Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Dokumentární
  • Animovaný
  • Krimi

Recenze (2 707)

plakát

Slečny z Vlčí (1979) 

Slečny z Vlčí, to jest mihotající smyslová poezie na filmovém plátně. Andrzej Wajda se již podruhé obrátil k předloze Jarosława Iwaszkiewicze (ve filmu se sám objeví), tentokrát k povídce z roku 1933. Poezie se noří v nejniternější pocity a dojmy smyslového vnímání lidského života. Je to o plynutí a konfrontaci s minulostí, s vlastními touhami, vzpomínkami a sny. Život je v zde kontrastu se smrtí, a právě pod jejím vlivem a v té její neúprosně bezprostřední blízkosti dochází k bilancování u sebe samého. To jsou chvíle, kdy si jedinec může uvědomit své nejšťastnější okamžiky žití, ale jak je lze vrátit, když nevinnost je ztracena věky nepřítomnosti? Návrat na místo mladické radosti a rozkoše života se stává nadějí, očekáváním i veselím zároveň, ale návrat do pocitů lásky zůstává jen toužebným přáním, neboť do stejných řek vstupujeme, a přesto nevstupujeme. Obrazy Edwarda Kłosińskiho jsou půvabným rámem mihotavé niterné poezii. Hrdinou niterné poezie je zde Wiktor Ruben (velmi dobrý Daniel Olbrychski), muž vyčerpaný monotónním životem a náhlou smrtí přítele, který se vrací na místo své mladické bujnosti. Ale mladické štěstí je už nenávratně ztraceno, i přes veškerou snahu. Mezi hlavní ženské postavy patří nejintimnější Wiktorova vzpomínka Julcia (zajímavá Anna Seniuk), nejmladší a nejsladší naděje Tunia (velmi zajímavá Christine Pascal s hlasem Aleksandry Jasieńské), se sebou samou nevyrovnaná a o to bezprostřednější Jola (dobrá Maja Komorowska), více sarkastická Zosia (zajímavá Stanisława Celińska) a intimně nešťastná Kazia (dobrá Krystyna Zachwatowicz). Pro sestry je neočekávané zjevení se Wiktora také návratem do sladkých časů mladických let, ale přes časem nabyté zkušenosti nelze udělat tlustou čáru. Z dalších rolí: Wiktorova starostlivá a doufající teta (Zofia Jaroszewska), Wiktorův strýc, očekávající brzkou smrt (Tadeusz Białoszczyński), manžel Joly v odloučení (Paul Guers s hlasem Stanisława Zaczyka), manžel Julcie a současný pán panství Kawecki (Zbigniew Zapasiewicz), stará matka sester (Joanna Poraska), či mužští návštěvníci Joly (Andrzej Szenajch a Andrzej Grzybowski). Slečny z Vlčí, toť nejintimnější poezie, sladká vzpomínka a niterní bolest zároveň. Život, smrt a láska. Erós je daimonem, který nemá vůbec žádné smilování se zaváháními v jeho přijímání. Skvostná filmová poezie!

plakát

Bez umrtvení (1978) 

