tomtomtoma

Dopis Jane je dodatkem k filmu Všechno je v pořádku. Přívlastek dokumentární je jaksi nepatřičný, jde především o osobní připomínky pánů Godarda a Gorina, vyprovokované zveřejněným článkem s fotografiemi (přičemž jde zvláště o jednu) ve francouzských novinách (a nejen ve francouzských), referujícím o návštěvě Jane Fondy v Severním Vietnamu k podpoře tamních, deštěm amerikánských bomb sužovaných obyvatel. Výchozím bodem se stala nezodpovězená otázka z filmu, k němuž tato douška směřuje: Co by měl intelektuál udělat pro revoluci? Díky ní otevřeli stále aktuální téma, zdali je aktivismus, a potažmo charita, tzv. celebrit jejich bezprostředně upřímným aktem, nebo jde spíše ve skutečnosti o jejich sebeprezentaci, jež má podpořit jejich společenský status. Dramatický výraz Jane z inkriminované fotografie neváhají konfrontovat se "stejným" výrazem nejen z jiných filmů, v nichž sama hrála, ale rovněž z těch, kde hráli jiní. Dojde tak i na Dreyerovu Johanku, dokonce též na jejího slavného otce. Dopis Jane je posledním dílem skupiny Dziga Vertov, je provokací a zároveň je i revolučním aktem, jímž boří masky a kamufláže společenské "váženosti". Z filmového hlediska jde však jen o písemnou práci, již doprovází několik ilustračních fotografií.

Všechno je v pořádku je Godardovou revizí levicových politických ideálů a zároveň také jeho vlastní sebereflexí. Podle jedné verze je film spíše Gorinovým dílem (s ohledem na tu Godardovu závažnou nehodu), podle jiné však obě herecké hvězdy odmítly natáčet jen s Gorinem a požadovaly Godarda. Ať je to, jak chce, výraz a způsob filmu je především godardovský. Navíc, velmi osobní, umožňující Godardovi sebereflexi. Což však nijak neumenšuje ani jeho kritičnost, ani jeho neustálé tendence k provokování. Ta jistá desiluse z vývoje však není příčinou k hoři, nýbrž výzvou k novému odhodlání cele naplnit proslulé francouzské heslo svoboda, rovnost, bratrství. A tak Godard nejen brechtovsky boří bariéry mezi dílem a divákem, ale stejným způsobem plane po zbourání všech třídních rozdílů a vzájemných sociálních překážek. Zástupcům politických stran jde vždy především o získání podílu na moci a odboroví předáci jsou obvykle uspokojeni dosaženým postem, člověk obyčejný pak cítí zejména bezmoc a jeho frustrace se pak promítají do pomstychtivosti. Vlastně se toho do dnešních dnů příliš nezměnilo, výkony dělníků se stále zvyšují, říká se tomu dosažení efektivnější produkce, a to vše v zájmu vyššího zisku, neboť to je jediný oficiálně přijímaný odznak úspěchu. A ze všech těch vznešenějších myšlenek lidského intelektu se mezitím stalo konzumní zboží, vždyť vše lze s trochou šikovnosti zpeněžit, tedy "jedině správně" zhodnotit. Hlavním prostředkem reflexe je manželský pár Jacques neboli On (Yves Montand) a Suzanne neboli Ona (Jane Fonda). A oni, toť Godardova výzva intelektu, neboť i ten je vlastně často zneužíván a promarněn jiným zájmům, jež nemají již mnoho společného s vlastním lidským bytím. Z dalších rolí: spontánně zadržovaný ředitel Marco Guidotti (Vittorio Caprioli), spontaneitou zaměstnanců zaskočený zástupce odborů CGT (Jean Pignol), nebo ti nejvýraznější z odbojných zaměstnanců jako již starý Georges (Louis Bugette), ředitele šikanující Lucien (Éric Chartier), Fréderic s knírkem (Pierre Oudrey) nebo o poměrech zpovídající se Georgette (Hugette Mieville). Všechno je v pořádku je Godardovou sebe-výzvou i sebe-reflexí. Spontánnost je předností lidského bytí, právě ona narušuje veškeré statuty quo, jež sice slibují jistoty, avšak jejich zájmem je jen udržení daných a zavedených sociálních struktur. Godard nemilosrdně demaskuje uspokojení a blahobyt i vlastní nitro.

