Andy Goldsworthy

Ten pán mi už od začátku dost lezl na nervy. Ano, obdivuji jeho nadšení pro práci, to, že jí obětuje celý svůj život, že chce svou tvorbou něco vyjádřit... Jenže všechna ta díla si byla neskutečně podobná, většina lidí je stejně nikdy neuvidí a pokud ano, tak jim nic moc neřeknou. Nějak přestávám nacházet smysl ve stále stejných vlnkách, spirálách, hromadách materiálu a z nadšení ze stavění chýší jsem vyrostla někdy na základce. Samotnému dokumentu na druhou stranu nelze vůbec nic vyčíst, velkolepé záběry celků přírody střídaly zajímavé detaily Goldsworthyho výtvorů, celý snímek neopouštěl svou hlavní linii a myšlenku a snažil se "umělce" představit opravdu ze všech pohledů. Bohužel nudný objekt nezachrání ani sebelepší režisér.... (27.10.2011)

Každého někdy napadne myšlenka nad čím ten který umělec přemýšlel, když tvořil své dílo a co jej inspirovalo. Někdy je lepší to prostě nevědět a tohle je ten případ. Zde bych radši uvítal, kdyby hlavní aktér vůbec nemluvil. Mám výhrady proti samotnému formátu dokumentu je zbytečně ukecaný nudný a dlouhý. Stačil by jen kraťs s pár záběry na umělce při práci. Pak pár dlohých záběrů na lepší díla provázané správnou hudbou a úplně by to stačilo. Tady jsem se například dozvděl, že Andy si občas uvědomí, že jednou umře a jako citlivou duši ho přepadne strach ze smrti. Tak honem běží do lesa si uplácat píču z hlíny a je mu hned líp. Také mě docela rozsekalo když mluvil o tom jak se snaží dostat k ovčí podstatě anebo porozumět tomu co cítí stromy. Zřejmě autor hledá inspiraci pro další vlnovky a spirály v drogách. (20.05.2016)

Nerad jdu proti proudu ostatních hodnotících, ale tohle mě vážně nebralo. Dokument mě nesmí nudit, jinak je to v háji. Umění uznávám, ale neni umělec jako umělec. Je umělec a je pozér. Člověk, co má čas celej den stavět z kamenů kouli neni asi osoba, se kterou bych šel na pivo. Pár věcí bylo natočenejch a vyrobenejch hezky, ale v podstatě je to k ničemu. Pokud tohle někoho zajímá, já mu to neberu..ba dokonce přeju. Ale pro mě neni dokument o chlápkovi, co by chtěl porozumět kamenům, hlavní film na večer. (27.10.2010)

Věřím, že pan Goldsworthy při fungování svého bezvýznamného díla prožívá vlastní katarzi a já ho obdivuji, že se rozhodl dosahovat jí právě takto. Je patrné, že při snaze vysvětlit svoje pocity slovy, místy zklouzává k dojmu lehké zahleděnosti sám do své fundamentalistické mysli, jíž se snaží dát jiný rozměr. Ale on to přece nemusí nikomu vysvětlovat... (11.05.2008)

Mnozí na vyjádření něčeho podstatného o světě a životě potřebují stovky stran, Andy Goldsworthy to dokáže jedinou drobnou skulpturou z kousků ledu nebo vyplněním skalní prohlubně čerstvě natrhanými květinami. Uvědomuje si, že příroda není jen kolem nás, ale že ji také nosíme v sobě, že jsme její součástí - a platí to i o výsledcích naší, lidské tvořivosti. Stále má proto na paměti, že jeho tvorba je pouze drobnou mezihrou díla mnohem impozantnějšího, které existuje od počátku věků, a před nímž je třeba se pokorně sklánět. Sám přiznává, že přírodu potřebuje, že bez ní nemůže žít. Dobře si je však vědom toho, že příroda není jen krásná na pohled, ale že má v sobě i cosi temného a prastarého, nebezpečnou a neprobádanou hloubku. Rád se dotýká věcí, rád je poznává hmatem, skrze hmat s ním komunikují o své podstatě. Než začne na nějakém místě tvořit, dlouze jej obchází, zdraví se s ním, nalézá jej, snaží se porozumět jeho "potřebám". Pokouší se přírodě dostat pod kůži. Díla samotná zhotovuje výhradně z přírodních materiálů, nikdy do přírodního prostoru nevnáší nic umělého, nic, co by s ním nebylo v jednotě. Vypůjčuje si a přetváří plody přírody. Kamení, listí, květy, suché klacíky, mech, zeminu, sníh, led. Jeho díla tudíž zapadají do vizuality přírody, nijak ji nenarušují, ba naopak jakýmsi záhadným způsobem umocňují, a tak ji umožňují lépe pochopit. Jejich prostřednictvím nechává Goldsworthy z přírody vystoupit její próteovský charakter, bytostnou tekutost, tvárnost a proměnlivost. Řeku a moře, příliv a vlny. Vodu, tu nejpoddajnější látku. Oheň, který dřímá pod povrchem. Výmluvnost barev. Přitom je úžasné, jakým způsobem je forma celého snímku s Goldsworthyho osobností v souladu. Kamera opisuje “obsesivní tvary”, které jsou jakýmsi leitmotivem Goldsworthyho děl; říční vlnění, spirály a kruhy. V dlouhých jízdách následuje klikatící se linie, s odstupem dlouze a trpělivě zaznamenává, jak příroda vtahuje rozličné "organické" skulptury, jež jsou v době vznikání již na cestě k zániku, do procesu změny, jak je pohlcuje, rozpouští a rozkládá, jak putují vzduchem, odplouvají po řece, jak je omílají mořské vlny. Příhodně je zvolena i hudba, která se doplňuje s uklidňujícími zvuky přírody a Goldsworthyho hloubavým komentářem, která nijak neruší v kontemplaci, naopak ještě více zklidňuje pokojné tempo. Goldsworthy poznamená, že o svých dílech obyčejně komunikuje prostřednictvím fotografií, všechny artefakty si tudíž fotí a pečlivě archivuje. (Vzhledem k jejich pomíjivosti je to často také jediný způsob, jak o nich referovat. Nehledě na to, že land art obvykle vzniká na obtížně dostupných místech.) Film ovšem vnáší do reprodukcí jeho děl něco, co jednotlivé fotografie bohužel postihnout nemohou: pohyb, plynutí, možnost zachycení pomalé, okem mnohdy nepostřehnutelné proměny. Tedy zřejmě to nejdůležitější, o co Goldsworthy (s oddaností sobě vlastní) usiluje, totiž obnažení času v jeho průběhu. (17.09.2011)