Bez umrtvení je velkolepým pádem úspěšného muže. Intimní rovina je podmanivá a niterní, politická rovina kriticky uštěpačná a zneklidňující. Andrzej Wajda dotěrně krouží nad polskou společností v jejím konvenčně politickém zajetí doby, Agnieszka Holland se s mladickou zuřivostí zavrtává pod kůži do lidského svědomí a obrazy kameramana Edwarda Kłosińskiho nevynechávají požitek bezprostředních detailů. Postupná a úplná ztráta všech zdánlivých životních jistot je strhující, neuctivá k dosažené společenské pozici, politický kontext neodpouští nezávislost ducha. Film Bez umrtvení je dramatem, politickou kritikou, černou komedií a jízlivou nezdvořilostí, je nekompromisní, snad až úchvatný, ale také do jisté míry strojený a zazní i několik falešných tónů, byť si vystačí bez hudebního podkreslení. Smutným hrdinou ztrát všeho dosud dosaženého jest Jerzy Michałowski (velmi dobrý Zbigniew Zapasiewicz), velmi úspěšný muž, reportér světových levicových zvratů, jenž si byl vším dosaženým příliš jistý. Noční můra nemá jenom jednu stranu, postupně prostupuje každým novinářovým triumfem. Hlavní ženskou postavou je Ewa Michałowska (zajímavá Ewa Dałkowska), manželka novináře s nečekaným životním rozhodnutím. Je snad až lehce ovlivnitelná a také zásadová ve svém skutku. K výraznějším postavám patří také závistivý a politicky uvědomělý novinář, básník a Jerzyho konkurent Jacek Rościszewski (dobrý Andrzej Seweryn), a Ewina nejlepší kamarádka a zubařka Wanda Jakowicz (zajímavější Emilia Krakowska). Z dalších rolí: svérázná mladá diva Agata (Krystyna Janda), Ewin jedinečně velmi výkonný právník Jerzy Porębowicz (Jerzy Stuhr), Jerzyho kariérně stržený kamarád Bronski (Roman Wilhelm), Jerzyho náhle opatrný šefredaktor (Kazimierz Kaczor), Jerzyho a Ewiny dcery, starší Olenka (Aleksandra Jasieńska) a malá Gabcia (Marta Salinger), bodrá hospodyně rodiny Józefa (Stefania Iwińska), či Ewina zlomyslná matka Anna Łukasik (Iga Mayrú. Film Bez umrtvení je působivým filmem nejosobnější i nejpolitičtější roviny, přesto se nedokážu zbavit určité umělosti. Krutá hříčka osudu s výkřiky nejčernějšího humoru.

plakát

Země zaslíbená (1974) 

Země zaslíbená, toť exprese kontrastů, nekompromisní střih existenciální poezie kapitalistické podstaty bez příkras ušlechtilých forem škrabošek a romantika zbavená zbytků iluzí. Jisté, film byl vhodný svým vyzněním tehdejšímu režimu, leč proti stejnojmenné románové předloze Władysława Reymonta, potomka zchudlého šlechtického rodu. z roku 1898 je v lecčems mírnější. Výraz filmu Andrzeje Wajdy je nejsilnější stránkou, celý je vymodelován z kontrastů barev, mamonu, bídy, nástupem nadvlády peněz, kocoviny idealismu, bohatství, boření soch bohů a tvrdšího procitnutí naivní důvěřivosti. Tři živly - německý, polský a židovský -, z nichž je vystavěn polský historický prostor, se vzájemně proplétají v symbióze i třístranné rivalitě. Jde také o úpadek polské aristokracie, o vykrvácení romantických představ, o oportunistický vývoj nezištného přátelství a také o nevkus zbohatlického diktátu. Hrdinou nekompromisní poezie kontrastů je Karol Borowiecki (velmi dobrý Daniel Olbrychski), polský šlechtic vydávající se novou cestou prosperity. Má dobrý původ a vyzná se v těch aspektech lodžského zázraku. Idealismus je na překážku snu, neboť ve vládě peněz není ani pro ušlechtilost vhodné místo. Důležitými postavami jsou Karolovi druzi společného snu prosperity: dosti nápaditý židovský obchodník Moryc Welt (vynikající Wojciech Pszoniak), a trochu melancholický Němec Maks Baum (příjemný Andrzej Seweryn). Mezi nejvýraznější ženské postavy patří znuděná a výhodně provdaná Karolova milenka Lucy Zuckerowa (příjemná Kalina Jędrusik), Karolova jemně citlivá snoubenka Anka Kurowska (křehká Anna Nehrebecka), a ta nejvýhodnější lodžská partie pro muže dobrého původu Mada Müller (zajímavá Bożena Dykiel). Z dalších rolí: hrubián bez soucitu a přední továrník Herman Bucholz (Andrzej Szalawski), taktizující a Morycem doběhnutý přední továrník Grünspan (Stanisław Igar), přední továrník a na ženicha trpělivý otec Mady (Franciszek Pieczka), ze synových kroků smutný Karolův otec (Tadeusz Białoszczyński), zhýralý lodžský továrník Kessler (Zbigniew Zapasiewicz), Lucyin podezíravý manžel a přední lodžský továrník s jedinečným pramenem informací (Jerzy Nowak), praktikami Bucholze znechucený Horn (Piotr Fronczewski), zneuctěnou dceru mstící Malinowski (Jerzy Obłamski), trápený Bucholzův sluha August (Mieczysław Waśkowski), nebo spolehlivý Karolův sluha Mateusz (Jan Paweł Kruk). Film Země zaslíbená, to je stržená škraboška kapitalismu bez špetky idealistické velkorysosti, exprese výrazů a nekompromisní poezie kontrastů. Bohaté výjevy, vášeň a střih představení.

