tomtomtoma

Past je existenciální poezií a nekompromisním sarkasmem zároveň. První spolupráce filmového režiséra Hiroši Tešigahary se spisovatelem Kóbó Abem vznikla jako adaptace televizního dramatu "Očistec" z roku 1960, jejž napsal Abe. Past má politicko-sociální rozměr, do existenciálního frázování byly začleněny obrázky důlních neštěstí a hladomoru, hlavních motivací běhu událostí. Past nekompromisně míří na všechny zúčastněné. Na důlní společnosti, na odborové svazy, na policejní složky, na novináře, na touhy a očekávání těch nejobyčejnějších. Ďábel chodí v bílém a s rafinovanou důkladností lynčuje důvěru v naději. Sice dochází k uvědomění si pasti, avšak rovněž toto uvědomění je součástí pasti a stává se dynamickým impulsem k dokonalému dokonání ďáblova díla. Sen o odborech se ve svém konečném důsledku stává cynickým výsměchem, závazek ochrany se zvrhne ve znásilnění a zbabělost, předlouho a ke konci snad až zoufale očekávaný pošťák přichází po konci apokalypsy lidských nadějí jako vykřičník nekompromisního sarkasmu. Radikální neústupnost je fázována hudbou niterné disharmonie dvojice Toši Ičijanagi a Judži Takahaši a je orámovaná poetickými obrazy Hiroši Segawy. Poezie a sarkastická hříčka spolu vášnivě tančí v těsném sevření. Smutným hrdinou příběhu je prostý horník (Hisaši Igawa, též v roli Ocuky, předsedy druhého odboru), snící o trochu lepším životě a odborářské ochraně. Avšak ďábelská myšlenka s ním má jiné plány. Smutnou hrdinkou příběhu je provozovatelka cukrárny (Sumie Sasaki) v opuštěném hornickém městečku, netrpělivě očekávající na zprávu od svého snoubence. Důležitou postavou je X (Kunie Tanaka), bdělý pozorovatel a schopný hybatel událostí. Z dalších výraznějších rolí: k druhému odboru nedůvěřivý prezident prvního odboru Tojama (Sen Jano), jediného svědka zločinu svérázně chránící policejní důstojník (Hideo Kanze), kolem zločinu čenichající novinář (Kei Sató), horníkův druh na počátku cesty za lepším (Kaniči Ômija), či malý horníkův synek (Kazuo Mijahara). Past je nezdvořilou hříčkou s pohybem a s viděným a nekompromisním sarkasmem existenciální poezie a politicko-sociálního výkřiku. Pozoruhodně zábavný prožitek!

Ulice Montmartre č.125 je výjimečným dobrodružstvím v rutině života. Gilles Grangier využil stejnojmenného detektivního románu André Gilloise z roku 1958 k realistickému vykreslení tradičního dobového šíření novinových periodik, k psychologickým hrátkám jako základny ritualizovaného kriminálního činu a znejistění všech dosavadních jistot života a k žádostivé honbě za poznáním skutečnosti. Prostředím prosvítají drobty i skvrny niterných tuh a životního očekávání, samotné akty skutků v blízkosti centra dění se vždy odehrávají s bezprostřední naléhavostí a s ironickým nadhledem. Hrdinou příběhu jest Pascal Cazalis (Lino Ventura), pouliční prodejce novin a muž pevně ukotvený ve svém zaběhlém skromnějším způsobu života. Účinným prostředkem ke znejistění hrdiny je Julien alias Didier Barrachet (Robert Hirsch), muž usilující o nejbytostnější svobodu a svou vlastní identitu. Důležitou postavou je Catherine Barracchet (Andréa Parisy), žena se svébytným řešením k úplnému dosažení svého niterného uspokojení. Z dalších rolí: z nepolapitelnosti svého romantického okouzlení žárlivá Germaine Montillier neboli Mémène (Dora Doll), sarkasticky osobitý policejní komisař Dodelot (Jean Desailly), ředitel cirkusu Phillipe Barrachet (Alfred Adam) či mladá servírka Paulette (Valérie Vivin). Ulice Montmartre č.125 je ve své podstatě nesmlouvavou anekdotickou hříčkou, aneb, když se setká kolportér s cirkusovým klaunem, dějí se divy v jinak usedlém a do velké míry šedivém, rutinním životě.

