garmon

Perla pro nadržený kluky. Má to moc pěkný vizuál, takový pop art po quebecku. Krátké, překrásně barevně i kompozičně vymyšlené záběry. Neskutečná příroda, architektura jak z Americké gotiky, krásní modroocí Quebečani a sexy Quebečanky. Jinak je to něco mezi spencer-hillovkama ovšem bez zápasů a Buzíkama bez sexu. Trochu bláznivosti hippies, humor už ale lehce vyčichl. Sedmikrásky s jedním dortem a dvěma umaštěnci. Vlastně mě napadli i Vtáčkovia, siroty... ale zde bez ostnu.

Na vrcholu pro mě náhle až příliš vymknuté z jinak spíš tlumeného ohledávání tuh a vnitřních pohybů. Podobně jako Arriagadova hudba, která se po nádherném začátku sveze do podivně filmové průměrnosti. Hlavní herečka je spíš krásná než dobrá. Je to až do dvou třetin stylově fest podobné Rivettovu Hurlevent. Závěr je konečně současný, temný. Melancholie a ženství byly pravděpodobně Perrinovými středobody.

Malý klenot. Průzračně snové vyprávění, výrazný režisérský vklad při velmi skromném, matném výsledku. Film o ženské manipulaci, o mužské manipulaci, chvílemi snímaný jak Záhada hlavolamu, chvílemi opravdu jak nějaký Techiné nebo Rivette: tajemná dvoj-ženskost Dominique Laffin v kombinaci s Franci Camus je překrásně zachycená ve výrazně barevných kompozicích, mysteriózní emblémy dodávají příbehu vzlet. Šperky, mechanické hračky… Dětské role házejí snad i nějakého Dickense, občas je zápletka tak bizarní, že připomene Rivettův Duel anebo aspoň Bande des quatre.

Skvělý pozdější Ruiz - se všemi atributy, které měl už na přelomu sedmdesátek, ovšem rozředěnými tím, co pozdní postmodernu činilo zranitelnou: absencí čistoty stylu, absencí angažovanosti v tom, co dílo ve výsledku říká, dostatkem prostředků k rozvíjení nicotného - které by jinak snad, snad směřovalo víc k jádru výpovědi. Tady je plejáda hvězd, Deneuvka je v plné síle a konečně hraje zas jednou slabošskou, vícevrstevnatou figuru (je to dvojrole). Její koexistence s Piccolim je po tolika letech od Belle de jour velmi příjemná. Objevují se tu zase živé obrazy z Klossowského L’Hypothèse du tableu volé - a stačí jich trošínek a je to na Stříbrného medvěda - voilà. Necítím to jako úbytek sil, spíš jako nutné opakování motivu při nadprodukci. Vynikající je opět Melvil Poupaud, jenže je to i jeho mladickou krásou - musím se někdy podívat, v čem hrává dnes. Skvělou kikinu vystřihne Andrzej Seweryn - podoba s Klausem je neuvěřitelná a Seweryn je tedy herecký chameleon. Fascinuje mě, jak "špatně" zachází Ruiz se zvukem - pravděpodobně to bude stejné v aspektech, které nevidím. S kamerou, s hereckými výkony... Z Arriagady si už bere pouze apely a jingly, ruchy nasazuje snad i podle nějakého algoritmu, okatě uměle. V celém filmu jsou přítomné jemné hry tu se stíny, tu se zrcadly, s kočkami, s detaily - není to vůbec nápadné, ale všímavému to ukáže další vrstvy. Utkvěl mi jeden záběr: kamera jede od hlavy ležící ženy při psychiatrické seanci přes strop až k psychiatrovi sedícímu bokem, ten je ovšem najednou hlavou vzhůru a tak to i zůstane. Pak jede kamera dlouuuze zpět. Vlastně se tu už směřuje k telenovele; takřka vše se mění v mainstreamovou filmařinu. Takřka...

