Sadistický rituál

Katolickou duchovní píseň vystřídá frenetický řev, rapidmontáž záběrů satanské tváře Zé Do Caixão se promění v divoké titulky, na pozadí vystupují komiksová políčka. Ty se střídají s detailními záběry narkomanky naturalisticky zabodávající jehlu do kotníku. Kamera nás přenese do těsného bytu plného zfetovaných studentů. Na drogové párty provozují lechtivé hrátky. Chlípní vousáči nespustí oči z kroutící se blondýny, posléze pro ní vybalují bizarní dárek - nočník. Z povzdálí přichází postava proroka (asi Ježíš), který zfetovanou oběť znásilní posvátnou holí. "Můj svět je zvláštní!" hřímá z plátna drzý vousáč v cylindru a direktivně gestikuluje. Zcela nečekaně tento ďábelsky groteskní předvoj uzavírá sugestivní píseň o válce a smutku.

Tak málo stačí pro pouhý začátek bizarního psychedelického koktejlu, v jehož centru stojí doktor Sergio. Jeho experiment s LSD dospěl tak daleko, že získal prostor v rámci seriózního televizního pořadu. Při jeho natáčení, kdy se dovídáme o tom, jak droga mění chování pacientů, asistuje osobně také režisér Mojica Marins. V rámci bizarních stavů způsobených LSD se zamýšlí nad fenoménem uvolněné obraznosti a používá jako příklad postavu, kterou vytvořil - v Brazílii tehdy již velmi populárního hrobníka Zé s obdivuhodným kultovním ohlasem. Halucinogenní vize jsou díky odpoutané kameře silně stylizované, zpočátku sice jen představují neškodné, frivolní obrazy plné sexuálních tužeb, postupně však nabírají alegorický význam, aby se nakonec vyhrotily v drastické násilí plné myzoginistických prvků. Vrcholem celého experimentu je závěrečná asi dvacetiminutová apokalyptická jízda barevně nasnímaným peklem. Použity jsou tu i záběry z předchozích Mojicových hororů, které vystřihli cenzoři. Právě v nich s cynickým smíchem a autoritativním fanatismem vévodí Zé. Marins vysvětluje vznik filmu jako reakci na konkrétní situaci, jíž byl svědkem. Policista mlátil těhotnou prostitutku, na které bylo vidět, že je v drogovém rauši. Událost Mojicu natolik zasáhla, že se ženu pokusil na druhý den vyhledat, ta ale mezitím zmizela. "Nikdy jsme o ní už neslyšeli," vzpomíná.

Koncem 60. let realizovaný snímek byl natolik provokativní, že jej brazilský diktátorský režim okamžitě zakázal. Druhou šanci Mojicův opus dostal až na začátku 90. let. Velký ohlas zaznamenal například na festivalu nezávislých filmů Sundance. - Martin Jiroušek (Letní filmová škola)