Andy Goldsworthy

Věřím, že pan Goldsworthy při fungování svého bezvýznamného díla prožívá vlastní katarzi a já ho obdivuji, že se rozhodl dosahovat jí právě takto. Je patrné, že při snaze vysvětlit svoje pocity slovy, místy zklouzává k dojmu lehké zahleděnosti sám do své fundamentalistické mysli, jíž se snaží dát jiný rozměr. Ale on to přece nemusí nikomu vysvětlovat... (11.05.2008)

Přiznávám se, že jsem o land artu do chvíle zhlédnutí filmu Rivers and Tides neslyšel, ale princip tvorby uměleckého díla jen pro určité místo a snaha poskytnout tak o tomto místě výpověď, zachycující jen to, co tu vždy bylo, ale my jsme vůči tomu byli slepí, mě fascinuje. Tento citlivě natočený film navíc zachází ještě dál, než k cílům, které si klade Andy Goldsworthy - pochopení míst našeho světa, snaha sžít se s tímto prostředím co možná nejpřirozeněji, nezávisle na čase, neplánovat včerejšek, nevzpomínat na zítřek a žít v daném místě a daném čase v souhře s prostředím. Tak, jako je zobrazena podstata míst, je ukázána i jejich krása, a dílem, které na tomto místě Andy Goldsworthy vytvoří, je navíc podtržena a umocněna, což opět vede k symbolice jeho podstaty. Velmi zjednodušeně - s trochou vnímavosti jsou nám odhaleny všechny krásy univerza, které každý den strnule míjíme bez sebemenšího záchvěvu pozornosti. Myslím, že tomuto snímku se povedlo z velké části vystihnout něco, co se pokouším definovat po celý život. (10.06.2006)

Pro mě naprosto fascinující dokument. Můžeme sledovat tvůrčí proces Andyho a ten (když má náladu) se s námi podělí o své pocity. A až mě uvidíte ležet v dešti na silnici s foťákem v ruce, tak už budete vědět. "It needs dedication." PS: Hned mi bylo jasný, že to neni rodilej Skot, bylo mu totiž rozumět. (01.08.2010)

Mnozí na vyjádření něčeho podstatného o světě a životě potřebují stovky stran, Andy Goldsworthy to dokáže jedinou drobnou skulpturou z kousků ledu nebo vyplněním skalní prohlubně čerstvě natrhanými květinami. Uvědomuje si, že příroda není jen kolem nás, ale že ji také nosíme v sobě, že jsme její součástí - a platí to i o výsledcích naší, lidské tvořivosti. Stále má proto na paměti, že jeho tvorba je pouze drobnou mezihrou díla mnohem impozantnějšího, které existuje od počátku věků, a před nímž je třeba se pokorně sklánět. Sám přiznává, že přírodu potřebuje, že bez ní nemůže žít. Dobře si je však vědom toho, že příroda není jen krásná na pohled, ale že má v sobě i cosi temného a prastarého, nebezpečnou a neprobádanou hloubku. Rád se dotýká věcí, rád je poznává hmatem, skrze hmat s ním komunikují o své podstatě. Než začne na nějakém místě tvořit, dlouze jej obchází, zdraví se s ním, nalézá jej, snaží se porozumět jeho "potřebám". Pokouší se přírodě dostat pod kůži. Díla samotná zhotovuje výhradně z přírodních materiálů, nikdy do přírodního prostoru nevnáší nic umělého, nic, co by s ním nebylo v jednotě. Vypůjčuje si a přetváří plody přírody. Kamení, listí, květy, suché klacíky, mech, zeminu, sníh, led. Jeho díla tudíž zapadají do vizuality přírody, nijak ji nenarušují, ba naopak jakýmsi záhadným způsobem umocňují, a tak ji umožňují lépe pochopit. Jejich prostřednictvím nechává Goldsworthy z přírody vystoupit její próteovský charakter, bytostnou tekutost, tvárnost a proměnlivost. Řeku a moře, příliv a vlny. Vodu, tu nejpoddajnější látku. Oheň, který dřímá pod povrchem. Výmluvnost barev. Přitom je úžasné, jakým způsobem je forma celého snímku s Goldsworthyho osobností v souladu. Kamera opisuje “obsesivní tvary”, které jsou jakýmsi leitmotivem Goldsworthyho děl; říční vlnění, spirály a kruhy. V dlouhých jízdách následuje klikatící se linie, s odstupem dlouze a trpělivě zaznamenává, jak příroda vtahuje rozličné "organické" skulptury, jež jsou v době vznikání již na cestě k zániku, do procesu změny, jak je pohlcuje, rozpouští a rozkládá, jak putují vzduchem, odplouvají po řece, jak je omílají mořské vlny. Příhodně je zvolena i hudba, která se doplňuje s uklidňujícími zvuky přírody a Goldsworthyho hloubavým komentářem, která nijak neruší v kontemplaci, naopak ještě více zklidňuje pokojné tempo. Goldsworthy poznamená, že o svých dílech obyčejně komunikuje prostřednictvím fotografií, všechny artefakty si tudíž fotí a pečlivě archivuje. (Vzhledem k jejich pomíjivosti je to často také jediný způsob, jak o nich referovat. Nehledě na to, že land art obvykle vzniká na obtížně dostupných místech.) Film ovšem vnáší do reprodukcí jeho děl něco, co jednotlivé fotografie bohužel postihnout nemohou: pohyb, plynutí, možnost zachycení pomalé, okem mnohdy nepostřehnutelné proměny. Tedy zřejmě to nejdůležitější, o co Goldsworthy (s oddaností sobě vlastní) usiluje, totiž obnažení času v jeho průběhu. (17.09.2011)

Každého někdy napadne myšlenka nad čím ten který umělec přemýšlel, když tvořil své dílo a co jej inspirovalo. Někdy je lepší to prostě nevědět a tohle je ten případ. Zde bych radši uvítal, kdyby hlavní aktér vůbec nemluvil. Mám výhrady proti samotnému formátu dokumentu je zbytečně ukecaný nudný a dlouhý. Stačil by jen kraťs s pár záběry na umělce při práci. Pak pár dlohých záběrů na lepší díla provázané správnou hudbou a úplně by to stačilo. Tady jsem se například dozvděl, že Andy si občas uvědomí, že jednou umře a jako citlivou duši ho přepadne strach ze smrti. Tak honem běží do lesa si uplácat píču z hlíny a je mu hned líp. Také mě docela rozsekalo když mluvil o tom jak se snaží dostat k ovčí podstatě anebo porozumět tomu co cítí stromy. Zřejmě autor hledá inspiraci pro další vlnovky a spirály v drogách. (20.05.2016)