Le Sang à la tête je především příběhem o ženách, o jejich postavení a potřebách. Gilles Grangier vychází z románu Cardinaudův syn maigretovského spisovatele Georgese Simenona, přizpůsobil jej však ke svému obrazu. Nejhodnotnějším na filmu není příběh muže, který se snaží pochopit neočekávané, čímž chce poté reformovat své soukromé naplnění, nýbrž vykreslení doby, místa a sociálních aspektů společnosti. Hlavní postavou příběhu je François Cardinaud (Jean Gabin), bohatý a mocný muž přístavního města La Rochelle, jenž na společenský vrchol dosáhl zespoda, což vždy vzbuzuje závist okolí. Klenotem příběhu jsou ženy, navzájem rozdílné a omezené očekáváním doby, přesto však podobné a souvztažné až do současných dnů: jedinečnou příležitost ke svému osobnímu naplnění cítící vychovatelka (Renée Faure), niterně nespokojená a v potřebách přehlížená manželka hrdiny Marthe (Monique Mélinand), pragmatická servírka, animírka a milenka hrdinova společníka Raymonde Babin (Claude Sylvain), Raymondina matka a k hrdinovi nevraživá obchodnice s rybami Titine Babin (Georgette Anys), neschopná Marthina matka v nefunkčním manželství Sidonie Vauquier (Florelle), společensky povýšená manželka dalšího hrdinova společníka Isabelle Mandine (Yolande Laffon), z nedostatku synových návštěv rozmrzelá hrdinova matka (Julienne Paroli), či hrdinova švagrová ve vězení dobově vnímané poslušnosti a podřízenosti k manželovi Mauricette (France Asselin). Z dalších rolí: drzého floutka a udavače pronásledující kapitán nákladní lodě Drouin (Paul Frankeur), mladý a nenapravitelný filuta a nestoudný hybatel dění Mimile Babin (José Quaglio), společníci hrdiny z těch lepších sociálních kruhů Hubert (Henri Crémieux) a Charles Mandineové (Léonce Corne), hrdinův laskavý otec (Paul Faivre), opilec a Sidonin manžel Julien (Paul Oettly), jednoznačnou mužskou převahu ve vztazích zastávající hrdinův bratr Arthur (Gabriel Gobin), či hrdinův vitální synek Jean (Jean-Louis Bras). Film Le Sang à la tête zachytil atmosféru, potřeby, uspořádání a způsoby doby a místa. To jsou přednosti filmu, který v mnohém zestárl, avšak v archetypech lidských bytostí zůstává i nadále aktuální. Poslání je jasně srozumitelné: více pozornosti a vyplnění potřeb ženám!

Šťastně až na věky je smutnějším (nikoli však depresivním) otiskem reality současnosti. Současnosti, která se vyznačuje podivuhodným průnikem relativismu a pluralismu a bigotně odsuzovanou bigotností. Takový základ je ve svém důsledku nutně inherentně rozpolcený, těkavě nestálý, tápající a zároveň lačný, doufající. Tradiční modely přestávají dostačovat (zřejmě nikoli zcela ani většinově) nebo jsou podle vnitřních směrnic odmítány či porušovány. V souvislosti se vztahy by se měla zkoumat emancipace, neboť o tu přeci zejména jde, ta se vzývá a prosazuje. Skutečnost je však polovičatá, často se stále tone v tolik proklínaném pojmu "stereotyp", a to i tam, kde se tvrdí, že je vymýcen. Člověk, žena i muž hledají svůj kousek vnitřního štěstí, intimního naplnění smyslu života, ale je otázkou, zda jsou schopni být upřímní alespoň k sobě samotným. A tak budují vzdušné zámky a zvrací své štěstí do kaluží a mezi mříže kanálů. Jana Počtová nabízí několik vztahových možností k posouzení, byť lze polemizovat o reprezentativnosti. Dvakrát se divákům dostávají porce niterné neupřímnosti (polyamorie a "vzorový" křesťanský svazek), dvakrát až téměř exhibicionistická šaráda (otevřený vztah a hledání lásky prostřednictvím internetových seznamek) a jednou skutečná katarze (dlouholetý milenecký vztah). Sluší se připomenout, že ve vztahu není nic opravdovou novinkou (viz Jules a Jim). Že všechny předložené možnosti měly svůj vývoj i po dokončení natáčení, někdy snad až překvapivé (z tohoto hlediska lze konstatovat, že jediným skutečně nosným vztahem je vztah otevřený). Nejstylovějším zakončením filmu Šťastně až na věky pro nejvýstižnější dokreslení reality současnosti by byl vývoj Mirčina hledání (nezaznamenaný), byť pro většinu by byl zároveň snad až krutý. Přesto si dovolím tvrdit, že ideová podstata Saurovy Zahrady rozkoší by byla oprávněná k identifikaci reality současnosti. Jana Počtová chtěla pouze ukázat možnosti vztahů v současném století. A zaznamenala jedinečný obtisk niterné rozervanosti a nestálosti současné reality.

