Vlasta Vlasáková

Vlasta Vlasáková se narodila 7. října 1921 v Praze. Nejdříve studovala a za okupace byla totálně nasazena. Po válce absolvovala herectví na Státní konzervatoři v Praze (1946) a poté i pražskou DAMU (1948). Nakonec se trvale usadila v Ostravě a do konce svého života zde setrvala jako členka místního Státního divadla (1948 – 1983).

Ještě za studií hostovala v činohře pražského Národního divadla v řadě rolí naráz (Mihulice, Divuka, Bělena, Lesní panna, Gulinari) ve „Strakonickém dudákovi“ Josefa Kajetána Tyla v režii Jiřího Frejky. Herečka byla dvakrát vdaná, nejprve pod jménem Rajnerová a podruhé za herce Zdeňka Dřevojánka (1924 – 1976). Vlasta Vlasáková byla charakterní herečkou, zpočátku díky svému dívčímu půvabu převážně vytvářela mladé naivky, milovnice a hrdinky. Později zralé silné ženy, a léty již silná postava ji dopomáhala pro staré ženy, babičky a patriarcharní typy.

Po roce 1968 však musela kvůli politické činnosti a pracovním závazkům k odborářským a svazovým funkcím, výrazně omezit práci na jevišti. Převážně v mládí se dostávala k titulním a velkým dramatickým, komickým a tragikomickým postavám českého a světového klasického i moderního repertoáru. Později režiséři Vlastě Vlasákové přidělovali převážně menší a malé úkoly. Na její počest existuje v Ostravě ulice Vlasty Vlasákové.

Z divadelních inscenací Vlasty Vlasákové si uveďme: „Veselé paničky windsorské“ (Anička), „Jánošík“ (Anka), „Revizor“ (Marja), „Duchcovský viadukt“ (Olivová), „Chudák manžel“ (Anděla), „Pygmalión“ (Líza), „Cyrano z Bergeracu“ (Roxana), „Sláva“ (Koljová), „Nora“ (Nora), „Měšťáci“ (Jelena), „Figarova svatba“ (Zuzanka), „Sen noci svatojánské“ (Titanie), „Smrt matky Jugovičů“ (Snacha), „Tři sestry“ (Olga), „Svatá Jana“ (Jana z Arku), „Zdravý nemocný“ (Angelika), „Višňový sad“ (Raněvská), „Mnoho povyku pro nic“ (Hera), „Zimní pohádka“ (Hermiona), „Ešalon“ (Máša), „Žebrácká opera“ (Jenny), „Médea“ (Náčelnice), „R. U. R.“ (Helena), „Tartuffe“ (Elmíra), „Lucerna“ (Mladá kněžna), „Romeo a Julie“ (Paní Kapuletová) aj.

Kvůli ostravskému angažmá český film herectví Vlasty Vlasákové využíval pouze minimálně, nejčastěji ještě jako studentku a v 50. letech: dívka Anča v Krňanského dramatu NIKOLA ŠUHAJ (1947), úřednice v Exportě ve snímku PŘÍPAD Z – 8 (1948) Miroslava Cikána, zastřelená žena průvodčího (Jaromír Spal) Andulka ve Vávrově válečné NĚMÉ BARIKÁDĚ (1948), sekretářka v Tomanově osvětovém krátkém I ANDĚLÉ ZTRÁCEJÍ TRPĚLIVOST (1949), Marie Kalčíková v PŘÍPADĚ DR. KOVÁŘE (1950) Miloše Makovce, zednička z internátu v Čechově ŠTICE V RYBNÍCE (1951) a Emilie Záhorová v kriminálním dramatu NA KONCI MĚSTA (1954) Miroslava Cikána.

Ve druhé polovině 50. let se předvedla pouze jako manželka Tonička ve Weissově HŘE O ŽIVOT (1956) a matka Bohumila Benadová v JURÁŠKOVI (1956), opět pod režijním vedením Miroslava Cikána. Ale během uvolněných 60. let pro Vlasákovou filmaři neměli žádnou roli. Až po příchodu normalizace se mohla vrátit do filmových ateliérů a svůj postoj nejlépe prokázala v tendenčních filmech. V nich byla Miladou v Čechově KLÍČI (1971), matkou vojáka Lukáše (Miroslav Nohýnek) v koprodukčním Golubově BORISEK, MALÝ SERŽANT (1975), ženou sedláka Pernici (Ilja Prachař) v příběhu O MORAVSKÉ ZEMI (1977) Antonína Kachlíka a ještě lékařkou, jež je zvaná Železná panna, v Brynychově HNĚVU (1977).

Výrazně spolupracovala též s rozhlasem („Strach a bída Třetí říše“, „Meteor“, „Případ Johnson“, „Její pastorkyňa“, „Český melodram“, „Habada a Jordán“ atd.) a televizními inscenacemi (např. PLUKOVNÍK CHABERT, JAK TO BYLO V ÚNORU, PLÁŇATA, PŮLPENNY, SPLYNUTÍ DUŠÍ, HALDY, PŘÍBĚH MUŽE, KTERÝ MILOVAL SVOU ŽENU) i seriály (tř. 30 PŘÍPADŮ MAJORA ZEMANA).

Po celý svůj život byla obětavou členkou KSČ, kovanou komunistkou a zejména v 70. letech schvalovala státní politiku jako členka řady politických svazů, hnutí, odborů a po dvě volební období za normalizace i za ostravsko jako poslankyně České národní rady. Získala za výkon v „Optimistické tragédii“ Cenu Jaroslava Průchy (1972) i Státní cenu (1972); dále titul Zasloužilé umělkyně (1973) a Vyznamenání Za zásluhy o výstavbu (197?). Vlasta Vlasáková zemřela 2. března 1983 v Ostravě ve věku nedožitých šedesáti dvou let.

Jaroslav "krib" Lopour