Blanka Vikusová se narodila 28. května 1925 v Horních Mokropsech u Prahy. Pro hereckou dráhu se připravila na dramatickém oddělení pražské Státní konzervatoře, kterou absolvovala roku 1944. První jevištní zkušenosti sesbírala na jevištích v Horáckém divadle v Táboře a v Jihlavě (1944 – 1948).
Vrátila se do Prahy, zde zbytek své divadelní a herecké dráhy spojila jen s Městským oblastním divadlem na Žižkově – Divadlem S. K. Neumanna v Libni, dnes Divadlo pod Palmovkou (1948 – 1991), kde jako jeho zakládající členka hostovala i v 90. létech jako penzistka. Naposledy na této scéně, které byla zakládající členkou, stanula deset let před smrtí 4. dubna 2001. Po roce 2001 se už stáhla do soukromí.
V Divadle S. K. Neumanna patřila k předním členům činohry a během své kariéry se objevila ve více jak sto padesáti divadelních hrách. Využívala především své zralé herecké dovednosti a snadné navázání se s publikem. Především svůj kultivovaný herecký projev a přednes často uplatňovala v konverzačních hrách a při uměleckém přednesu.
V Horáckém divadle a na Žižkově se představila např. jako Duňaška („Ženitba“), Charmian („Antonius a Kleopatra“), Mahulena („Radúz a Mahulena“), Višněvová („Duha“), Julie („Rodinná vojna“), Silka („Ženský boj“), Blažena („Mnoho povyku pro nic“), Liduška („Fidlovačka“), Jeanette („Přihodilo se ve městě Sionu“) a jako Kačenka („Jiříkovo vidění“).
Na libeňském jevišti se uvedla ve hrách a inscenacích „Stalingradci“ (Julka), „Maryša“ (Rozárka), „Poušť rozkvete“ (Marina), „Lucerna“ (Kněžna), „Naši furianti“ (Marie), „Kudy kam…?“ (Růžena), „Jak se vám líbí“ (Rosalinda), „Veselé windsorské paničky“ (Vodičková), „Její pastorkyňa“ (Jenůfa), „Tři mušketýři“ (Milady Winter), „Fidlovačka“ (Písničkářka), „Zkrocení zlé ženy“ (Kateřina), „Racek“ (Irena), „Ze života hmyzu“ (Apatura Iris a Jepice), „Médea“ (Médea), „Tři chlapi v chalupě“ (Kacířová), „Pygmalión“ (Paní Higginsová), „Cyrano z Bergeracu“ (Markéta a Dáma), „Oidipus vladař“ (Iokasté), „Komedie omylů“ (Emilie), „Žebrácká opera“ (Jenny), „Ďábelský kruh“ (Marta), „Ostře sledované vlaky“, „Romeo a Julie na konci listopadu“, „Jezinky a bezinky“, „Tři na lavičce“, „Mandragora“, „Královna Kristina“, „Letní hosté“ aj.
Český film hereckého potenciálu Blanky Vikusové nikdy nedokázal plně využít. Hrála pouze ve dvou dlouhometrážních hraných snímcích v časovém rozsahu dvaceti jedna let, v jednom krátkém hraném filmu a ještě ve třech studentských filmech Studia FAMU. Je tak jedinou českou profesionální herečkou, kterou klasičtí režiséři přehlíželi, zatímco mladí adepti režie jí dali nejčastěji i nejvíce prostoru.
Od 50. let si zahrála aspoň jednou v každé dekádě. Debutovala v epizodě ženy v osvětovém snímku ABY NEBYLI SAMI (1955) Dimitrije Plichty. Své první role v hraném filmu se dočkala na Barrandově v normalizačně dotčeném filmu Jiřího Hanibala DVĚ VĚCI PRO ŽIVOT (1972), kde s Ferdinandem Krůtou vytvořila pár rodičů Božky (Eva Trejtnarová – Hudečková), manželky titulního hrdiny Vaška (Ladislav Potměšil).
Ve studentských filmech Studia FAMU se jednou zjevila v 60. letech jako herečka Vanda (ZMĚNY A PROMĚNY, 1967) a 2x v 80. letech v rolích Hermínky Popperové (KRÁLÍCI S MOUDRÝMA OČIMA, 1982) a vedoucí klubu důchodců (STALO SE V BRAZÍLII, 1984). Po roce 1989 představovala jen další epizodku starší ženy ve Věrčákově komedii SATURNIN (1993), jež byl upraven i na televizní seriál.
Svým herectvím utvářela podstatnou měrou podobu televizních filmů (PRINC CHOCHOLOUŠ, POSLEDNÍ KONCERT, BŘETISLAV A JITKA, A NA KONCI JE ZAČÁTEK, O OPĚTOVANÉ LÁSCE, OHŇOSTROJ V ASPERN i ČAS JEŘABIN), seriálů (CHALUPÁŘI, DNES V JEDNOM DOMĚ, PŘÍSAHÁM A SLIBUJI či SATURNIN).
Svůj hlas zanechala také na zvukových nosičích, v rozhlase („Básně z Jestřábí věže“, „Paní Bohdana“, „Vražda v Císařské aleji“, „Prozatímní čekárna“, „Pýcha a předsudek“, „Přepadení“, „Neprovdaná paní Rosita neboli Mluva květů“, „Normální mužský“, „Klauni a vlastenci“, „Náměstíčko“), v dabingu (mj. titulní role filmu ZPÍVAJÍ SKŘIVÁNCI) a při uměleckém přednesu.
Získala Cenu Senior Prix (1995) od Nadace Život umělce. Jejím manželem byl herec a divadelní režisér Stanislav Remunda (1927 – 2012) a vnukem dokumentární režisér Filip Remunda (*1973). Blanka Vikusová zemřela 23. srpna 2011 v Praze ve věku osmdesáti šesti let.
Jaroslav "krib" Lopour