Vykořenění je vykřičníkem prosperující západní konzumní společnosti. Pozoruhodným výsledkem globalizace je vzrůstající sebevědomí lidských komunit a jejich uvědomění si sebe sama, vedoucí k prosazování vlastní představy a touhy života. Předmětem vykřičníku je jednak skutečnost, že pojmy "udržitelný" a "zelený" jsou pouze a jen rafinovanými marketinkovými nálepkami firem a společností, a jednak upozornění, že politici (je jedno jaké výšky či politického vyznání víry) sledují pouze své vlastní cíle. To jest nejzásadnější kvalitou filmu, jenž píchá do hroší kůže licoměrnosti. Nechť žije vzrůstající prosperita západní společnosti! Neboť každý se přece chce mít dobře. Aneb občanský aktivismus je možný pouze potud, dokdy nenarušuje stávající status quo politických reprezentací a jejich vlastní politické i nepolitické zájmy. V důsledku to znamená, že nejde o záchranu Země, ta si víceméně poradí sama, nýbrž o záchranu člověka, který ani přes hlasitě proklamovaný ekologismus nepřestal budovat na Zemi ráj přesně podle povelů politicko-ekonomických doktrín.

Pýcha Yankeeů je sladkým a sentimentálním hymnem přesně tak, jak se od hollywoodské filmové výrobny očekává. Vzdání holdu všeobecně úspěšné osobnosti rovněž směřuje jako poslání o hrdinství na bojovou frontu světové vřavy, a to si na patosu zakládá. Proto je film sladký, vzorově silný, houževnatý, dojímavý. A tak nejzajímavějším prvkem filmu jest zřejmě přítomnost amerického idolu světa sportu doby Babe Rutha. Oslava hrdiny s pohnutým osudem Lou Gehriga (Gary Cooper) je potom dokonána sympatickým zjevem svého představitele. Do sladkého celku zapadá také skvostná hrdinova manželka Eleanor (Teresa Wright), velice starostlivá hrdinova maminka (Elsa Janssen), dobromyslný hrdinův otec (Ludwig Stössel), či hrdinův věrný přítel a novinář Sam Blake (Walter Brennan). Pýcha Yankeeů je splněný americký sen s dojetím a s posláním, je vypulírovanou hollywoodskou sentimentální árií tovární výroby.

