Cesta na východ

Strhující panoramatické dílo. Příběh svedené dívky, která opouští vyhaslý rodinný krb a ocitá se na nekonečné cestě, při níž je každý krok životním výkonem, rámcuje a integruje se světem (ba universem) přehršel výstižných dějových miniatur, které silné osobní drama současně rozšiřují i odlehčují - a zvláště tento zřetel ke komickému či grotesknímu jsem přivítal, a nejen proto, že snímek úspěšně odpatetizoval. Svět, který se na nejedno zesláblé tělo valí jako přívalový déšť, není nikdy ze všech stran ježatý, a občas i ten, který pro slzy nevidí, znenadání sklouzne na jeho bílé břicho. Tak i zde trpící a rostoucí hrdinku doprovázejí bezelstní, podlí, směšní, dětinští i moudří, v jejichž souběžných osudech se svět vyjevuje jako bezoddyšně cirkulující. Tragédie tak nemá daleko ke grotesce, a i ta se záhy rozptýlí jako mlha a odhalí zrcadlo, v němž se uvidíte sami. Závěrečný boj o budoucnost, při němž hrdinka spěje ke dnu a jinoch k výšinám, přesvědčivě odpovídá všem pochybovačům o bytostné jednotě světa. Bios. (18.08.2018)

Celou dobu jsem byla přesvědčena, že mě Griffith nedokáže přesvědčit. Už jsem totiž viděla pár jeho filmů a moc mě nenadchly, proto se mi ani do Way Down East moc nechtělo. Zvlášť, když jsem viděla tu délku dvě a půl hodiny. Bála jsem se, že se zase budu nudit... Ale naštěstí se tak nestalo. Sice mi chvíli trvalo, než jsem se do postav vcítila a s filmem se sžila, film se nerozjel hned na začátku, ale třeba poslední půlhodina svým napětím všechno vynahrazuje a vylepšuje hodnocení tohoto filmu z mé strany. Takže nakonec musím Griffithe docela pochválit a uznat, že tohle je pro mě jeho nejlepší film. (15.06.2013)

Ak by Way down east skončil podobne, ako Broken blossoms, urobil by som si výlet do Ameriky, aby som sa išiel opýtať Griffitha na cintorín, prečo ma toľko trýzni. Way down east je dôkazom jeho výnimočných filmárskych schopností, v tomto prípade najmä gradácie deja v poslednej štvrtine filmu, ktorá je strhujúcejšia, ako drvivá väčšina rozsiahlych melodrám naprieč dejinami kinematografie. Sekvencia záverečnej záchrany je zinscenovaná na svoju dobu skutočne neuveriteľne, podstatné ale je, že funguje dokonale po emocionálnej stránke. Podľa hodnotení chápem, že takáto archaická kinematografia (a ešte pri takejto stopáži) nemusí osloviť každého, ale každý by sa mal pokúsiť nazerať na ňu s otvorenou myslou. Ja som tento film nemusel brať ani v kontexte doby, aby ma uchvátil. P.S.: Videl som rozšírenú verziu, knižná predloha by mohla slúžiť aj ako základ pre výpravný televízny seriál. (08.02.2013)

Krása němého filmu je v tom, že už tak trochu z toho, jak se herci tváří, poznáte, jestli je to šmejd nebo ne. To je trochu škoda, protože je to do jisté míry omezující. Právě v tomhle snímku D. W. Griffithe je to hned na začátku patrné a je to skoro škoda. Kdyby se Sanderson od začátku netvářil jako šmejd, možná to bude ještě silnější než v tomto případě. Docela mi ještě vadí, jak se Griffith pitvá ve víře. Právě v "Cesta na východ" se tak neustále a rádoby nenuceně dostává do popředí. Ano, Griffith byl očividně věřící, ale to neznamená, že by mi v tomhle směru jeho názory neměli vadit. Holt moje povaha. Nevěřím v boha, tak to prostě je a jeho protěžování jako spasitele mě irituje. Vrcholem snímku je samozřejmě jeho závěr, kde se střídají exteriérové záběry s interiérovými v mrazivém tempu. Film zde skutečně graduje v tom plném slova smyslu a Griffith dokazuje, že pro dramatické scény není potřeba moderní techniky, ale pouze umu, kterého měl na rozdávání. (24.01.2014)

Závěrečná scéna nepostrádá výborné načasování a gradaci, nicméně mnoha částem by prospěla přísnější ruka střihačova. Neříkám, že se to vleče jak smrad, ale mnohdy je divák téměř až násilně nucen sledovat rozvleklé scény, které na zápletku mají pramalý vliv. Z tohoto důvodu bych doporučil spíš verzi kratší a ne režisérskou, kterou jsem si užíval dvě a půl hodiny. (23.09.2014)