Pravda je sarkastickou Godardovou provokací. V mnohém navíc prokazuje (ne)překvapivě výstižný postřeh na věc, byť se za ním skrývá jistá dávka výsměchu. Se vším všudy. Je nesmyslné tvrdit, že se film natáčel tajně či inkognito, tato tvrzení jen prokazují neznalost situace, byť Godard dělal vše jen po svém. Co se týče závěru, jenž více než mnozí nedokážou přijmout, Godard Čechoslovákům přeje, přesněji řečeno přál, aby vytrvali útoku socimperialistického Sovětského svazu. Najde se však něco jiného, co budu Godardovi vyčítat. Dialektický základ komunismu (zde marxismu-leninismu) - tedy ta zmiňovaná jednota protikladů - není žádným vynálezem marxismu-leninismu. Marx totiž tento dialektický základ - onu proslulou triádu teze, antiteze a syntézy - převzal od Hegela. Hegel věřil, že tím vystihl zákon vývoje pojmu a soudu, objevil tím dějinnost, šlo mu vlastně o cestu Ducha k sobě samému, byl totiž idealistou. Marx Hegelovu dialektiku aplikoval na třídní vztahy. A sám Hegel tuto "svou" triádu převzal od Fichta. Když budeme pokračovat dále, zjistíme, že jednota protikladů byla stěžejním momentem již Hérakleitovi, neboť realita pro něj nebyla statická, nýbrž dynamická. A k té samé jednotě protikladů se došlo rovněž v indické filosofii, byť příčinou bylo hledání osvobození, tj. cesty ven ze začarovaného kruhu smrti a znovuzrození. Ba, co více! Jednota protikladů byla jedním ze základních bodů nejstarších (ne-li zcela nejstaršího) náboženských vnímání světa. Dalším prvkem je vláda lidu, respektive proletariátu. Znamená to snad spolupodíl na vládě pro veškerý lid (přesněji snad jen pro proletariát), či jen pro Stranu, nebo jen pro užší vedení strany, anebo jen pro vůdce? A co vlastně znamená demokracie? Skutečností zůstává, že starověký Řek, "vynálezce" demokracie, by našemu pojetí demokracie nerozuměl, pro něj by zvolení zástupce neznamenalo demokracii, neboť na demokracii měl vlastní přímý podíl, nevolil si však zástupce, jenž by za něj rozhodoval. Svoboda, skutečná svoboda znamená přijmutí zodpovědnosti, bez ní není svobody, ale pouze nám zůstávají politické ideologie, které sice hlásají pravdu, respektive samy tvrdí, že hlásají pravdu, avšak pravdami nejsou. Pravda, toť Godardův kousavý sarkasmus, poměrně výstižně postihující stav věcí. Povedená provokace na Godardův způsob.

Sympatie s ďáblem (popřípadě Jedna plus jedna) je Godardovým navázáním na revoluční akt, jím se jeho tvůrčí úmysl zpřítomňuje v čase a místě. Považovat jeho revoluční výkon za dokumentární film je nepochopením, podobně je nepochopením rovněž výrok o vícero možných interpretacích, tedy za předpokladu, že nebudeme provádět jakousi psychoanalýzu autora. Godard přitvrdil, neboť mu jde o emancipaci člověka, toho takzvaně "obyčejného", o jeho vyvázání se ze závislosti na politicko-ekonomických strukturách lidského bytí. Doba byla prosycena revolučním zápalem, pod pokličkou to vřelo a zlověstný výpar vzbuzoval naději a ospravedlňoval nárok na vzpouru. Sympatie s ďáblem (popřípadě Jedna plus jedna) je prosycena, jak je u Godarda obvyklé, citacemi a uvozovkami. A tak na jedné straně stojí Černí panteři (levicová politická organizace, jež už dál nehodlala trpět rasismus bílých Američanů), kde se cituje studie hudby Blues People Amiri Baraky či sbírka esejů Soul on Ice prvního vůdce Strany Černých panterů Eldridge Cleavera. Na druhé straně potom je pornografické nacistické knihkupectví a Hitlerův Mein Kampf. Vším se proplétá nejen "nahrávání" provokativnější písně světoznámé hudební skupiny, ale také neméně provokativní text, jejž čte Sean Lynch a jehož autorem je s největší pravděpodobností sám Godard. Naděje - tj. Demokracie (tedy ta skutečná, ne ta předstíraná) - je vyzbrojena nejen praporem rudým, ale též černým (avšak netahal bych do toho žádnou anarchii), s nimi letí vzhůru z jejich porobení. Kromě členů Rolling Stones zaujmou rovněž personifikace ideálu Eva Demokracie (Anne Wiazemsky), svéráznější nacistický knihkupec a alegorie konzumní kultury (Iain Quarrier), či militantní Černí panteři (Frankie Dymon, Danny Daniels, Tommy Ansah, Roy Stewart a Clifton Jones). Sympatie s ďáblem (popřípadě Jedna plus jedna) je zpřítomnění Godardova revolučního aktu. Godard se s tím nemazlí, zůstává sám sebou, cituje, uvozovkuje, střílí slovem a myšlenkou. Mám slabost pro takové umělecké revoluční vzpoury, jež si však také zároveň udržují svou úroveň!