plakát

Veselka (1972) 

Veselka: to jsou poetické akty polské národní bolesti, smutku, zmaru a hanby v kontrastních barvách i mluvě malopolského modernistického symbolismu a vesnického folklóru. Andrzej Wajda netrpěl na nacionalistický polský patos gest, a tak zadaptoval pro film slavnou stejnojmennou divadelní hru polského malíře, básníka a dramatika Stanisława Wyspiańskiho z roku 1901. Hra samotná byla k napsaní inspirována svatební veselicí básníka Lucjana Rydela, jež se odehrála na podzim 1900, a její samotný průběh byl poznamenán mnohou kontroverzí. Obrací se nejen do marného, tedy nepovedeného polského snažení o znovuzískání nezávislosti vyvolanými povstáními během 19. století (o nezávislost přišli Poláci ve století 18., znovu ji získali až po první světové válce), ale je také obrázkem polské intelektuální scény přelomu 19. a 20. století (všechny postavy tu mají svůj reálný podklad skutečných osob), přetrvávající nejednoty inteligence a sedláků (rolnické povstání roku 1846 proti vrchnosti a její vskutku krvavé potlačení je nemilosrdně připomenuto), symboliky polských mýtických hrdinů, jež se nesmlouvavě střetává se svědomím jednotlivců i národa, a modernistické poezie i výtvarných výjevů. Wajda přidal do kvasu a změtí vášní osobních i národních Józefa Piłsudskiho, obrazový tvůrce Witold Sobociński zarámoval emoce, barvy a poezii do působivých výjevů. Mezi nejvýraznější osoby patří: ženich neboli krakovský básník Lucjan Rydel (dobrý Daniel Olbrychski), jeho nevěsta selského původu (příjemná Ewa Ziętek), nevlastní bratr hostitele a ironický básník neboli Kazimierz Przerwa-Tetmajer (dobrý Andrzej Łapicki), politické diskuzi vyhýbající se novinář tedy krakovský Rudolf Starzewski (zajímavý Wojciech Pszoniak, též v roli své vidiny - legendárního dvorního šaška 16. století Stańczyka), hostitel a přítel ženicha neboli malíř a aktivista za nezávislost Włodzimierz Tetmajer (Marek Walczewski), jeho manželka a nevěstina sestra (Izabela Olszewska), strýc nevěsty a temperamentní vůdčí sedlák Błażej Czepiec (výborný Franciszek Pieczka), básnící dcera židovského hostinského Rachela neboli Józefa Singer (zajímavá Maja Komorowska), pyšnější a odznak odporu ztrativší družba Jasiek (zajímavý Marek Perepeczko), nebo splacení dluhu žádající Rachelin otec (Mieczyslaw Voit). Z dalších rolí: sestra nevěsty s vidinou mrtvého snoubence Marysia (Emilia Krakowska), otec nevěsty (Kazimierz Opaliński), katolický duchovní (Mieczyslaw Czechowicz), veselé sestry Maryna (Barbara Wrzesińska) a Zosia (Gabriela Kownacka), ctihodná ženichova teta čili polská spisovatelka Antonina Domańska (Małgorzata Lorentowicz), ženichova sestra Haneczka (Maria Konwicka), ten legendární kozácký Wernyhora neboli Piłsudski (Artur Młodnicki), ženichovo zjevení a polský symbol zrady Franciszek Ksawery Branicki (Czesław Wołłejko), upír a vůdce selského povstání Jakub Szela (Wirgiliusz Gryń), nebo ten sláměný panák Chochol, symbol odložení akce (hlas Czeslaw Niemen). Film Veselka je působivější poetické dílo s ironickou neuctivostí k politickému patosu národních symbolů velikosti, které bez sentimentu ukazuje na vzájemnou nejednotu národa. Maska národní pýchy nemilosrdně stržená! Pestrost a rozdílnost polského elementu. Jízlivé zrcadlo polského vlastenectví! Rozkošný symbolismus, poezie a vášnivé barvy!

plakát

Krajina po bitvě (1970) 

