Beta Poničanová

Beta Poničanová se narodila jako Alžbeta Kindermayová 26. září 1908 v Predajné u Banské Bystrice do rodiny notáře. Nejprve se na začátku 30. let stala ochotnickou herečkou ve svém rodném kraji. Roku 1933 zprvu vystudovala bratislavskou Hudební a dramatickou akademii. Zprvu hostovala (1933 – 1936), poté vystupovala v české (1936 – 1938) a až do odchodu na odpočinek ve slovenské činohře (1938 až 1980) Slovenského národního divadla v Bratislavě.

Věnovala se i uměleckému přednesu. Slovenská herečka Beta Poničanová patřila k předním dramatickým herečkám. Největší vliv v počátcích měl na ní režisér Viktor Šulc. Jako charakterní realistická herečka Beta Poničanová s dokonalým přednesem a artikulací stihla projít všemi typy herecké práce a i žánrové repertoárové rozmanitosti. Začínala milovnicí, bujarými koketami, z komediálních salónních her a frašek, od neutuchajících hrdých žen s originalitou a svérázností, až po staré ženy, stařeny, babičky a chůvy, často hrdé, zatrpklé, despotické, příkré, panovačné a osamělé.

Zahrála si např. Doňu Bernardu („Dům doni Bernardy“), Maru („Statky – zmatky“), Alžbětu Kristekovou („Sonatina pro páva“), Capkovou („Dobrodružství při obžínkách“), Paní Pernellovou („Tartuffe“), Babičku („Lucerna“), Vilmu („Půlnoční mše“), Zuzku Javorkovou („Ženský zákon“) aj.

Před filmovými kamerami debutovala zásluhou českých filmařů jako milá čeledína Ďurka (Štefan Figura) Marka Mešková v melodramatu Karla Špeliny MATČINA ZPOVĚĎ / MATKINA SPOVEĎ (1937).

Po téměř třiceti letech Poničanovou před české filmové kamery zval výhradně režisér Jan Schmidt, v jehož filmech vytvořila své nejvýraznější a velké role své kariéry: nešťastná vůdkyně Dagmar Hubertusová zvaná Stará (namluvila Olga Scheinpflugová) v tragické apokalypse KONEC SRPNA V HOTELU OZON (1966), Saba (mluví Marie Vášová) v koprodukční dobrodružné KOLONII LANFIERI (1969) a pravěká stařena Tlapa (mluvila jí opět herečka Marie Vášová) ve dvou dílech trilogie NA VELIKÉ ŘECE (1977) a VOLÁNÍ RODU (1977) podle románů Eduarda Štorcha.

Do slovenské kinematografie vešla až v druhé polovině 40. let. Postupně hrála ve snímcích VLČIE DIERY (matka Svrčinová), PRIEHRADA (pošťačka), KOZIE MLIEKO (selka), RODNÁ ZEM (Hrstková), DREVENÁ DEDINA (Katra Mikulová), DÁŽDNIK SVÄTÉHO PETRA (Adamcová), ŠŤASTIE PRÍDE V NEDEĽU (Pišlová), MUŽ, KTORÝ SA NEVRÁTIL (Tomovičová), IVANOV (Zinaida Lebedevová), ROK NA DEDINE (Trúbeľková), PÁNI SA ZABÁVAJÚ (mamá Deminová) či DO ZBRANE, KURUCI! (matka Michaličová).

Ač slovenská herečka, v její filmografii je první a poslední film český. Na svém kontě má pět českých snímků a na patnáct filmů slovenských. Stala se výraznou slovenskou charakterní herečkou, jež v mládí disponovala i atraktivním zevnějškem.

Často vystupovala v rozhlase („Vojenský zběh“, „Když jubilant pláče“, „Sirota Podhradských“, „Už jsou všichni v jednom pytli“, „Dobrodružství Huckleberryho Finna“, „Přijde čas“, „Mozolnatci“, „První hodinky“, „Ženský zákon“, „Fuk a Huk“, „Není tu místo pro holuby“, „Zlatá příze“, „Průvod andělů“, „Voják a růže“, „Divoké labutě“, „Živý bič“ atd.), dabingu, televizních filmech (CHVÍLE ROZHODNUTÍ, DUNDO A TÍ DRUHÍ, BALADA O VOJTOVEJ MARÍNE, ŽENSKÝ ZÁKON, DOBRODRUŽSTVO PŘI OBŽÍNKOCH, ZOJKA A VALÉRIA, ŠKRIATOK, SIROTY, STRETNUTIE V TAJOVE apod.), seriálech a i v záznamech divadelních her (STRACH Z PEKLA či JOHN GABRIEL BORKMAN).

Za výkon matky Svrčinové ve snímku VLČIE DIERY (1948) se stala nositelkou Národní ceny (1949) a za své celkové herectví získala Vyznamenání Za zásluhy o výstavbu (1960) a titul Zasloužilé umělkyně (1967). Řadu let se Beta věnovala pedagogické práci na bratislavské Vysoké škole múzických umění (VŠMU).

A na přelomu 70. a 80. let definitivně Beta Poničanová opustila divadlo a odešla do soukromí. V 80. letech se na veřejnosti a v uměleckém životě objevovala skutečně ojediněle a výjimečně. Beta Poničanová zemřela 20. prosince (některé prameny uvádějí již 18. prosinec) 1987 v Bratislavě ve věku sedmdesáti devíti let.

Jaroslav "krib" Lopour