vypravěč

Na okraj si znamenám glosu Jana Zábrany k normalizační kinematografii: "Pokud jde o mne, nebyl jsem od roku 1969 v kině na jediném českém filmu a ani v budoucnu na žádný jít nehodlám. To, co vyprodukují lidé jako Fábera, Ludvík Toman a Purš mě přece nemůže zajímat, musel bych ztratit respekt sám k sobě, kdyby mě to mělo jen na okamžik zajímat. Nebudu se přece chodit dívat na nco, co se vydává sice za filmy, ale de facto jsou to anály cenzury okupovaného a policejního státu."

Značně necelistvý historický snímek plný dějepisných ilustrací a nepřesvědčivých psychologizujících vsuvek. Rozpětí mezi popisem událostí a vnitřními dramaty nic neprotkává; leda dvě stylotvorné tendence – karikatura a pathos. Ani ony ovšem příliš k jednotě nepřispívají: nespojité a vždy samostatně artikulující jen zahušťují ideologickou kaši.

Filmová revue předznamenávající jen o málo mladší, zato o hodně zralejší filmové muzikály Ladislava Rychmana, z nichž připomene především Dámu na kolejích – a to nejen svou snovou linkou (která vlastně – v obou případech – ospravedlňuje barvitou výtvarnou či výtvarně divadelní stylizaci), ale i přinejmenším příbuzně nahlíženou ústřední hrdinkou. Protože je Helena mladší než Marie, žije pochopitelně jinak a vyrovnává se s jinými životními danostmi, přesto však mají tolik společného, že se až zdá, že pozdější hrdinka – řidička tramvaje – z květinářky vyrostla. Jako ona se v životní krizi utíká do snu, v němž svou hledanou alternativu spojuje s hrátkami s módou a muži. Jana Hlaváčová (zde) nevládne tak bohatou výrazovou škálou jako Jiřina Bohdalová v Dámě, variuje vlastně jen jednu polohu rozpustilé dívky, kterou mnohem živěji a odstíněněji zahrála již v Podskalského komedii Kam čert nemůže a především ve Vávrově skvělém Nočním hostu. V Machově filmovém varieté ji v jakémkoliv prohloubení brání její sebeobranný nástroj – sen: v kostýmech, které si obléká, i za maskami, které si nasazuje, je pořád táž. – A dlužno dodat: stále půvabná. To ovšem nelze říct ani o Lipském ani o Brabci, ba ani o Adamovičovi, jenž ve srovnání se svou starší rolí ve Valčíku pro milión téhož režiséra působí až amatérsky.

Konwického komorní drama hledání společné řeči odhaluje již ve svých prvních chvějivých záběrech analogii mezi končícím létem a završujícím se srpnem života stárnoucí ženy, kterou si v pouštních kulisách baltského pobřeží nachází cosi, co sama hledala tak dlouho, že se z toho stal přízrak. Přes závažnost všech dialogů i mlčenlivých interakcí, přes hloubku pohledů a žár doteků k sobě poutá pozornost především znění zachyceného prostředí. Zvláštní hlučné ticho pobřeží jako by absorbovalo veškerý neklid obou protagonistů a rozprostíralo jej i do budoucnosti, v níž lze již tušit září.

Pozdní Fričův snímek z konce první světové války mě pokaždé překvapí svou uměřeností a koncentrací, přes něž se režisérovi podařilo vykreslit charaktery všech postav tak bohatě, jako by každý ze zúčastněných byl tím ústředním hrdinou, o jehož život se hraje především. Každý, přesně zasazený do setmělého panoptika konce války, která do poslední chvíle nepřestává stravovat lidské životy, s sebou do zkázonosného víru stahuje celou svou životní zkušenost, všechna svá pouta, všechny sny a veškeré své lpění na – dávno ztracené – svobodě, jejímiž zlomky ozařuje tmu, která se před ním rozprostírá. Přes heroismus některých osobních povstání, která v celém praporu rozdmýchají vzpouru, plane skutečná vůle k životu jen z Tonky: v této jen zdánlivě jednoduché kabaretní zpěvačce se střádá jiná válečná bolest, než jakou znají (ostatní) vojáci, a proto také utíká ze „své“ fronty – a proto se také nakonec vzbouří proti nespravedlnosti s takovou samozřejmostí a bezelstností, až to vyráží dech. Její revolta, zmarněná jako ta předešlá, ale jí tragičtější, promlouvá adresně ke každému divákovi a vtahuje každého do boje, nechávajíc jej poznat, že ani on nežije v míru, ale jen v příměří.