Krajina po bitvě, to jsou hluboké jizvy a defekty lidských duší z prožité apokalypsy lidské existence. Andrzej Wajda použil k filmové niterné básni povídku Bitva pod Grunwaldem (tento akt vítězného střetu polského elementu s tím germánských na počátku 15. století je v příběhu rozervanou poetikou inscenován) polského básníka Tadeusze Borowskiho, jenž vycházel ze svých nejosobnějších zkušeností při osvobození z tábora v Dachau a následného nuceného pobytu pro uprchlíky (ve filmu jsou použity bývalé kasárny, a dnes hudební akademie, v Gdaňsku). Vivaldiho hudební doprovod při osvobození je výhodnou společností cynické poloze pro niterné vyrovnávání se s destrukcí lidského nitra. Polský element je svlečen do naha v té rozervanosti a nejednoznačnosti doby, nabyté svobodné nesvobody a obtížně hledaného pocitu vlastenectví, rozbitého a vystrašeného v prožitých hrůzách. Kameraman Zygmunt Samosiuk dal poezii zmaru a hledání sebe sama v rozvratech osobnosti, pocitů a nehmotné vlasti výraz a barevné noty. Hrdinou pátrání po dně vlastní duše je Tadeusz (dobrý Daniel Olbrychski), mladý, citlivý básník se závažně poznamenaným nitrem, které se dosud nezbavilo potřeby bránit se. Je snad láska lékem na šrámy duše k vlastnímu návratu do života? Hrdinkou je Nina (pozoruhodná Stanisława Celińska), mladá žena utíkající z vlasti a bloudící v prázdnotě svého vlastního a dlouho tajeného židovského původu. Je snad láska novou nadějí a vírou? Z dalších postav: osvobozený vězeň z Dachau s komunistickým vyznáním Karol (Tadeusz Janczar), na Tadeusze naléhající osvobozený kněz (Zygmunt Malanowicz), bývalý Ninin soused, profesor a houslista (Aleksander Bardini), osvobozený vězeň a hrdý vojenský praporčík (Mieczysław Stoor), osvobozený vězeň a ministrant Tolek (Leszek Drogosz), tklivěji pějící osvobozený cikán (Stefan Friedmann), snaživý americký velitel tábora pro osvobozené a také utečené (Jerzy Zelnik), nebo zuřivým davem vláčená Němka (Alina Szpak). Krajina po bitvě je pozoruhodnou poezií z rozvalin z lidských duší, trosek krajin i životních podmínek, nejednoznačnosti doby i pocitů a hledání sebe samotného. Pozoruhodné představení.

plakát

Lov na mouchy (1969) 

Lov na mouchy je rozverně drzou satirou, již lze v hysterickém záchvatu politické korektnosti odsoudit a pak vláčet jako misogynní. Jistě, jde o určitou ozvěnu na vzestupné postavení ženy ve společnosti, ale mnohem přesněji vystihuje bezradnost a neschopnost muže, jehož přitahuje panovačnější typ žen a v bezmocnosti je lapen jako moucha mucholapkou. Andrzej Wajda zadaptoval povídku Janusze Głowackiho a není v něm ani zmínka válečného traumatu, což se u režiséra dělo zřídka. Satira si s nenucenou rozpustilostí pohrává a také hněte svou dobu, společenské obyčeje, chování, uvozovky prostředí. Postoj k ženám není nepřátelstvím, ale strachem, frustrací z každodenních životních podmínek a sarkastickým mámením naděje. Účinek je zvýšen jízlivým obrácením rolí ve společenském styku a uvolněným rytmem kroků a záření. Romantika lásky směje se na konci noční můrou. Smutnějším hrdinou filmové satiry jest Włodek (zajímavý Zygmunt Malanowicz), nedostudovaný rusista v nezajímavé a tíživější každodennosti rodinného i profesního života. Ten svěží závan sebevědomého mládí se zdá být osvobozením ducha, ale jen do doby než narazí na vlastní limity omezení. Hlavní ženskou postavou je Irena (velmi zajímavá Małgorzata Braunek), mladá studentka polonistiky, jež se zdá být záchranou muže. Je sebevědomá, neutuchající a náročná na život budoucí. Důležitější postavou je Hanka (dobrá Ewa Skarżanka), Włodkova manželka, přirozeně toužící po méně sevřenějších standardech k rodinnému životu. Rozkošnou postavičkou je melancholicky truchlivý sochař (vynikající Daniel Olbrychski), Irenin odmítnutý milenec. Z dalších postav: Hančina ráznější matka Włada (Hanna Skarżanka), bezmocnější Hančin otec (Józef Pieracki), Włodkův malý synek Artur (Artur Litwiński), natěšená nakladatelova manželka z večírku (Irena Laskowska), lopotnou překladatelskou snahu odmítající redaktorka (Irena Dziedzic), vděčnější milicionář (Leszek Drogosz), o vhodnou známost usilující majitel sklárny na večírku (Ryszard Pietruski), na večírku snaživý televizní režisér (Jacek Fedorowicz), Włodkova nadřízená (Antonina Girycz), nebo o stavech manželství diskutující dívka (Julia Bratna) a chlapec (M. Ziólkowski). Lov na mouchy je prostořece a lehčeji se vlnící společenskou satirou, v níž vyniká mužova bezradnost v tlaku očekávání jeho okolí a také chybějící odvaha ke změně. Nezávaznější pobavení.

