Pearl Harbor (E03)

7. prosince 1941. Japonská flotila dorazila navzdory všem očekáváním ke svému cíli, vzdálenému 320 km od severního pobřeží Havaje. Japonští piloti nahodili motory svých strojů a vzápětí zamířili vstříc nic netušícímu nepříteli... Rok 1905. Osmnáctiměsíční boje proti carskému Rusku skončily šokujícím vítězstvím malého ostrovního státu. Japonci se po staletích ignorace ze strany ostatních národů konečně zabydlovali na světové scéně jako vojenská mocnost, s níž bylo nutné počítat. Japonci na tento úspěch navázali o deset let později, kdy za 1. světové války pomohli Spojencům dosáhnout klíčového vítězství. Hospodářsky a politicky modernizující se země očekávala, že s ní bude západní svět konečně zacházet jako se světovou mocností. Čekalo ji však další zklamání. Účastníci pařížské mírové konference odmítli japonskou doložku o rasové rovnosti, která by Japoncům usnadnila příchod do západních zemí. A když Spojené státy znemožnily příchod japonských imigrantů, vyvolali tím v Zemi vycházejícího slunce vlnu nevole. Velká hospodářská krize navíc v roce 1929 ochromila rozvíjející se japonské hospodářství a země musela vzhledem k neochotě západního světa ke spolupráci začít hledat řešení svých problémů doma. V té době značně posílilo krajně pravicové nacionalistické hnutí armádního generála Tódžóa, které postupně proniklo i do vládních struktur. Tódžó a jeho spolupracovníci zároveň předložili národu svůj návrh na záchranu Japonska. Ten počítal se zpřetrháním vazeb se západními zeměmi a s vybudováním impéria, v jehož rámci by Japonci měli přístup ke všem potřebným zdrojům. První obětí Tódžóvy expanzionistické politiky se ve třicátých letech 20. století stala Čína a její přírodní zdroje. Vpádem japonské armády na čínské území začala krutá a krvavá válka, jejíž obětí se staly tisíce Číňanů. Zprávy o japonské brutalitě šokovaly všechny světové státníky, včetně F. D. Roosevelta. Ten se chtěl prozatím vyhnout použití síly a poslal do Číny alespoň materiální pomoc, aby se mohla agresorovi bránit. Západní svět však čekaly vlastní problémy. Hitlerova armáda zahájila v roce 1940 své tažení po evropském kontinentu a Západ čelil reálné hrozbě nacistické nadvlády. Roosevelt nyní musel řešit nejenom rychle se stupňující krizi v Evropě, ale i v Pacifiku. V této chvíli byl však vázán svým volebním slibem, že svou zemi nezatáhne do žádné zahraniční války. V otázce použití síly měl sice svázané ruce, ale snažil se podpořit bojovníky proti evropskému a asijskému agresorovi alespoň materiálně. Zatímco o zásobování Británie se staralo americké atlantické loďstvo, v Tichomoří se Američané snažili odradit Japonsko od útoku na asijské državy někdejších evropských mocnosti přesunutím své Tichomořské flotily na Havaj. Ta byla sice vzdálena více než 3 000 km (3 200 km = 2 000 mil) od USA, ale zároveň i o stejnou vzdálenost blíž k Japonsku. Tódžó měl ale jiné plány. Proti vůli velitele japonského Spojeného loďstva admirála Jamamota se rozhodl podepsat s Hitlerem a Mussolinim trojstrannou dohodu, v níž si zúčastněné mocnosti slíbily vzájemnou podporu. Japonci po pádu Francie do rukou nacistů neztráceli čas a vpadli na území tehdejší francouzské kolonie v Asii – do dnešního Vietnamu. Tím ale zašli podle Roosevelta příliš daleko. Americký prezident se zatím držel svého slibu o nepoužívání síly, a udělal ze svého pohledu druhé nejlepší