S bídou tři. Isela Vega má šmrnc a pěkné kozy. Mladík pěkné péro a figuru. A je to on, opravdový, fakt, však taky skončil špatně. Film není nešikovný, občas je toporný, občas je ale vtipný jak Amodóvar. Víc se o tom říct nedá, umělecké to rozhodně není, morálku to má asi jako v Lásce z pasáže, Větru v kapse anebo Discopříběhu. Je to blbina. Co mě pobavilo: mladíkovo milování s Iselou bylo filmováno stejně jako v Země je hříšná píseň - tam se ale z ánfasu olizovala Maritta...

Pěkně natočený herecký koncert pro Juliet sama sobě si, vždy v krásném modýlku, v té šedé anebo ještě možná spíš béžové Paříži přelomu sedmdesátek a osmdesátek, Paříži Severního mostu anebo Paříži bujícího Januly a Kundery anebo té okolo Pigalle, plné špíny, bez zeleně ubohých městských stromů v zimě, uprostřed poutí, pornokin, travesti kabaretů a laciných bister. Připomnělo mi to jiný nenápadný boční film – Exterieur nuit – kdyby tyhle dva byly v kombinaci, možná by to bylo i na pět. Takhle se mi hromadí představy o tom, že Juliet je neskutečně šarmantní a vždy přirozená, a že vždy vlastně hrála sebe samu, podobně jako třeba Maria Schneider, která by se mi pro roli také hodila: v téhle době jako mnozí jiní fetovala a reflektovala to jako styl doby – moc se ještě nevědělo, do jakých sraček to zavede. Ostatně je to doba berlínského Bowieho atd atd. Neige ale sice o snížku mluví, ale na rozdíl od Arrebata anebo třeba Schroeterových Goldflocken, se zobrazení aktu rauše, případně přímo zobrazení nitrožilní aplikace a následujícího stavu důsledně vyhýbá. Zůstává tak spíš filmem o tom, jaké jsou drogy na ulici pro smažky ve výsledku hrozné a o tom, jak je postava Juliet milosrdná. Neproniká to k důvodům a ke světům, které drogy lidem zprostředkovávají. A tak je vlastně opět Neige spíš filmem o Juliet pro Juliet – ber to či neber.

Vlastně mi to přibližně od půlky přišlo vyprázdněné. Obrazově to je velmi silně eklektické k Paradžanovovi a Tarkovskému, až tak, že obrazy poznenáhlu ztrácely hloubku a stávaly se jen výplní poetismu, estetickou manýrou. Pohyby kamery a častá bujná zeleň byly zase okoukané od Rechviašviliho, retro misanscéna evokovala Abuladzeho. To celkové epigonství je pruda o to víc, že film o Komitasovi má být evidentně manifestem celého arménského národa, dílo pokoušející se zobrazit ty nejbolavější děsy; že to má být podobně jako v Sayat Nova i ve Stalkerovi metafilm o Pouti k nadsmyslnu, k tomu jedinému co stojí za řeč. Komitasovy hudby tu bylo pramálo, skoro mě to mrzelo, že to není bližší flákům typu Koncert na konci léta anebo Božská Ema. Bogajego, ne!!! Poměrně nepříjemný byl naopak zvuk celku, stále šumivý, zahlcující smog.

Prapodivná šaráda s Castanedou a jen s odlesky Ruizova stylu. Celé je to samozřejmě ušité pro Marcella a on zde má dokonce i chvíle, kdy nehraje senilního stařečka, jak to ke konci kariéry dělával až příliš často. Některé momenty jdou na dřeň zejména konceptem – mladý ultra naivní párek (ach, ty časy!). Naznačuje se satanismus, nevíme zdaleka vše, ale obrazová stránka je dost konvenční a konfekční. Hudba je oproti Jorgeho osmdesátkám trochu jiná, vlastně je fajn, že se posunul též. Úplně si nevím rady s důvodem pro takový film – proč měl být natočený, co má vyjadřovat. Znepokojující, krvavě šaškovský.