plakát

Popely (1965) 

Popely jsou filmovým eposem a olbřímy malířských pláten o rozpolcené a rozporuplné polské národní duši v nánosech tufu slávy a bídy jejich historických chvilek. Andrzej Wajda vznešeně, bez národního sentimentu převedl do filmové podoby stejnojmenný román od polského spisovatele Stefana Żeromskiho z roku 1902, stíhaného carskou cenzurou. Podmaňující jsou plátna kameramana Jerzyho Lipmana, v jejich uspořádání s místem, časem, akcí a poezií. Obrazy by nebyly úplné bez scénografie prostředí přelomu 18. a 19. století od Anatola Radzinowicze, ani bez navrženého reje kostýmů Ewy Starowieyské a Jerzyho Szeskia. Polsko ve své historii stálo na cestě mocenských ambicí Švédů, Germánů, Rusů i Rakouského mocnářství, byť za tím byla i jejich vlastní politická ctižádost. Frustrace ze ztráty národního státu se potom nutně promítla i v dějinných událostech. Napoleon byl vynikajícím stratégem, aristokracii dokázal nabídnout mámení polského obrození a polským nevolníkům zbavení se jha pánů, vytvořil iluze toužebným žádostem, kázal bodákem a dělovou koulí, přičemž vždy sledoval pouze vlastní neskromné mocenské choutky. Další věcí jsou nelichotivé polské účasti v bojích. Ale nezapomíná se ani na poezii, antickou tragédii lásky, kratochvíle urozených a kontrasty okamžiků. Hrdinství není na pořadu dne, idealismus se třese v rozporuplnosti smysluplnosti štítů získaných cílů, vlastní boj je zbaven romantického nánosu slávy a stává se jatkami lidské existence. Hrdinou filmového eposu je Rafał Olbromski (pozoruhodný Daniel Olbrychski), lehkomyslný mladík z prostředí nižší venkovské šlechty. Život je hrou a rozkoší s krutým vystřízlivěním, kdy se potom smysluplnost hledá naivně na bitevním poli. Druhým hrdinou je Krzysztof Cedro (zajímavý Bogusław Kierc), Rafalův bývalý spolužák a dobromyslný hrabě s idealistickou představou. Struktura boje i s jeho nelidskými dopady jsou náročným křtem. Důležitou postavou je Jan Ginatult (dobrý Piotr Wysocki), dobře postavený aristokrat, již vystřízlivělý z ideálu bojem, a přesto stále jich plný. K nejvýraznějším ženským postavám patří Rafalova láska Helena (křehká Pola Raksa), a Janova povýšená sestra Elzbieta (zajímavá Beata Tyszkiewicz). Z dalších rolí: Rafalův otec, hrdější venkovský šlechtic (Władysław Hańcza), polský velmistr svobodných zednářů, Janův přítel i Helenin manžel, generál de With (Jan Koecher), ze španělských bojů rozervaný kapitán Wyganowski (Jan Nowicki), slavný Polák, generál Michał Sokolnicki (Jan Świderski), Rafalův starší idealistický bratr Piotr (Józef Duriasz), věrný Piotrův a poté i Rafalův služebník Michcik (Zbigniew Józefowicz), bezstarostný Krzysztofův otec (Zbigniew Sawan), rozmilá Kryzstofova sestra (Anna Narowska), nebo sám Napoleon Bonaparte (Janusz Zakrzeński). Popely: jak Rusové mají Vojnu a Mír, tak Poláci zase své Popely. Sympatická je ona deromantizace hrdinství a polského patosu z historie. Je to pozoruhodný filmový zážitek.

