Monanieba
Pokajanije
Confession
Pokánie
Repentance
Režie:
Tengiz AbuladzeKamera:
Michail AgranovičObsahy(1)
Legendární film, který v 80. letech minulého století předznamenal zlom epochy v Sovětském svazu i v celém Východním bloku. Vysoce stylizované podobenství o krutém městském starostovi Varlamovi, jenž ani po smrti nenašel klid v hrobě. Vyvrcholení Abuladzeho trilogie o věčném boji dobra a zla. (LFS 2007) (oficiální text distributora)
Recenze (101)
Kdo je vlastně blázen? Ten, kdo vykopává mrtvé, nebo ten, kdo jim svou lží a pokrytectvím umožňuje stát se nesmrtelnými? Ten, kdo hledá v zatemněném pokoji kočku, která tam vůbec není, a vykřikuje, že ji užuž máme, nebo ten, kdo se opováží namítnout, že si nevidíme na špičku nosu, i když ví, že za takové buřičské řeči draze zaplatí i s celou rodinou? Dost možná nakonec ten, který se opováží natočit film o kníratém diktátorovi v orwellovském roce, kdy byla glasnosť ještě pouhým snem v mysli ptáka stvoření, a já, že se mi to všem místním slovům o nabubřelosti, vyčpělosti a rádobyfilosofické nudě líbilo tak, že jsem dvě a půl hodiny seděla jak přibitá, vůbec jsem netoužila strhávat z filmu háv podobenství a symboliky, protože ani tak mi jeho kontury nezůstávaly tajemstvím a neodmyslitelně k němu patřily, a když jsme odešli z kaliningradského kina, jen jsem mlčky šla, nastavovala tvář větru od moře a hlavou se mi honilo asi tisíc osmnáct set věcí. Mezi nimi obvyklá myšlenka, že podobné filmy je skoro ostuda hodnotit rudými pěticípými hvězdami a jaká je škoda, že při zmínce o filmu Pokání se 99% lidí vybaví jenom válečná romance s Keirou. A vina, protože všichni jsme vinni. I kdyby jen tím, že své potomky přivádíme do tohoto světa. ()
Tak zvaná a samozvaná lidová demokracie, ztvárněná velmi stravitelným, symbolicky přístupným a excelentním způsobem; obraz fungování diktatury v podobě minidiktatury v děržavě, proces, který byl, je a bude (ať už se jedná o Argentinu, Chile, SSSR, ČSSR, Čínu, pravicové režimy, levicové režimy ) principiálně na jedno a totéž společenské kopyto, jen tu je více sociálního inženýrství, tuhle více kultu osobnosti, jinde tzv. vlády lidu, onde zase vojenské diktatury, někde nové oligarchie, ikonoklasmu, utopie ... z touhy pomoci vzniká stejně vždycky touha po moci, živená frustrovaným egem, podporovaná prospěchářstvím a závistí, financována korupcí a zlodějstvem, a nakonec nemocná stihomanem pomalu ale jistě odchází do kytek ... a Tengiz Abuladze ji oděnou do kabaretní róby pro nás vykopal z hrobu. A vykope ji třeba ještě třistakrát. ()
Už dlouho se mi nic tak špatně nehodnotilo. A také mi už dlouho žádný film nepůsobil takové fyzické utrpení. Délka filmu je úmorná, tempo vyprávění pomalé a některé scény zbytečné. Na druhou stranu jsem dlouho neviděla tak odporně přesný výkon v hlavní roli a několik působivých okamžiků, které dají zapomenout na to, že i přes drama malíře a jeho ženy je film někdy až nudný. Asi je to na mě příliš intelektuálské. ()
Každému co jeho jest. Když se na tento snímek před necelým čtvrtstoletím stály před kiny fronty, jednalo se nesporně o konjukturální záležitost. Vysvětlení spočívá v příchuti zakázaného ovoce, kterou "Pokání" v časech skomírající totality mělo a částečně i v intelektuálním pokrytectví části diváctva, pro kterou se shlédnutí Abuladzeho filmu stalo snobskou povinností. Někdo se proto dnes na "Pokání" dívá skrz prsty a odbývá ho jako rádobyuměleckou, málo údernou a dnes už vyčpělou záležitost. To je věc názoru. Mně symbolika snímku plně vyhovuje, stejně jako jeho "klubová intelektuálnost", která dle mého nic neubírá na sdělnosti a nadčasovosti jeho poselství. ()
Galerie (55)
Photo © Levné knihy
Zajímavosti (7)
- V roku 1988 videlo film v československých kinách takmer pol miliónom divákov. (Raccoon.city)
- Film byl natočen díky podpoře tehdejšího 1. tajemníka KS Gruzie Eduarda Ševarnadzeho, který se později ve funkci ministra zahraničí SSSR spolu s Gorbačovem zasloužil o konec sovětské nadvlády ve střední Evropě. (Faramir)