Ďábel a slečna Jonesová je svěží, dynamickou satirickou komedií, dychtivou ztřeštěností, typickou pro Sama Wooda. Ctižádostí filmu je pobavit, a to se mu daří. Zhrzení vede k touze po mstě, ke spravedlnosti ve svém přesvědčení, avšak cesta vedoucí bezprostřední chutí reality vzbuzuje empatii, sympatii, porozumění. Navíc, vykročení z odloučené výlučnosti nabízí jedinečnou příležitost ke zbavení se intimní osamělosti, je cestou ke všestranně prospěšné pospolitosti. Později byl film adaptován pro rozhlasovou i divadelní hru. Hrdinou a vlastně rovněž nechtěným iniciátorem rozverných hrátek osudu je John P. Merrick alias Thomas Higgins (Charles Coburn), nejbohatší muž světa a majitel obchodního domu s nespokojenými a celkovou situací pobouřenými zaměstnanci. Opovážlivost je nutné ztrestat, avšak ona hra kočky s myší nakonec ztotožňuje kočku s myšmi, z myší se stávají další kočky a role myší přebírá mezičlánek, výkonná moc bohatství. Mezi důležité postavy patří k běžným zaměstnancům obchodního domu laskavá a soucitná prodavačka Mary Jones (Jean Arthur), její energický snoubenec, hájící práva těch obyčejných, Joe O'Brien (Robert Cummings), prodavačka se sympatií pro nově příchozího zaměstnance Elizabeth Ellis (Spring Byington). Z dalších rolí: povýšenecký vedoucí oddělení bot Hooper (Edmund Gwenn), spolehlivý Merrickův komorník George (S.Z. Sakall), úskočnější ředitel obchodního domu Allison (Walter Kingsford), opovážlivou recitací zaskočený policejní seržant (Edward McNamara), či soukromý detektiv Thomas Higgins (Robert Emmett Keane). Ďábel a slečna Jonesová je příjemným filmovým pobavením, a to stačí.

Den hněvu je sílící touhou po dosažení soukromého pozemského štěstí, navzdory osobní situaci a nehledíc na společenskou atmosféru doby. Paralela s pronásledováním Židů se zde sice nabízí, avšak víceméně jde o neustálý a opakující se koloběh lidské existence, kde paralely jsou vlastně opakováním minulosti, následky činů člověka. Dreyer do filmové podoby převedl divadelní hru z roku 1909 Anne Pedersdotter od norského dramatika Hanse Wierse-Jenssena, jenž vyšel z proslulého norského čarodějnického případu. Když budeme sledovat známé procesy s benandanty, zjistíme, že první obvinění z čarodějnictví vyvázli pouze s mírnými tresty uvěznění, neboť zcela dobrovolně se přiznávali pouze k "léčitelství", a až teprve postupem času, se "zlepšením" inkvizičních praktik, se benandanti začali přiznávat k obcování s ďáblem. Tím vlastně došlo ke ztotožnění předkřesťanských myticko-rituálních přežitků se satanistickými praktikami, a toto spojení pak již přetrvalo až do dnešních dob. Navíc, protestantské církve vždy zdůrazňovaly přirozenou hříšnost člověka. A kritické myšlení není vhodné snad v žádné době, neboť příliš odhaluje rozporuplnou podstatu lidí. Člověk cítí potřebu vlastního naplnění, zároveň je však limitován společenstvím, "tradicemi", předsudky, sebou samým. Odlišnost vyvolává obavy, nespokojené mládí zase zlobu, zvyšující se neochota k podrobení zášť a pomstychtivost. A k tomu pudy sebezachování, slepě přejímaná ideologie, strach, niterný neklid, dogmata, vzpoura. Smutnou hrdinkou příběhu je Anne Pedersdotter (Lisbeth Movin), mladá žena, u níž pod vlivem okolností dochází k sebeuvědomění, k sílící touze po naplnění, k prosazení své vlastní identity. Láska přece dokáže být opojná a uspokojující, navzdory hrozícímu nebezpečí a stále přítomnému nepřátelství. Láska je nadějí i cílem, při její ztrátě přestává mít vlastní život smysl. Z dalších rolí: Annin o mnoho starší muž, ctěný reverend a nábožensko-společenská autorita Absalon Pederssøn (Thorkild Roose), Absalonův syn z prvního manželství a Annina naděje s prohlubujícími se výčitkami svědomí Martin (Preben Lerdorff Rye), ke snaše vždy nepřátelská Absalonova matka Merete (Sigrid Neiiendam), stará a z tolik nenávistné smrti vystrašená Herlofs Marte (Anna Svierkier), či zanícený inkvizitor Laurentius (Olaf Ussing). Den hněvu je touha se sílícím sebevědomím po intimním dosažení štěstí, navzdory nepřátelským dogmatům nebo nevraživé zášti. Aneb touha po životě a po osvobození může být kdykoli ztrestána pro svou nestoudnost. Čarodějnické procesy jsou příběhu rámcem, okolností, doprovodem a způsobem. Obrazově emoční filmový prožitek.