plakát

Láska ve dvaceti letech (1962) 

Láska ve dvaceti letech: to jsou nezapomenutelné okamžiky života v tom nezkušeném probouzení lidského mládí do žíznivé dychtivosti citů a fyzické žádostivosti. Povídkový film se vyznačuje především rozvernějším uspořádáním situací a podmanivou poezií výjevů obrazů. Je to krutější a nezdvořilejší, sestavuje si všechny místní stereotypy a kulturní i civilizační zlozvyky. Je to jízlivě škádlivé a doplněné jedinečnou koláží začátku nenasytně procitnuvších šedesátých let fotografa Henriho Cartier-Bressona. Paříž zastupuje poezie, François Truffaut (vášnivá hudba Georgese Deleruea) s jízlivou hříčkou o romantice, dychtivosti, odmítání, nadbíhání, nezkušenosti a rozpacích mládí. Smutným hrdinou je později proslulá postava Antoine Doinel (dobrý Jean-Pierre Léaud) na prahu světa dospělosti. Doplňuje ho mladá dívenka Colette (zajímavá Marie-France Pisier), její bezprostřednější matka (Rosy Varte), přátelský Colettin nevlastní otec (François Darbon), nebo Antoinův věrný kamarád z dětství René Bigey (Patrick Auffay). Varšava je přeci místo Andrzeje Wajdy ve spolupráci s Andrzejem Zulawskim (jazzová hudba Jerzy Matuszkiewicz). Hlavní postavou je náhlým chrabrým skutkem okouzlená i zmatená Basia (pozoruhodná Barbara Lass), mladá žena v počátcích osamostatnění. Doplňuje ji smutný hrdina s nevhodně přetrvávajícím válečným traumatem Zbyszek (velmi dobrý Zbigniew Cybulski), či v náhlé bezradnosti záchranu skrze kamarády hledající Basiin mladý milenec Wladek (Władysław Kowalski). Poezie a ozvěna války se snoubí. Řím, to je syn slavného otce Renzo Rossellini a italský koloběh vášně, lásky a žárlivosti v rozechvěle teatrálních nuancích. Zhrzenou hrdinkou je Valentina (dobrá Eleonora Rossi Drago), bohatá panička v nesnázích srdce. Tu doplňuje mladičká a naivně nevinná Cristina (zajímavá Cristina Gaioni) a z vášně zmatený mladý milenec Leonardo (Geronimo Meynier). Rozkošný akt italské hysterie. Tokio nabízí prostřednictvím Šintaróa Išihary psychedelii melancholicky depresivní lidské duše. Svérázným hrdinou jest Hiroši (pozoruhodný Kôdži Furuhata), mladík v zajetí tíživé touhy. Toho doplňuje nevinná a mladičká kráska Fumiko (Nami Tamura). Poezie, zmatek srdce, zatmění a hudba Tórua Takemicua. Mnichov zastupuje Marcel Ophüls a nešťastné dopady toužebné lásky mládí. Smutným hrdinou je mladý, obletovaný, ale ženské kráse podléhající fotograf Tonio (příjemný Christian Doermer). Doplňuje ho mladá a taktizující Ursula (zajímavější Barbara Frey). Rozverné hříčky touhy, lásky a přání. Láska ve dvaceti letech je rozkošnou poetickou koláží o rozdílných formách, nitrech a prožitcích lásky doposud nezkušeného mládí. Zábavné, osobité, odlehčenější, má poezii a touhu života.

plakát

Lady Macbeth z Mcenského Újezdu (1961) 