Daleko od Vietnamu je příhodným dokladem, že politické ideologie (a je víceméně jedno jaké) jsou největší hrozbou pro vlastní lidské bytí. Samozřejmě, nejde o objektivní pohled na věc, spíše tu lze mluvit o angažovanosti zúčastněných. Nakonec, jak již upozorňoval Anders, představa objektivního zpravodajství je velmi naivní představou, neboť veškeré informace, jichž se nám dostává, procházejí selekcí. Navíc, každý obraz a jeho pohyb rovněž představují výběr, nikoli však objektivní stav. A díky tomu všemu vlastně ani nedostáváme informace, fakta, nýbrž soudy, jež však bez váhání přijímáme za své, přičemž se (mylně) domníváme, že jde o objektivní informace. Ale je to pohodlnější, neboť nám to ušetří námahu s přemýšlením. Hlavním iniciátorem filmového projektu Daleko od Vietnamu byl Chris Marker, Joris Ivens přispěl obrazy ze Severního Vietnamu, William Klein zase několika úseky ze Spokojených států amerických, Claude Lelouch přidal něco z Jižního Vietnamu, Jean-Luc Godard vytvořil esejistickou koláž, Vardin příspěvek nebyl zařazen, neboť celková délka by byla již neúnosná. Připomenout by se naopak měla Michèle Ray-Gavras, sledující pochod tou proslulou vietnamskou džunglí, a Roger Pic, zpovídající Fidela. Tím nejhodnotnějším segmentem je "Claude Ridder" (hrál ho Bernard Fresson, jeho milenku pak Karen Blanguernon), jímž přispěl Alain Resnais, právě v této části se totiž odhaluje v celé velikosti a kráse veškerá ambivalence západní civilizace a lidského bytí vůbec. V Kleinových příspěvcích je rovněž definována svoboda americké demokracie: názory souladné s vládní politikou jsou uspořádány do slavnostních manifestací pravdy, kdežto ty kritické jsou naopak odsunuty až za zábrany a zesměšňovány. Bohužel, způsob americké zahraniční politiky, jíž celkem výstižně charakterizují slova protestsongu "ochránit Vietnam před Vietnamci", se nezměnil do dnešních dnů. Vyrábí si tím jen soudržnější nepřátele. Nespraví to ani žádné krokodýlí slzy. Ale může to být záměr. Jednak v dějinách lidstva vždy totiž platilo, že obvinění z čarodějnictví umožňuje ventilovat taková napětí mezi lidmi, jež nelze řešit podle platných pravidel. A jednak mít nenáviděného národního nepřítele dává příležitost k upevnění soudržnosti pospolitosti. A když je dostatečně vzdálen, nenarušuje to ani blahobyt prosperující společnosti. Je to poměrně silná nálož k zamyšlení.

