Il Barbiere di Siviglia
Obsahy(1)
Nejslavnější opera G. Rossiniho v brilantním pěveckém a hereckém provedení Théatre des Champs-Elysées v Paříži. Účinkují: M. Angelini, F. Sempey, C. Trottmann, P. Kálmán, R. Gleadow a další. Orchestr Le cercle de l’Harmonie řídí J. Rhorer. Scéna, kostýmy, režie L. Pelly. Televizní režie F. Roussillon... Lazebník sevillský patří do šťastného Rossiniho tříletého tvůrčího období mezi léty 1813–1816, kdy vznikly opery "Signor Kartáč", "Tankred", "Italka v Alžíru", "Aureliano v Palmýře" nebo "Alžběta, královna anglická". "Tankredem" si získal evropskou proslulost už ve dvaceti letech. Když mu bylo 23, dostal nabídku z římského divadla Argentina na zhudebnění Sterbiniho libreta podle Beaumarchaisovy komedie. Neměl z toho úplně dobrý pocit. Nejen proto, že operu venkoncem musel napsat ani ne za dva týdny, ale i proto, že v Itálii byl stále populární "Lazebník" Giovanniho Paisiella. Napsal tedy váženému mistrovi, aby se dopředu omluvil, a ten mu velmi rezervovaně odpověděl. O tom, jak to na premiéře vypadalo, nám zanechala velmi sugestivní líčení první Rosina, prima dona Geltrude Righetti-Giorgi. V hledišti byla velká skupina Paisiellových příznivců, která se postarala o to, že pro křik, pískot a výkřiky místy nebyli slyšet ani zpěváci, ani orchestr. Přesto na další reprízy diváci přišli a opera se stávala slavnou. Dnes jistě Rossiniho nejslavnější a zároveň svou životní radostí slouží jako ideální příklad komické opery. Lazebník sevillský byl také jednou z mála Rossiniho oper, která neopustila jeviště ani se změnou operního vkusu od druhé poloviny 19. století. Druhá polovina 20. století se pak díky primadonám a dirigentům začala ke starým titulům bel canta vracet. A spolu s tím začali být i zpěváci školeni pro tento druh virtuózního zpěvu. Ještě v 70. nebo 80. letech 20. století se často vypouštěla závěrečná Almavivova árie Cessa di piú resistere (Přestaň tomu už bránit), protože ji ani výborní tenoristé nedokázali adekvátně zazpívat. V představení, které uvidíte, patří k fenomenálním číslům amerického tenoristy Michela Angeliniho a je skutečným vrcholem opery. Inscenaci nastudoval režisér Laurent Pelly, jehož hravý současný nadhled, poučený přitom divadlem Rossiniho časů, je ukázkou toho, jak zábavné může být moderní hudební divadlo. (Česká televize)
(více)Recenze (1)
Zajímavá režie, i když nikde jsem nenašel důvod, proč vypíchnula psaní not...jestli prostě jen narážka na to, že si Rosina s Almavivou skládali trubadúrské písně? Nicméně krásně zazpívané i ztvárněné herecky, s nádechem figurek komedie dell'arte. :) ()
Galerie (15)
Photo © Vincent Pontet
