Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Krátkometrážní
  • Animovaný
  • Krimi

Recenze (638)

plakát

Dead Flash (2021) 

Slabší Mandico. Příliš mnoho hudby a příliš ottingerovské prázdnoty. Osmdesátky první půlky jen zvoní: za tu zvetšelou a vyfénovanou kašírku by se nemuseli stydět ani Basiková se Střihavkou v roce 1992. Druhá půlka je dílnička ohledně Löwensohnové stárnutí z Planety opic. Ke konci trochu málo nahatý Jan Saudek v pohybu.

plakát

Pěšák (1973) 

Politický film. Dionysos píše vše podstatné. Snažil jsem se dohledat, za co v té době v Indii bojovali (Bangládéšská válka o nezávislost?) a jaká že byla cenzura (cenzorní lístek předchází všem indickým filmům té doby a tenhle film zjevně prošel). Nepovedlo se mi to úplně. Bude v tom to magické čáslo 1968, levice, ale může to být nějaká jeho lokální derivace. Kalkata. Film mi připomněl Válka skončila od Resnaise, asi hlavně pro stejný motiv konspiračního bytu, kde se skrývá revolucionář. Vzpomněl jsem si i na Costu Gavrase, ale tohle kino je střižené moderněji. Připomnělo mi to i Petriho Dělnicku třídu, především pro všudypřítomnou frustraci z toho, kam se revoluce poděla. Film samotný je hbitý, tepající, má šmrnc. Poučení novou vlnou je v něm znát skrz použití obrazových mrtvolek, různé zcizováky i skrz dokumentárnost. Kamera je často ruční trhaná až k chaosu. Je to pěkné. Materiál je tak dřevní, že se nedá mluvit o starobě. Jen prostě ty barevné francouzské ženy mají víc magického kouzla i když třeba nejsou tak krásné jako Indky.

plakát

Boro in the Box (2011) 

Pocta režisérovi Walerianu Borowczykovi se vším, co k ní asi tak od Mandica čekat: zaumné členění dle nouvelle vague (a Borowczyka samého), animace a perverzity jak z Mazací hlavy, břitký humor, vynikající sound design (Mandicova oblíbená kadence Naturträne z něj čouhá i bez zpěvu), vášeň k vizualitě. Ta otřesně promrzlá, bažinatá a sešlá Polska očima Francouze mi lehounce evokovala začátek Blechtrommelu. Velmi dobré!

plakát

Khayal Gatha (1989) 

Opulentní podívaná, nádherné obrazy, ale celek byl pro mě neproniknutelný a nekomunikativní. Torzovitý dějem. Kdo není zcela bdělý anebo prostě víc obeznámenější s Indií než já (anebo mu nestačí prostě koukat na nespojité překrásné výjevy), ať se připraví na to, že se to nesleduje snadno: Khayal Gatha je muzikál svého druhu, vlastně pásmo, které "mezi řečí" ukazuje, jak a k čemu znějí rágy a jak vypadají tančené (dialogy jsou vždy na pár vět). Oproti takovému filmu jako třeba Sayat nova tu není žádná, byť tušená spojitost scén, která by nepoučenému divákovi umožnila pochopit narativ: není tu ani vývoj figury, ani náznaky nějakého nám pochopitelného duchovna; jsou tu ale výjevy: lov, soutěž, hledání milé, volba nastávající, loučení s ní, jakési mystické námluvy a ztráta nevěsty na způsob orfeovského mýtu, mezi tím jízda na koni, chůze podél řeky, hra v rozvalinách královského paláce nad neskutečnou krajinou... Ke konci už takřka jen příroda a zpěvy. Déšť, vodní hladina, vodní ptáci. Obrazy s hudbou. Některé mi z hlavy nevymizí: dívka stojí v nejvyšším patře ruin královského (?) paláce a v průhledu oblouku vidíme daleko do zelené krajiny; mračna mají nezaměnitelnou barvu, chystá se jarní bouře a hřmí, všude ve vzduchu je voda; je tah větru nesoucího bouři; dívce vlaje průhledné modré sárí...

plakát

Stepní vlk (1974) 

Chvílemi je to na pět, ale dramaturgie běžně snímaných částí je dost starobní a nudná. Některé Hesseho sentence znějí takhle zahrané přepatetizovaně a ploše. Střihová skladba je podivná, někde je to toporné; Haines nebyl vypsaný režisér. Bohužel je v celku také moc ohlušivé sedmdesátkové hudby a s ní moc animírek a tanečků (přitom začátek zní spíš jak hudební nová věcnost). K tomu všechna ta protisvětla, zdůrazněné delaye a reverby...  Clémenti je děs, ten mi nesedl vůbec; trochu evokuje Udo Kiera - ostatně: výtvarné řešení evokuje Fassbinderovu Brémskou svobodu. Vlastně je škoda, že tenhle film nerežíroval Fassbinder (anebo Bergman?) a nehraje v něm Kier, ale budiž. Zajímavé je tu poznamenání hippies, psychedelií a pop artem té doby v USA. Kupodivu mi to k Hessemu světu celkem sedí. Štvala mě ale angličtina, ta z toho bohužel trochu dělala produkt, ještě že donutili Sandu mluvit svým altem i s přízvukem. Co nezestárlo jsou animace a triky (nějaký dřevní bluescreen?), je to působivé i svou naivitou, na to bych koukal pořád, a že tam toho je! Řekl bych, že to důležité z knihy tenhle film přenese.

