornu a 1984. Naprosto bez tempa, sirupovitě otravný a disgustující kýč vydávající se za budoucí etický problém. Uslzenost pro staré panny. Hudba špatná jak bitch.

plakát

Kapesné (1976) 

Velmi něžné, svobodné a vtipné.

plakát

Hezká holka jako já (1972) 

Limonádka. Co to odlišuje od série Četníků? Možná těch pár záběrů-mrtvolek, sem tam dlouhá zaumná jízda, ruční kamera anebo rychlejší střih. Bernadette je celkem fajn komenda. Průšvih je morálka toho - a to na obě strany. Žena jako kdykoliv ochotný objekt a muž jako kdykoliv ochotný objekt. Lehkonohá bezskrupulóznost. Vězení jako vrchol spravedlnosti. Co už. Truffaut to chrlil. Občas potěšení z vyprávění - to je na tom bohužel nejzestárlejší - všechny ty druhy narace.

Reklama

Reklama