- Roli Tornika Aravidzeho původně ztělesnil German Michaljovič Kobachidze, syn filmového režiséra, scenáristy, herce a skladatele Michaila Kobachidze a herečky Nately Machavariani. Jedenadvacetiletý mladík zvaný „Gega“ byl jedním ze skupiny sedmi potomků gruzínských intelektuálních rodin, která se zbraněmi a granáty unesla let 6833 na trase Tbilisi–Leningrad. Akce skončila nezdarem, Kobachidze a další tři únosci byli odsouzeni k smrti a 3. 10. 1984 popraveni. Z tohoto důvodu bylo uvedení do kin odloženo a scény s Tornikem Aravidze musel režisér Tengiz Abuladze znovu natočit – zmíněnou postavu vytvořil Merab Ninidze. (Robbi)
Když pominu fakt, že by mělo jít o zásadní dílo, vyrobené v komunistickém bloku, tak mi přesto stále zůstává velice půvabně satirický film. Jde o neobyčejně chytrou černou komedii, jejímuž stylu určitě nepřijdou na chuť masové davy. Černá komedie je promíchána s psychologickým dramatem, peklo se to v reálném světě i v tom snovém. Přidala se chytrost, hravost, symbolismus a výsledkem se stal nezvykle chutný pokrm pro toho, kdo si rád vychutnává každé sousto, každý pohyb, každou slabiku. Navíc to nutí k zamyšlení. O minulosti, o současnosti, o světovém řádu, o lidských touhách a slabostech, o marnosti i závanu naděje, o strachu, o pohnutkách, o zvrácených uspokojeních. Můžeme se pokusit ponořit až na samotné dno naší vlastní duše, hledat samotnou lidskou podstatu, nebo se obracet s prosbou k bohu. Můžeme stále přemýšlet a ptát se, ale odpověď nás nikdy nepotěší a neuspokojí. Pouze lidé dokáží dělat lidem ze života to pravé peklo. Pouze lidé se neštítí jakéhokoliv činu ve své velikášské touze po moci a ovládání druhých. Jak perverzně zvrácené, jak smutné! Hlavní postavou je starosta Varlam Aravidze (skvělý Avtandil Macharadze), směsice všech lidských zvráceností v celé své velikosti tyranské diktatury, která si libuje v neuvěřitelně zrůdných hrátkách laskavosti, cukru a nezvratitelného trestu. S úsměvem přichází povzbudit, aby se vysmíval budoucí oběti, kterou chce s rozkoší přivést až na dno zoufalství a k pokornému přijetí nezbytného trestu. Šíří strach, aby budoval svou slávu a poslušnost masy. Naslouchá, nechá si vrazit políček, složí hold, aby nakonec slavil celkové a úplné pokoření svého možného soupeře a oponenta. Hlasem svědomí společnosti je Ketevan Barateli (zajímavá Zeinab Bocvadze, jako malá Nano Ochigava), která se neúnavně snaží vyjevit pravdu všem, a to i těm, kteří o ni nestojí. Pravda je plná bolesti, utrpení, strachu. Pravda se nechce přijmout ze strachu z možnosti vlastního podílu na běhu událostí, ať přímého, či jen bojácně přihlížejícího a přehlížejícího. V anonymitě souhlasícího davu se přežívá nejlépe. Oponentem svědomí je Varlamův syn Abel (taktéž Avtandil Macharadze a jako malý Dato Kemkhadze), který se snaží umlčet hlas svědomí na veřejnosti i ve své vlastní hlavě. Umlčet i za cenu toho, že se z obětí stávají zločinci a blázni. Z dalších rolí: Abelova žena Guliko (Ia Nindze), zatvrzele stojící za svým privilegovaným právem urozené rodiny, Ketevanin otec a malíř Sandro (Edišer Giorgobiani), obětně přihlížející totální zkáze lidství, Ketevanina matka Nino (Ketevan Abuladze), kterou hříčka krutého osudu přivádí až na samotné dno zoufalství, Sandrův přítel Mikheil Korešeli (Kachi Kavsadze), zoufale se snažící dovést obvinění do nejzazší meze absurdity, Abelův syn Tornike (Merab Ninidze), snažící se úpěnlivě i vystrašeně o širší přijetí zodpovědnosti, a také iniciativní a všehoschopný Varlamův pohůnek (Amiran Amiranašvili). Pro mě je toto dílo mrazivá a hravá satira, plná symbolu a černého humoru. Za vše mluví citát: "velice špatně se hledá v tmavé místnosti černá kočka, ale mi ji tam najdeme, i když tam není". Nepřátelé státu se musí vyrábět, aby se dosáhlo absolutní moci, která umožňuje naprosto vše, vyvolává strach a naprostou oddanost. Strašidelné, skutečné, varující. () (méně) (více)