Recenze (1)
Září, 2022, válka, ze západu na východ a z východu na západ, kontinuita dějin, kontinuita filmového pásu, která se rodí z diskontinuity, z montáže,... z války, války obrazu s obrazem, slova se slovem, Slovana se Slovanem. V situaci, kdy se 13. 9. 2022 přetrhl pás života "posledního utopisty 20. století", jak zněl nekrolog Libération, je smutné konstatovat, že kontinuita světa opět převládá nad utopickým prvkem diskontinuity svobody - válka se vede mezi dvěma národními státy, tou veteší 19. století, a ne z důvodů Godardovy hlavní metaforické myšlenky filmu, totiž, že Západ od dob Napoleona a Hitlera válčil s Ruskem proto, že je zemí, kde se rodí fikce jako taková a Západ přestal snít; stejně tak převažující filmová produkce dneška tančí kolem zvětralých totemů, jejichž balzacovské a hollywoodské základy lineární kontinuity hnijí ideově rovněž ještě v 19. století, přičemž se godardovské modus operandi vůči nim jeví jako čirý přeryv nespoutaného bujení volnosti. Jestliže se zde Godard obsazuje jako kníže Myškin, tak ten, který také zemřel bezdětný a bez následníků - nezanechávajíc za sebou žádnou školu, žádné epigony, protože jeho styl nikdo nedokázal dokonce ani neúspěšně napodobit - sehrál roli idiota světu jako se hraje postava smutného moudrého blázna, jehož dílu porozumí snad až budoucnost, kterou si sami vytvoříme, a lépe, nově, kterou nepřijmeme, ale kterou si sami najdeme. Zemřel tedy Godard bez skutečných potomků? Jak bude dle jeho jednou vysloveného přání možná znít epitaf na jeho náhrobku: "Au contraire." - Naopak. ()