plakát

Karline manželstvá (1980) 

Hodně to zestárlo, ale je to pro mě velké překvapení: směle to obstojí vedle Pásla koně, Džusového románu, a to nemluvím o Postav dom, zasaď strom. Je to živé, herci jsou neokoukaní. Není tu takřka žádná úlitba, jen ta práce v továrně. Brzy mě omrzela hudba, pan skladatel promine. Slovenské téma se točilo pořád dokola. Trochu víc skřípaly scény z uměleckého a městského prostředí, tam to šlo do takové nepatřičné hořkosti, kritičnosti, nevím si s tím rady. Mimo žánr; jinak bych řekl, že to bylo pravdivé. Vlastně trochu kino morálního neklidu. Moc pěkně jsou naopak zrežírované vrstevnaté scény z domácnosti: jeden přes druhého. To má tempo, švih i vtip. Připomíná to taky Hanákovo Já milujem, ty miluješ - civilní slovenský film z půlky normalizace, malý zázrak!

plakát

Puberta (2000) 

Je to překrásně natočené, ale při všech těch popíkových zjednodušeních, schématech a kýčovitostech se mi chtělo ječet. A ječet se mi chtělo i u hudby, která je někde mezi Felixem Slováčkem a barem v Lásce z pasáže. V krajině takové hudby Solovjov myšlenkově i étosem zamrznul. Vlastně je to takové ruské Je lepší být bohatý a zdravý, než chudý a nemocný. Jen mužská verze a o pár let zpožděná. Nechápu ty body navíc zde oproti Jakubiskovi. Asi že stesk po SSSR. Retro na způsob Pelíšků atd. atd. Slabé tři za řemeslnou dokonalost. Bane, druhý den se mi veškerá ta lživost scén rozležela a ubírám ještě jeden. Solovjovova imperialistická vymaštěnost z tohoto leze s odstupem bez pardonu. Takové to: "a byla válka". Formálně je to odvar z Černá růže – emblém zármutku, rudá růže – emblém lásky, ale už bez étosu svobody, s bezostyšně vykradeným Mahlerovým Adaggietem na sémantických vrcholech. Ťutčev jako emblém významu mi tu vůbec nestačí!!! A ano: už je mi jasné, proč to má hodně bodů: hrála to ČT. A ano: je mi i jasné, že právě toto produkoval Nikita Michalkov.

plakát

Niki a Flo (2003) 

Trochu jiný Pintilie – tatam je punková energie a tempo, přítomný je spíš jemný smutek; vyprávění je spíš ohledávací (Radektejkal říká popisné), režisérské řemeslo si užívá dokonalost realizace (tematizace "lidových" zvyků!!!), celek je mnohem víc konverzační a méně akční. Zažíváme obyčejnou rumunskou domácnost bez vyklenutých devadesátkových hyperbol (pár jich je i tu: erekce toho hovadského samce pod trenkami před tchyní anebo pižlání paznehtů na hnátě při armádní přísaze, to jsem se ale smál nahlas! On ostatně základ celého filmu bude Pintilieho vztek na jakési šovinistické militaristické rumunské fašounství na jedné a na arogantní grunderství bez vkusu na druhé straně). Jinak by se to snad dalo přirovnat k únavě Chytilové Hezkých chvilek, rozdílů by ale bylo víc... Ono: co chtít za švunk od filmu o dědcích... Z herců tady krom dvou hlavních chrobáků exceluje Coca Bloos – právě ta, co se ještě před deseti lety jako hnusná manželka v Manželských ložích vrhala nuceně ze skříně, aby potratila. Je tu uměřená, na půl cesty k senilitě, kolem úst jí ale často hraje úsměv; je tak laskavá, že prozařuje své scény jak předjarní slunce. A pak samozřejmě Dorina Chiriac – ta tu dala Pintiliemu vše co měla…

plakát

Tertium non datur (2005) 

Třetí není dán. A přitom je tahle jednohubka vlastně na pět. Je dokonalá. Ubírá snad jen to, že se Pintilie k stáru uchyloval k snáze realizovatelným (leč stále režisérsky brilantním) konverzačkám. Podobné je to v Mučitelově odpoledni. Stačily mu dvě kamery, pár skvělých herců, nekorektnost a detailismus ve využívání těch prostředků filmu, které se nabízejí při takovém ořezání. Ostatek je divadlo. Na spoustě Pintilieho filmů by měl být hashtag nazí samci.

plakát

Giv'at Halfon Eina Ona (1976) 

Možná tu někde má počátek Borat (Sergio Konstanza má stejný attire). Jinak to je něco mezi Spencer-Hillovkama, Bažanti jdou kamkoliv anebo nedej Bože Dvěma nosáči. U mě festovní omyl, zcela mimo žánr, který mě zajímá. Udělané to asi není úplně tragicky, urážlivé to není; komu stačí Mash, bude potěšen. Nedávno jsem ale absolvoval trojhvězdový Dayanův debut s většími ambicemi a tohle je prostě jen pitomá komedoška s kozandama.