Videa (1)
Recenze (2)
Rezort Sophia Antipolis je absurdní už svým názvem. Ale právě titul filmu trefně vystihuje dichotomii místa, které se tváří jako moudře (sophia) vystavěné útočiště pro život a plnění snů, jenomže v jádru je spíš významově posunutým útočištěm, totiž místem, odkud se na přirozený život útočí (anti-polis). Postavy filmu, často rohmerovského či bressonovského výrazu, jsou propojeny s anti-polis i se sebou navzájem subtilními kapilárami, které vytvářejí strukturu jejich životů. Tato struktura je ovšem stejně zrádná jako samotná anti-polis; jemné předivo nitek budí dojem, že postavám poskytuje hodnoty, spolehlivé orientační a záchytné body, bezpečí, ve skutečnosti je však dezorientuje, znejišťuje, ohrožuje. Tyto nitky pak nevytvářejí přirozenou síť vazeb a vztahů, ale číhající pavučinu. Duch anti-polis je nakažlivý a dokáže i to, co bylo dosud autentické, rozrušit a podmanit si (jak mentálně, tak fyzicky, viz paralyzování hypnózou či lepicí páskou). Otázka je, kde sídlí pavouk. Pokud v lidské mysli, pak boj s ním nemusí být jednoduchý. A možná bude zapotřebí, jak v průběhu celého filmu naznačuje režisér, živelného kataklyzmatu, aby si člověk uvědomil, jakou past sám na sebe snová. ()
Galerie (7)
Photo © Shellac
Reklama