Week-End je vskutku revolučním aktem Godardovým, v němž právě jeho pojetí l´art pour l´art zcela zásadním způsobem spoluvytváří (přesněji řečeno dotváří) "novou", modifikovanou skutečnost, jež je zároveň bytostnější, niternější, osobnější, intimnější. Godard revolucionizoval svůj vlastní způsob tvůrčího aktu a naplno tím otevřel hráz ke zpřítomnění skutečnosti. Godard tedy nebyl anarchistou, ani jeho film není anarchistický, nýbrž byl revolucionářem a film je revoluční. Week-End je hororem podle Godarda, neboli tak to zkrátka dopadá, když se sami herci, a to zcela dobrovolně, nechávají šikanovat revolucionářem filmu. Poměrně výstižné je přirovnání k Alence v říši divů, přičemž se však nesmí zapomínat, že její autor Lewis Carroll byl znamenitým logikem a že je v ní také mnohem více logických spojitostí než v jakékoli detektivce. Week-End je Godardovou vášnivou reflexí i sebereflexí kapitalistického způsobu uspořádání "civilizovaného" světa, které se vyznačuje konzumem, neustále vzájemně soupeřícím prostředím a dlouhými americkými prsty, které se pokouší všechno a všechny usilovně proměnit ke svému obrazu kapitalistického náboženství. Godard se s tím vůbec nemazlí a na plné obrátky rozjíždí revoluční procesy. V hlavním centru pozornosti je člověk, jeho nenasytnost a lačnost, z nichž vlastně vyplývá všechna lidská agrese. Josef Čapek se svou vírou v duši (zejména v kontrastu k Osobě) byl obdobně nekompromisní. Hlavní postavou Godardovy písně a nemilosrdné alegorie je Corinne Durand (Mireille Darc), žena se svým vlastním plánem i s nebývalou schopností přizpůsobení. Avšak o mnoho pozadu nezůstává ani její manžel Roland (Jean Yanne), muž se svým vlastním plánem i s nebývalou porcí cynismu. Z dalších rolí: charismatický vůdce hippieteroristické organizace Fronty za osvobození Seiny a Oise (Jean-Pierre Kalfon), povedená dvojička Emily Brontë (Blandine Jeanson, též v roli klavíristovy asistentky) a paleček Tom (Yves Afonso), neúnavně zpívající telefonista (Jean-Pierre Léaud, také v roli Saint-Justa, jedné z větších postav Francouzské revoluce), revolucionářští popeláři (László Szabó a Sanvi Panou), klavírista (Paul Gégauff), kuchař vytříbených pokrmů pro hippierevolucionáře (Ernest Menzer), nebo syn Boha a Alexandra Dumase a divotvůrce Joseph Balsamo, hrabě Cagliostro (Daniel Pommereulle). Week-End je, jak je již u Godarda více než dobrým zvykem, prošpikováno odkazy, uvozovkami a vykřičníky. Godardův tvůrčí akt se stal rázem aktem revolučním. Godard, umění a filosofie odhalují nepravá místa "civilizovaného" života. Vlastně jen vrací úder "civilizovanému pokrytectví". A také se tomu říká poezie!

Nejstarší povolání na světě je přitažlivě našpuleným a rozverně ironickým anekdotickým pobavením. Anekdota je podstatou i cílem každé pointy, s ní se tu servírují půvaby krásek tehdejší doby. Touhy, a to nejen ty tělesné, jsou principem pohybu vpřed, s nimi se nakonec i neuvěřitelné stává skutkem. Franco Indovina - Pravěk: aneb vznik prostituce jako odplata unáhleně odmítnuté ženy. Hlasitě a s uspokojením slaví svůj triumf téměř všechny svody odmítající Brit (Michèle Mercier). V popředí jsou rovněž zkušený umělec Rak (Enrico Maria Salerno) a mladý a v mnoha směrech úspěšný obchodník z moře (Gabriele Tinti). Mauro Bolognini - Římské noci: aneb dvojnásobně peprná anekdota z ještě slavných dob římského císařství. Nejedno překvapení čeká na císaře Flavia (Gastone Moschin) i jeho císařovnu Domitillu (Elsa Martinelli). Philippe de Broca - Francouzská revoluce aneb Mademoiselle Mimi: aneb i touhu bez dostatečného finančního obnosu lze s důvtipem uspokojit. Nakonec vlastně všichni se cítí alespoň na chvilku šťastni, s žádným zázrakem již nepočítající Mimi (Jeanne Moreau), vynalézavý Philibert (Jean-Claude Brialy), ale i nadržený revoluční komisař (Jean Richard). Michael Pfleghar - Belle Époque: aneb i v době krize lze ke štěstí přijít, pokud se mu jde vytrvale v ústrety, jak prokazuje Nini (Raquel Welch) a "její" Édouard (Martin Held). Claude Autant-Lara - Dnes: aneb strasti nejstaršího povolání tehdejší současné doby. Vše plyne v odlehčení a v radosti. Zaujme nejen Amazonka Catherine (France Anglade), ale rovněž její manažerka Nadia (Nadia Gray), stařičký ruský právník Vladimir Leskov (Marcel Dalio) a na novou modifikaci nalákaný zákazník (Francis Blanche). Jean-Luc Godard - Předjímání aneb láska v roce 2000: aneb rigidní specializace jako důsledek toho pokračujícího vzájemného mezilidského odcizování, v němž se ztratil i vlastní pojem lásky. Zaujmou věcí neznalý návštěvník ze vzdálené galaxie John Demetrius (Jacques Charrier), specialistka na lásku tělesnou Marlène (Marilù Tolo) a specialistka na lásku romantickou Eleonor Roméovitch, hosteska 703 (Anna Karina). Nejstarší povolání na světě je radostným pobavením, lehce provokativním, i když jen ve své době. Aneb nejen duchovně žije člověk.

