Režie:
Tengiz AbuladzeKamera:
Michail AgranovičObsahy(1)
Legendární film, který v 80. letech minulého století předznamenal zlom epochy v Sovětském svazu i v celém Východním bloku. Vysoce stylizované podobenství o krutém městském starostovi Varlamovi, jenž ani po smrti nenašel klid v hrobě. Vyvrcholení Abuladzeho trilogie o věčném boji dobra a zla. (LFS 2007) (oficiální text distributora)
Recenze (101)
Film vypráví o postavě jménem Varlam Aravidze, jenž je symbolem skutečně existujících diktátorů a film je tak jakousi výpovědí i obžalobou tehdejšího režimu. Film začíná Varlamovou smrtí a jeho slavnostním pohřbem, avšak následující den se jeho mrtvola objeví opřená o strom v zahradě své rodiny. To se děje každý den, znovu a znovu. Varlam je neustále znovu pohřbíván a někým znovu vykopáván. Žena, která to činila je nakonec dopadena, avšak odmítá jakoukoli vinu a vypráví o zlu, které Varlam napáchal a kvůli kterému ho nepřestane stále znovu vykopávat, dokud toho bude schopna. Její tvrzení později dopadá i na jeho rodinu, která s až teď začíná uvědomovat své zaslepení lží a možné škody, které Varlam napáchal. Film na mne dost zapůsobil. Zpočátku se divák směje, jelikož neustálé objevování se mrtvoly v zahradě působí absurdně a mnohdy až komicky, avšak s tím, jak se děj vyvíjí, si divák začíná uvědomovat smysl celého tohoto činu - obžalobu stalinistického režimu. ()
Se svým hodnocením tady budu působit asi jako exot, ale rozhodně to není zapříčeno tím, že dramaturgie LFŠ je natolik v hazlu, že tenhle flm si dovolí dát jako první a předchází mu dvacetiminutový necitlivý úvod a pak ještě desetiminutovka povídání o filmu zpozava plátna. Pokání je film, z kterého by měl jistě Dostojevskij radost, jenže ten film je o absenci falu a superegu a jakmile něco víte o Freudových tezích, přijdou vám všechny ty symboly, sémiotické hrátky a umísťování herců v mizanscéně či žanrová transtextuálnost (mezi dokumentem, rekonstrukcí a dramatem) jako hloupá, užitá postava nespolehlivého vypravěče nedůsledná a říkáte si, že kdyby ta rodina neustále vykopávaného dětu z hrobu raději zpopelnila, divák by měl klid od téhle uondané nudy. A nehodlám přičítat filmu plusy za významné postavení v historii, protože jako flm nefunguje skoro vůbec. ()
Každému co jeho jest. Když se na tento snímek před necelým čtvrtstoletím stály před kiny fronty, jednalo se nesporně o konjukturální záležitost. Vysvětlení spočívá v příchuti zakázaného ovoce, kterou "Pokání" v časech skomírající totality mělo a částečně i v intelektuálním pokrytectví části diváctva, pro kterou se shlédnutí Abuladzeho filmu stalo snobskou povinností. Někdo se proto dnes na "Pokání" dívá skrz prsty a odbývá ho jako rádobyuměleckou, málo údernou a dnes už vyčpělou záležitost. To je věc názoru. Mně symbolika snímku plně vyhovuje, stejně jako jeho "klubová intelektuálnost", která dle mého nic neubírá na sdělnosti a nadčasovosti jeho poselství. ()
Kdo je vlastně blázen? Ten, kdo vykopává mrtvé, nebo ten, kdo jim svou lží a pokrytectvím umožňuje stát se nesmrtelnými? Ten, kdo hledá v zatemněném pokoji kočku, která tam vůbec není, a vykřikuje, že ji užuž máme, nebo ten, kdo se opováží namítnout, že si nevidíme na špičku nosu, i když ví, že za takové buřičské řeči draze zaplatí i s celou rodinou? Dost možná nakonec ten, který se opováží natočit film o kníratém diktátorovi v orwellovském roce, kdy byla glasnosť ještě pouhým snem v mysli ptáka stvoření, a já, že se mi to všem místním slovům o nabubřelosti, vyčpělosti a rádobyfilosofické nudě líbilo tak, že jsem dvě a půl hodiny seděla jak přibitá, vůbec jsem netoužila strhávat z filmu háv podobenství a symboliky, protože ani tak mi jeho kontury nezůstávaly tajemstvím a neodmyslitelně k němu patřily, a když jsme odešli z kaliningradského kina, jen jsem mlčky šla, nastavovala tvář větru od moře a hlavou se mi honilo asi tisíc osmnáct set věcí. Mezi nimi obvyklá myšlenka, že podobné filmy je skoro ostuda hodnotit rudými pěticípými hvězdami a jaká je škoda, že při zmínce o filmu Pokání se 99% lidí vybaví jenom válečná romance s Keirou. A vina, protože všichni jsme vinni. I kdyby jen tím, že své potomky přivádíme do tohoto světa. ()
Ocenění: MFF v Cannes ´87 (Francie): - Cena kritiky FIPRESCI, Hlavní cena poroty, Cena ekumenické poroty. - Nominace na cenu Zlatá Palma. MFF v Chicagu ´87 (USA): Cena Stříbrný Hugo pro nejlepšího herce (Avtandil Makharadze). Zlaté Glóby ´88 (USA): Nominace na cenu za nejlepší cizojazyčný film. Nika Awards ´88 (SSSR): Ceny pro nejlepšího herce (Avtandil Makharadze), pro nejlepšího režiséra, za nejlepší kameru, za nejlepší výpravu, za nejlepší scénář a za nejlepší film. ()
Galerie (55)
Photo © Levné knihy
Zajímavosti (7)
- V roku 1988 videlo film v československých kinách takmer pol miliónom divákov. (Raccoon.city)
- Roli Tornika Aravidzeho původně ztělesnil German Michaljovič Kobachidze, syn filmového režiséra, scenáristy, herce a skladatele Michaila Kobachidze a herečky Nately Machavariani. Jedenadvacetiletý mladík zvaný „Gega“ byl jedním ze skupiny sedmi potomků gruzínských intelektuálních rodin, která se zbraněmi a granáty unesla let 6833 na trase Tbilisi–Leningrad. Akce skončila nezdarem, Kobachidze a další tři únosci byli odsouzeni k smrti a 3. 10. 1984 popraveni. Z tohoto důvodu bylo uvedení do kin odloženo a scény s Tornikem Aravidze musel režisér Tengiz Abuladze znovu natočit – zmíněnou postavu vytvořil Merab Ninidze. (Robbi)
- Film byl natočen díky podpoře tehdejšího 1. tajemníka KS Gruzie Eduarda Ševarnadzeho, který se později ve funkci ministra zahraničí SSSR spolu s Gorbačovem zasloužil o konec sovětské nadvlády ve střední Evropě. (Faramir)
Reklama