Upír je intenzivním vizuálním propojením vědomí s nevědomím. Carl Theodor Dreyer vyšel ze dvou povídek, Carmilla a Pokoj v hostinci Dragon Volant, souboru V temném zrcadle irského spisovatele Josepha Sheridana Le Fanua. Lidské nevědomí, strachy a obavy vnitřního světa, potlačená traumata se v ponuré krajině na cestě ke konci noci protančila prostřednictvím začarovaného úplňku přímo v prostředek masy vědomí a počala si žít svým vlastním životem. Lidský běs pronikl z přízraků do hmoty světa, v níž poté zanechal trvalé otisky své vlastní nadvlády nad člověkem. A tak poznamenaný subjekt hledá cestu k sobě samému, transcendence se mu však vymkla z jakékoli kontroly a staví před něj při jeho tápání překážky z jeho vlastních potlačených tužeb, jež staženy jsou z kůže. Kameraman Rudolph Maté osvobodil stíny ze zajetí jejich obvyklé přirozenosti, vnímající subjekt nedokáže rozpoznat vědomí od nevědomí, prožívá svůj vlastní pohřeb zevnitř, přesto se nevzdává a ze všech sil se pokouší dojít až na konec noci, přemoci vnitřní rozjančené strachy. Poutníkem přes vlastní lidské nevědomí ve vědomí je Allan Grey (finančník filmu Nicolas de Gunzburg). Přítomnost je minulostí, k jejímu překonání se musí přemoci vlastní běs. Z dalších rolí: lékař a rafinovaný přisluhovač strany temna (Jan Hieronimko), o pomoc žádající pán hradu (Maurice Schutz), dvě jeho dcerky, strachující se Giséle (Rena Mandel) a "chorá" (či lesbická) Léone (Sybille Schmitz), paní temnoty Marguerite Chopin (Henriette Gérard), či lékaři pomáhající voják (Georges Boidin). Upír Carla Theodora Dreyera je intimním zvěcněním lidského nevědomí. O upíry zde vlastně ani tak nejde, spíše o vyjevení nevědomí do hmoty vědomí. Pozoruhodný vizuální prožitek.

Královna Kelly je vlastně drzou taškařicí s ukrouceným zakončením. Erich von Stroheim si vysnil jízlivou jízdu, ironicky karikaturní ve stereotypech (hierarchie a ješitnosti moci, bouřlivé lehkomyslnosti mužů i té nevinné nezkušenosti žen), navíc s provokující frivolností, s životní desilusí lidské tělesnosti a rovněž s romantickým fanfarónstvím. Avšak hvězda Gloria Swanson se proti africké "ponurosti" vzbouřila, Erich von Stroheim byl posléze vyhozen, "africký" materiál povětšinou zničen a k "důstojnému" ukončení osudu hvězdy v příběhu najat Richard Boleslawski. Erich von Stroheim zahořkl. Gloria později litovala a vydala světu ten skrovný zbytek z afrického "dobrodružství". Interiéry královského paláce jsou monumentální, charaktery postav dovedeny do extrémů, běh děje provokativní, chlípný a zběsilý, žárlivost pomstychtivá, zbytkový africký chtíč plasticky lačný. Hvězdou žádostivosti lidské existence je Patricia Kitty Kelly (Gloria Swanson), mladá, bezprostřední a životem nezkušená dívka z klášterního sirotčince. Nespoutaným, a přesto milovaným mužstvím je Wolfram (Walter Byron), kapitán královské gardy s bouřlivým pojetím života. Třebaže je krocen, svým vášním neumí odolat. Z dalších rolí zaujmou z toho lehkomyslného mužství nesmlouvavě tvrdá královna Regina V. (Seena Owen), zvědavě nápomocný Wolframův pobočník (Wilhelm von Brincken), k chování přísná klášterní matka představená (Madge Hunt) či vilný a po svatbě divý Jan Vryheid (Tully Marshall). Královna Kelly je poměrně dynamickou taškařicí. I díky cynickému nadhledu, nestydaté provokativnosti a animóznímu herectví němé éry. A navzdory násilnému zakončení. Nakonec, jak vidno, již před sto lety házely fanynky po svých idolech své spodní prádlo. Jde především o pozoruhodnost.