Číňanka je odrazem touhy po radikální změně životních struktur dychtivým mládím. Ostatně, tento fenomén nebyl ve své době omezen pouze na jeden region, ani na jediný kontinent. Godard, jak se to může jevit, snad i usiloval o spojení marxismu-leninismu s maoismem a o "přesnější" pochopení Marxe. Avšak výsledkem je především obraz pocitů doby, v níž se mládí chtělo vymezit ke generaci svých rodičů. Aneb rozpor ideálů s realitou měl být odstraněn aktivním osobním přístupem, s nímž se měly nastavit "spravedlivější" životní podmínky. Nakonec, doba sama byla celá naplněna vůní a zvukem bojů, těch za národní sebeurčení koloniálních držav i těch, které spíše představovaly zuřivý svár obou základních světových ideologií doby. Je však rozdíl mezi tím, když je základní pohnutkou vlastní bytí, a mezi intelektuálním romantismem. Kontury Dostojevského Běsů jsou zřetelně patrné. Vlastně jde svým způsobem o zpodobnění kosmického aktu stvoření, v němž je starý, zkažený svět zničen a na jeho základech vybudován svět nový, ozdravený. Hlavními nositeli Godardova rozbíjení již "zastaralých" filmových struktur je pět členů studentské radikálně politické buňky Aden-Arabie: vůdčí a rozhodující Véronique (Anne Wiazemsky), její milenec, herec Guillaume (Jean-Pierre Léaud), z venkova pocházející Yvonne (Juliet Berto), její vyhozený milenec, chemik Henri (výtvarník Michel Séméniako) a šílený sovětský malíř Kirilov (psychedelický malíř Lex De Bruijn). Z dalších rolí stojí za pozornost ještě mládí inspirující francouzský filosof Francis Jeanson (sám sebe) i senegalský umělec a politický aktivista Omar Blondin Diop (sám sebe), jenž přibližně šest let poté zemřel, oficiálně měl spáchat sebevraždu, v senegalském vězení. Číňanka je aktem revolučního předsevzetí pop-kulturní mládeže. Godard stylově estetizuje, odkazuje, poznámkuje, vybízí a též nabízí brechtovské rozhraní. Filmová výpověď poezie a obrazové estetiky.