Oko, které lže. Nejvíc mi to haprovalo na kvalitě kopie – odporné devadesátky vše vyvařené, rozpité, nekvalitní rip z VHS. K tomu Ruizova nahodilost: kdybych ji neznal jako jednu z jeho klíčových vlastností, asi by mě to děsně iritovalo. Pak mi ale fest vadila angličtina, angličtí herci a tedy i Hurt – ne, že by nebyl dobrý herec, jen mi to prostě házelo někam k televizním zpracováním Sherlocka a vůbec k anglo-americké kultuře a velmi těžko se mi s tím prolínal Ruizův svět (kupodivu mi u něj toto nikdy nevadilo s francouzskou kulturou, s Portugalskem, s Nizozemím…). Řekl bych, že Hurt v tom funguje způsobem, který Ruizovi posléze zajistil jakousi proslulost – práce se slavnými jmény. Jestli to tak potřeboval, Bůh suď. Každopádně se k filmu ještě po dvou dnech vracím, převaluji ho na jazyku – víc než na tři není. Kazí to zejména použití hudby a zvuku. Hudba sama o sobě špatná vůbec není, ba jsou to zas Arriagadovy starší kousky. Zní zde skoro pořád a to ne dobře – její nasazení je konfekční, jak z nějakého amerického rodinného filmu o baseballu. Zvuk: různá mumlání davu jsou nasazena z jakýchsi bank, nemá to tvář. Je to odbyté. Pak už všechny ty zázraky a vtípky ztrácí glanc. Řekl bych, že z Buñuelovy Mléčné dráhy to mnoho nemá, snad jen přímou citaci v závěru filmu. Duch je jiný, mnohem nevázanější, zcela nezávislý na Bibli. Spíš jsem v tom viděl Greenawayovskou obraznost (knihy!) bez jeho důslednosti. Závěr byl silný, Ruiz hovoří o podobném cyklickém návratu jako ve Ville des Pirates, které mám moc rád. Nefungovalo to tu ale tolik osudově, šlo snad víc o Odpirače, nikoliv o Božstvo.

Tohle byl můj už čtvrtý Monteiro. V první řadě je originální, bohužel už ne vždy dobrý. Je originálnější než jakýkoliv mainstreamový film. Snad už rozpoznám a dovedu shrnout Monteirův styl: poučené je to Rivettem, Ferrerim, Warholem, prodchnuté kulturou jižní Evropy, Monteirovy filmy jsou extrémně pomalé, libují si v svého druhu trapnosti, snad by se to dalo přirovnat k Fassbinderovi, ale není to vůbec dynamické, spíš intelektuálně chtěné (všechny ty narážky!). Trapné performativní herectví je střídané úseky zachycujícími reálný čas čekání/jízdy v autě/pohybu v obraze – v tom si myslím, že mohl Monteiro následovat i Tarkovského anebo Angelopoulose. Narace je rivettovsky náhodná, trhaná – tenhle film je první ze současnosti bez vyloženě fantaskních, pohádkových anebo konceptuálně-performativních momentů. Co se mu upřít nedá je filmové vidění – exteriérové scény u moře s Laurou až opaleskují filmovostí. Aranže obrazů, jejich barevnosti, svícení, kompozice, to je nádherné. Je tu velmi málo švenku. O to podivnější jsou pak studiovky s nepěkně sejmutými ozvěnami, s rámováním v okně, přesvícené do nepravděpodobna, s umělým pozadím – motiv moře, prázdnoty, lodi duchů – funguje to určitě podvědomě, byť je to spíš ornamentální. Dramaturgie scén a scénář sklouzává chvílemi do jakéhosi vyvařeného osmdesátkového Bellochia anebo snad toho Ferreriho. Obrovská nedokonalost narežírování (?) ale naznačuje spíš pokus ukročit stranou – udělat to jinak. Vynalézt nový způsob filmu, nový styl, pokračování vývoje po nové vlně. Bohužel to nefunguje vždy. Zatímco Laura Morante je okouzlující i ve chvílích nicotné trapnosti, její spoluhráč mi nefungoval – asi to bylo angličtinou, později i němčinou, jazyků se prostřídá spousta, snad je ta podivná dysfunkčnost daná i samotnou zápletkou (celé je to taková podivná jak kdyby detektivka, ale není to ani zamilovaný příběh, není to ani drama o dávných ranách, vyhýbá se to přesnějšímu žánrovému určení. Chvílemi to barevností připomene osmdesátkové Ruize, pak se to zas sveze někam jinam, moudrý z Monteira opět nejsem.