Grzeli nateli dgeebi
Die langen hellen Tage
Eka et Natia, Chronique d'une jeunesse georgienne
V rozpuku
In Bloom
In Bloom
Scénář:
Nana EkvtimishviliKamera:
Oleg MutuHrají:
Lika Babluani, Mariam Bokeria, Zurab Gogaladze, Data Zakareishvili, Tamar Bukhnikashvili, Temiko Chichinadze, Ani Mrelashvili, Nino SoseliaVOD (1)
Obsahy(1)
Snímek se odehrává na začátku devadesátých let v Tbilisi, hlavním městě Gruzie, která je po pádu Sovětského svazu konečně svobodná. Země však trpí násilím, Abcházii na pobřeží Černého moře zmítá válka a vrtkavá spravedlnost rozděluje společnost. Pro Eku a Natiu, dvě čtrnáctileté nerozlučné kamarádky, právě začíná život – v ulicích, ve škole, s kamarády. Jejich životy jdou dál, ačkoli už se setkaly s mužskou dominancí, předčasnými vdavky i rozčarováním z lásky. (oficiální text distributora)
(více)Videa (2)
Recenze (14)
Film o dvou dospivajicich holkach v devadesatych letech. Pekna kamera, potesi fotogenicke ulicky Tbilisi a dobre vystihnuta atmosfera nicoty. Dejove me to bohuzel neoslovilo a i pres nekolik silnych scen jsem se pomalu tesil konce. Potesila pisnicka, ktera ve filmu dvakrat zaznela. Ta pri me navsteve Gruzie hrala nekolikrat denne z radia. ()
Reálie Gruzie konce minulého století jsou trochu šokující. Skvělé herecké výkony. Na svatební tanec hlavní hrdinky jen tak dlouho nezapomenu, stejně jako na fronty na chleba. Film mě svojí syrovostí hodně oslovil, zároveň je dospívání dvou dívek natočeno vnímavě a citlivě, ovšem nijak kýčovitě. Pro mě drsný, ale příjemný zážitek. ()
"V rozpuku" (hezčí původní název zní "Dlouhé jasné dny" či tak nějak) nesporně obstojí jakožto chmurná podobizna země rozvrácené válkou a bídou a svědectví o tamní nerovnosti pohlaví ; jako příběh o dospívání a přátelství má své slabiny. Manželsko-režisérská dvojice oslnivého vzhledu Ekvtimišvili a Gross líčí Tbilisi roku 1992 přesvědčivě, do převážně skličujících detailů. (Bohužel si přitom vypomáhá redukcí barev na padesát odstínů šedi s nádechy modré, zelené, pískové a růžové, kteroužto metodu pokládám za prostředek nadužíváním značně omšelý.) Nelze mít tvůrcům za zlé, že zahraničnímu divákovi nijak neusnadňují vhled do situace, ale ve vztahu k postavám si nemuseli udržovat podobný odstup - tím překvapivější, že film čerpá z dětských zážitků scénáristky/režisérky. Nejen děvčata, s nimiž strávíme víc než půldruhé hodiny, ale i dospělí okolo nich si své nitro úzkostlivě střeží. A pokud jde o dějové napětí, místo lidí ho nese na bedrech symbolicky zatížená pistole. P. S. 2024: Kéž by si tenhle vzkaz nezletilé Gruzínky vzali k srdci všichni chlapi světa! (I když nám, obyvatelům důchodkyně Evropy, jsou bližší jiná témata, třeba bedlivé střežení životní úrovně a takřečené komfortní zóny jedince.) ()
Takhle mohl vypadat Mustang, kdyby chtely jeho autorky udelat dobry film. Tradice se srazi s vlastnimi predstavami o stesti nekolika lidi, ktere navic jdou casto proti sobe na pozadi vyhrocene doby kratce po rozpadu SSSR. Mistrne natocene, skvela kamera, vyborne vybrani herci. To vsechno dohromady vytvari zivy a uveritelny obraz. ()
Očekávání a zklamání - toť krátká charakteristika tohoto filmu. Režisérské duo rozvinulo striktně dokumentaristický scénář bez náležité propracovanosti a utnulo jej tak neobratně, že si divák z filmu neodnese jakýkoliv pocit rozuzlení. Dynamika zde téměř neexistuje a film vede příběhově odnikud nikam. Přesto je ale herecky a technicky dobře zvládnut a podává autentické svědectví o gruzijských poměrech. Za tento hořkosladký koktejl dávám 5/10 [KVIFF 2013] ()
Reklama