Dvě či tři věci, které o ní vím jest osobitě výstižnou definicí struktur a schémat kapitalistického, byť se dnes dává přednost slovům liberalismus a volný trh, uspořádání života. To nám sice dává jakousi svobodu, avšak pouze v rámci daného uspořádání, v jeho nastavených a udržovaných mantinelech, což má své následky v představách a potřebách bytí. Lidská nitra jsou v nich místo duchovních idejí naplňována věcmi, hesla marketinku se stávají základními body v orientaci životem, často dokonce nabývají tvarů "pravdy" (jejichž zpochybňování se netoleruje), ba suplují smysluplnost bytí. I tak lze přeci účinně podrobovat lidského ducha k obrazu moci, vždyť je to civilizační pokrok! Jistě, člověku se dostává většího pohodlí, proto se raději stává otrokem spotřeby a tupí svou mysl. Potom každou případnou kritiku onálepkuje předponou pseudo. Když náhodou někdy pocítí člověk také duchovní nedostatek, dostane se mu rázného ujištění, že právě tento systém je zárukou míru a stability, a do omrzení mu předvádí hrůzy okolního světa (naštěstí dostatečně vzdáleného), jenž se zmítá válkami a hladomory. Jen tak můžeme prostituovat svou vlastní mysl a svědomí. A v takových podmínkách si každý humanitní obor zaslouží výprask, neboť kritizují, ale my se chceme míti dobře tak, jak nám káže naše pravda, kult věcí, kult pokroku. Hlavní zájem jest soustředěn na Juliettu Jeanson (Marina Vlady), ženu v domácnosti. K celkovému obrazu Godardova filmového eseje přispívají také Juliettin manžel Robert (Roger Montsoret), jejich malá dítka Christophe (Christophe Bourseiller) a Solange (Marie Bourseiller), kosmetička Marianne (Anny Duperey), stařík provozující zvláštní školku (Joseph Gehrard), americký válečný zpravodaj na dovolené v Paříži John Bogus (sám producent filmu Raoul Lévy), dívka z kavárny (Juliet Berto), či čerstvě oceněný spisovatel Ivanov (Jean-Pierre Laverne). Dvě či tři věci, které o ní vím: jazyk zpřítomňuje svět, avšak životní prostor je v něm určován ideologiemi (ekonomicky-) politickými, jež se přitom vlastnímu lidskému bytí vzdalují a tu potřebu duchovního rozměru nahrazují vlastními akvizicemi. Jde o útok přímý i alegorický zároveň. A jak je u Godarda obvyklé, jsou zde též odkazy a poznámky i brechtovské rozhraní. Je to umění i hříčka, obraz i idea, pocit i jeho zhmotnění. Je to působivý anti-konzumerský počin, přesně v Godardově stylu.

Made in U.S.A. je Godardovou osobní filmovou reakcí na kulturně-politický vývoj západní civilizace. Autonomie umění právě zde získala svůj komplexnější rozměr, díky ní se také odhaluje autonomie lidská uvnitř přírody a na jejím základě. Je to právě umění, jež stále znovu a opakovaně interpretuje svět a život, tím je pohání vpřed a zároveň také překonává. Godard nejenže neustále své pojetí l´art pour l´art, tj. pojetí filmu pro film posouvá na vyšší úroveň, zároveň díky tomu vykonává také tvůrčí akt, čímž tvůrcova životní realita získává své oprávnění i platnost, zvýznamňuje se teprve v prostoru vytvořeného díla. Nakonec, jak se již vyjadřoval Josef Čapek například ve svém meditativním eseji Kulhavý poutník, tím nejhodnotnějším poznáním, jež nám může umělecké dílo podat. je sám autor. Godard kritickým pohledem zhodnocuje "amerikanizaci" evropského životního prostoru, připomíná a tvaruje, odkazuje a vzpíná se, maluje niterný výkřik. Raoul Coutard sestavil z pastelových barev a z prvků pop-artu esteticky a ideově výmluvné obrazy anti-politického postoje, jenž však byl umožněn jen přijmutím radikálnější pozice. Godard utrhal americkému braku, tedy pop-artu matlavá křidélka, následně přeskládal jeho jednotlivé aspekty a zpívá poezii. Průvodcem Godardovou rebelantskou poezií je Paula Nelson (Anna Karina), novinářka na cestě za minulostí, jež zvrací v přítomnosti svoje nestrávené zbytky. Kam se podíváš, odkazy, uvozovky a barvy bytí. Z dalších postav: svého poslání urputně dbalý policejní inspektor v Atlantic-Cité Richard Widmark (László Szabó), jeho zmatkující a pomstychtivý parťák Donald Siegel (Jean-Pierre Léaud), tvůrčí řešení hledající básník David Goodis (Yves Afonso), jeho zpívající láska Doris Mizoguči (Kjôko Kosaka), básníkův šmejdící strýček Edgar Typhus (Ernest Menzer), tu náhlou vraždu trpaslíka řešící pařížský policejní inspektor Aldrich (Jean-Claude Bouillon), nebo Paulin kamarád a novinář pracující pro rozhlas Philippe Labro (sám sebe). Made in U.S.A. je komplexním tvůrčím aktem, zpřítomňující a odhalující, vřící a malující, odkazující a estetizující. Godard se s tím nemazlí a zcela ve svém přesvědčení ze svého nitra tvoří skutečnost a zároveň boří konformitu. Z uměleckého hlediska velmi silný anti-konzumerský zážitek.