opatření, spočívající v zákazu amerického vývozu – včetně ropy –- do Japonska. Země vycházejícího slunce získávala do té doby 80 % veškeré ropy z Ameriky a bez jejích dodávek se jeho válečné úsilí zadrhlo. Japonsko bylo nyní zahnáno do kouta a zbývaly mu jen dvě možnosti – přijmout Rooseveltovy požadavky na stažení svých vojsk, nebo jít s Amerikou do střetu a získat ropu z nejbližšího možného zdroje – z Nizozemské východní Indie. Po odstoupení civilního premiéra se do čela japonské vlády postavil Tódžó, který začal zemi připravovat na boj s Amerikou. Jeden muž však nadále zůstával skeptický. Admirál Jamamoto, který se během svých studií na Harvardově univerzitě seznámil s průmyslovou silou USA věděl, že dlouhotrvající válka s Amerikou by měla pro Japonsko katastrofické důsledky. Protože však neměl na výběr, rozhodl se zničit americkou Tichomořskou flotilu jediným úderem. V jeho rámci naplánoval nejodvážnější útok námořního letectva v celé jeho nedlouhé historii a poslal všechny své letadlové lodě se 408 letadly a 16 000 muži, aby zaútočily na americkou Tichomořskou flotilu kotvící v 6 500 km (4 000 mil) vzdáleném Pearl Harboru. Byl to sice obrovský hazard, ale zároveň jediná možnost. Američané však mezitím rozluštili japonský komunikační kód a zachycené zprávy mluvily jasně: Japonci se podle všeho chystají udeřit na Filipíny. Velitel Tichomořské flotily v Pearl Harboru admirál Kimmel začal své muže a lodě připravovat k vyplutí na moře, zatímco velitel havajských pozemních jednotek nechal v obavě před sabotážními akcemi ze strany japonských ostrovanů zaparkovat svá letadla křídly k sobě, aby je dokázal co nejlépe ochránit. 7. prosince 1941. Japonská flotila dorazila navzdory všem očekáváním ke svému cíli, vzdálenému 320 km (200 mil) od severního pobřeží Havaje. Japonští piloti nahodili motory svých strojů a vzápětí zamířili vstříc nic netušícímu nepříteli. Po příletu na místo se jim naskytl pohled na americké lodě sedící na hladině přístavu jako kachny na rybníce. Díky tomu byly dokonalým cílem, protože přístav nedisponoval žádnou kombinovanou ochranou. Japonci zdecimovali během dvou hodin celou americkou flotilu. Zničili víc než 300 letadel, 19 námořních lodí a připravili o život 2 403 Američanů. Díky tomuto obrovskému úspěchu mohli nerušeně pokračovat ve své tichomořské expanzi a během několika týdnů získali tisíce kilometrů území. Ne všichni Japonci však byli s tímto vývojem spokojeni. Jamamoto totiž věděl, že útok na Pearl Harbor neskončil úplným úspěchem, a co bylo možná ještě horší: dosavadní izolacionistickou náladu amerického obyvatelstva vystřídala doslova přes noc bojechtivost. Prezident Franklin Roosevelt využil vrcholících protijaponských nálad ke sjednocení země pro nadcházející boj a v projevu ke Kongresu vyhlásil zákeřnému nepříteli válku. Čtyři dny po Rooseveltově válečnickém projevu se do hry vložil i Hitler, který USA vyhlásil válku. Necelý týden po útoku na Pearl Harbor se už sjednocená a mobilizovaná Amerika stala plnohodnotným účastníkem druhé světové války. Během několika dní se ve Washingtonu zrodily plány na americký odvetný nálet. Roosevelt se rozhodl bombardovat Tokio s využitím jedné z letadlových lodí, které nebyly japonským útokem na Pearl Harbor dotčeny. Tichomořský konflikt pokračoval i v roce 1942, v němž se americká vojenská síla rozběhla naplno. Válka v Tichomoří však teprve začínala. (Česká televize)