Sibiřská Lady Macbeth, tedy Lady Macbeth z Mcenského Újezdu nemá se Shakespearem nic společného, ať si zní vysvětlování sebevíce průkazně. Film je docela věrnou adaptací povídky ruského spisovatele Nikolaje Leskova z roku 1865, a název povídky je více odkazem na Turgeněva než na toho slavného Angličana. První zahraniční filmová práce Andrzeje Wajdy potěší scénografií (Otto Hunte, Karl Vollbrecht a Erich Kettelhut) se stavbou ruského velkostatku a kompozičními obrazy kameramana Aleksandara Sekuloviće. Příběh povídky, a potom té filmové adaptace, je odrazem nerovnoprávného postavení ženy devatenáctého století a ruského nevolnictví, ale jeho zpracování je i přes několik velmi podařených scén neniterné a upjatější, bez náležitého prožitku a skutečného emočního výboje. Což je škoda, protože zůstal víceméně jen sled působivých obrazů. Hlavní postavou je Katerina Izmajlowa (zajímavá Olivera Marković), žena v marastu patriarchální společnosti a nebývale probuzenou sexuální odezvou. Leč skutek je mocnější než komplexní zvážení všech dopadů (ne trestněprávních, ale dědických), a srdeční naplnění je vlastně jen zneužitím. Hlavní mužskou postavou filmu je Sergej (zajímavý Ljuba Tadić), energický pacholek a dychtivý sukničkář, pro nějž jsou ženské genitálie jak slastí, tak prokletím. K výraznějším postavám patří také nevrle hrubý Katerinín tchán Boris Izmajlow (Bojan Stupica) a panstvu za každé situace věrná hospodyně Axinia (Kapitalina Erić). Z dalších rolí: Katerinin manžel a Borisův hřmotný syn Zinovij Izmajlov (Miodrag Lazarević), jeho příbuzná (Branka Petrić), její malý synek a dědic velkostatku Feďa (Milan Mozinic), nebo mladičká a k lásce svolná vyhnankyně Soňa (Ingrid Lotarius). Lady Macbeth z Mcenského Újezdu je působivým filmem svým průběhem akcí, ale ne již tak zpracováním a výrazem.

plakát

Nevinní čarodějové (1960) 

Nevinní čarodějové, to je vernisážová poezie o lásce, a potřebě mládí své doby. Jerzy Andrzejewski ve svém dialogovém příspěvku scénáři chtěl vyzdvihnout egoismus a prázdnotu mladé generace (jazz byl v tehdejší době v socialistickém bloku vnímán jako úpadek) a Jerzy Skolimowski svojí částí přidal laškovnější hravosti. Avšak Andrzej Wajda nechtěně vytvořil jazzovou poezii, částečně inspirovanou osobností autora hudebních not filmu Krzysztofa Komedy (k jazzu se definitivně přiklonil při studiu medicíny), především jeho veřejnými koncerty. Jazzová poezie mládí by nebyla poezií bez dychtivých a intimních obrazů kameramana Krzysztofa Winiewicze, v nich dostávají filmové verše rytmus, žádostivost a nevinnost zároveň. Mládí má své sny, přání, touží po lásce, a to navzdory době, vlastním obavám a generačnímu vymezení se způsobem života. Hlavní postavou intimní poezie mládí je Bazyli (dobrý Tadeusz Łomnicki), mladý sportovní lékař, úspěšný bubeník jazzového tělesa a idol mnoha dívek a mladých žen. Projevy přízně nejsou zárukou pocitu lásky, a tak pouze nevšední událost a neobvyklé okolnosti seznámení vzbuzují očekávání. Překonat musí nejdříve úzkoprsejší povrchnost, a otevřít nitro sám sobě. Hlavní poetickou, ženskou postavou je Pelagia (pozoruhodná Krystyna Stypulkowska), dívka, jež s elegantní nenuceností odzbrojuje mužské stereotypy svádění a vztahů. Z dalších postav: Bazylův kamarád a kolega sportovní lékař Edmund (Zbigniew Cybulski), nešťastná odmítnutá láska Mirka (Wanda Koczeska), škádlivá zdravotní sestřička Teresa (Teresa Szmigielówna), z tónů jazzu natěšená novinářka (Kalina Jędrusik), na lékaře naštvaný boxer (spoluautor scénáře Jerzy Skolimowski), či spoluhráči z jazzové kapely a kamarádi (mj. Roman Polanski a Krzysztof Komeda). Film Nevinní čarodějové není žádnou psychologickou analýzou, ani kritikou. Je poezií o nejistotě nitra a jeho touze po lásce. Příjemné to poetické pohlazení.

Reklama

Reklama