Země bez chleba

Zajímavý dokument o jedné španělské, velmi chudé oblasti v západní části země. Buñuel přibližuje nelehký život v této nehostinné části země a nepřímo kritizuje nezájem okolních bohatších oblastí o strasti zdejšího lidu. Na konci je vyřčena nejen obava z blížící se války, ale i naděje na lepší zítřky. Buñuel se k sociálnímu tématu vrátil i po válce ve snímku Zapomenutí, jen zaměnil chudý španělský region za periférii Mexiko City. (27.03.2014)

Země bez chleba je působivým avantgardním výkřikem ve filmovém podání anarchistického provokatéra Luise Buñuela. Extremadurské sdružení horských obcí Las Hurdes, vyprahlá oblast lidského zbídačení a pekla na zemí, je jedinečně přijatou výzvou k sugestivní filmové demonstraci sociální nespravedlnosti. Cílem je zasažení citlivé oblasti společenského svědomí, rafinovaně použitým kontrastem je dokumentární věcnost a hrůza reality. Ten pravý um spočívá ve zdarech manipulace k monumentálnímu zvýraznění děsivého stavu rozkladu a zkázy. Efekt je závratný, obrazy hrdě vyhrožují, přítomnost je nevybíravě drážděna panikou jiné formy existence. Lesk lidské bídy je dokumentárně zneužit surrealismem ke své představě Písně písní. Luis Buñuel v anarchistickém rozhořčení mládí koketuje s levicí a podává existenciální svědectví života. (24.03.2019)

"Účel světí prostředky" nepatří mezi má oblíbená rčení, takže jsem rozpolcena v hodnocení. Buñuel pro dosažení efektu využívá lidí i zvířat...neříkám, že se ty situace - smrt dítěte, pád kozy - nemohly v reálu odehrát, přesto s tím "naaranžováním" scén vnitřně nesouhlasím...ačkoliv Buñuel se inscenaci ani nesnaží skrývat, díky čemuž film působí parodicky a surreálně zároveň. Na druhou stranu jeho "vážná" rovina je právě tak silná a přiznávám, že mě samotnou film nenechal chladnou ani o století později, obzvlášť když si uvědomím, jakou vypovídací hodnotu má i v současnosti. Bylo by zajímavé pro srovnání zhlédnout dokument "De gevangenen van Buñuel" Ramóna Gielinga, který se vydal po stopách Buñuela na stejné místo o téměř sedmdesát let později. (21.06.2015)

Buñuel své rané režisérské období završil dokumentem, který není surrealistický včleněním snových obrazů nebo tematizováním sexuálních fantazií, ale zejména svým politickým podtextem a cílem změnit zavedené pořádky (ke kterému se kvůli zákazu filmu ve Španělsku nakonec ani nepřiblížil). Zchudlý hurdský region zde slouží coby symbol zaostalosti a třídních rozporů celého Španělska, v němž tehdy stále mnozí lidé přežívali ve velice primitivních podmínkách. Vzhledem k jisté úctě vůči tamějším obyvatelům Buñuel na diváky (a přednostně „zodpovědné“ představitele španělské buržoazie a církve) neútočí s agresivitou svých předchozích dvou filmů. Znepokojení vyvolává pozvolněji, vytvořením jistých očekávání a jejich následnou destrukcí. Těžil přitom z konvencí cestopisných dokumentů, jejichž vylhanosti a líbivosti se vysmívá (ačkoli sám, podobně jako například Flaherty, některé situace zinscenoval pro kameru). Film prozrazuje režisérův zájem o přehlížené, k nimž se vrátil v Zapomenutých. Stejně jako tam, i tady s nimi sice soucítí, ale jejich život zachycuje bez jakéhokoli sentimentu. Ve své době drzé, dodnes odvážné a syrové. 75% (25.10.2012)

Luis Buñuel není krutý, ale je věcný. Suchým a dokumentárním tónem nás film informuje o tom, jaký je v regionu chudoba, co se tam děje a jak to dopadá. Smrt je tu na denním pořádku a vypravěč nám tyto skutečnosti prezentuje téměř až chladně. Ale ono to vyznívá o to lépe, protože je jasné, že stejně chladně se k regionu chová vláda, která na nějakou chudobu a umírání kašle. Nadčasové, protože chudoba pořád existuje, stejně jako apatie vládnoucích. (31.07.2014)