Zdrcující deziluzivní pohled na první svobodné volby v roce 1990 jako na skrytě represivní nástroj vymezující útlý existenční prostor občanské společnosti, tedy zakládající jakousi rezervaci idejí či léčebnu neškodných podivínů. Vachek současně skicuje kontext, nechá okoušet tehdejší atmosféru a důvtipnou konfrontací odhaluje slabiny společenského (a politického) vývoje. Jejich zranitelnost, která se skutečně v následujících třech dekádách potvrdila, předjímá v dokumentu především prozíravý Egon Bondy, varující před oligarchizací politického systému. Vedle vizí dokument chvályhodně zaznamenává i různé dobové kontroverze, doprovázející volební boj, a nechává nahlédnout do laboratoře, v níž se fráze komunistická transformovala v polistopadovou.

Silný mýtotvorný dokument, který působí jako kontrapunkt k tehdy vznikajícím neméně přesvědčivějším filmům Karla Vachka analyzujícím Čechy v čase (sur)reálného kapitalismu, ba který snad dokonce vznikl právě proto, aby jejich svědectví relativizoval – a dekonstruoval obraz Václava Havla podle jeho vlastní lidské vize – tedy z bezpočtu jeho tváří složil tu, která zářila skutečným lidstvím na horizontu jeho cesty. – Sametovou revoluci pokládám za to snad nejdůležitější období té vědomé části mého života, a nemohu tak sledovat ani ony pozdější – k jejímu ethosu přimknuté – záběry bez sentimentu. A ani bez chvění. Za nejsilnější okamžik filmu pokládám Havlův dialog se Zemanem. Stěží najít krutější scénu v české polistopadové dokumentární kinematografii. Zvláště při ní jsem si uvědomil, že se ony časy již nikdy nenavrátí, že nikdo z dnešních mladých nic podobného neprožije… - Ale popravdě tehdy (v letech 1993 až 2003) již vlastně nebylo z toho sametového co prožívat. Ona humanistická disiecta membra pozůstávala jen jako vykopávky – nebyla ani leitmotivem nových národních dějin a spíše jen předpřipravovala kulisy odcházení.

„Co není rozbitou cestou, je odpočinkem cestářovým.“ (Vladimír Holan)

Oproti Veberovým filmům i vlastním Richardovým režiím se Robertovu Dvojčeti nedostává náležitě sebeironického hrdiny, který by dokázal od sebe sama poodstoupit a „rozdvojit se“ i jinak než jen pouhou lží. Zatímco mnozí Richardovi roztržití a (v dobrém slova smyslu) blázniví hrdinové ustavičně problematizují první dojem, který vyvolávají, donchuán Matthias jen příležitostně naznačuje, že se jeho osobnost nepředvídatelně vrství, a právě tak i tyto záblesky opravdu jen zajiskří a do vývoje postavy se nepromítnou.  Tak i všechno to kličkování kolem vymyšleného sourozence vyznívá poněkud monotónně a pointa působí dost uměle.

Rychmanovy české muzikály vznikaly současně s francouzskými díly vzešlými ze spolupráce Jacquese Demyho a Michela Legranda, oproti nimž se zvláště Dáma na kolejích jeví jen jako pouhá divadelní férie. Jakkoliv jednotlivé dějové sekvence mají vtip a hudebně tanečním vstupům nelze upřít chytlavost, celek nepůsobí zrovna celistvě. Zatímco ta Legrandova čísla v Demyho snímcích vyprávění originálně dynamizují a propracovávají psychologii zúčastněných, písně v Dámě na kolejích nanejvýš zlidšťují lidově demokratickou uniformitu. Kostýmy, líčení, stylizace ani choreografie nemanifestují vnitřní svobodu, ale jen ospravedlňují individuální zařazení v systému. Příznačně tuto neměnnost dotvrzuje i snový rámec celého příběhu: k revoltě nedošlo a ani se k ní tramvajačka Marie neodhodlá. Tyto paradoxy ovšem současně přispívají k otevřenějšímu vyznění, o něž se ovšem primárně zasluhuje mimořádné herectví Jiřiny Bohdalové. Její hrdinka za pomoci bohatého kostýmního vyzbrojení střídá své tváře, aby se nakonec vrátila k té nejvlastnější, odevzdané a trpné.