Johann Sebastian Bach

Johann Sebastian Bach se podle juliánského kalendáře, který platil v době jeho narození, narodil 21. března 1685 v Eisenachu (počítáno dle gregoriánského kalendáře, který byl zaveden během jeho života, 31. března) do rodiny hudebního skladatele, houslisty a violisty Johanna Ambrosia Bacha. Jeho matkou byla Alžběta Lämmerhirt, dcera erfurtského radního. Hudba měla v rodině velmi starou a stále živou tradici a Bach sám nebyl zdaleka jediným z osmi sourozenců, který se hudbě věnoval profesionálně. Rodina byla značně rozvětvená a Bach měl v době svého života asi 40 příbuzných hudebníků téhož příjmení.

Od desíti let se Bach musel vyrovnávat se smrtí svých rodičů. O jeho výchovu a hudební vzdělání se staral jeho starší bratr Johann Christoph Bach, který působil jako varhaník v Ohrdrufu, kam za ním zanedlouho jeho mladší bratr odešel (spolu s dalším bratrem Johannem Jakobem). Když se finanční situace v rodině stala neúnosnou, odešel Johann Sebastian pěšky do Lüneburgu (vzdálenému více jak 300 km).

Mladý hudebník se seznámil s Böhmem, varhaníkem u sv. Jana. Na základě vyprávění a výuky svého učitele se rozhodl navštívit Hamburk, opět pěšky, aby si poslechl Reinckena a Lübecka, další slavné varhaníky. Nebylo to naposledy, co se Bach vydal pěšky někam hodně daleko, aby si poslechl hudbu známého hudebníka.

První zaměstnání získal v Arnstadtu: místní rada ho jmenovala varhaníkem v kostele sv. Jakuba. To ale zablokoval místní vévoda a jmenoval někoho jiného. Mladý Bach si tedy našel práci jako houslista v jedné malé kapele. V roce 1703 dostal za úkol od městské rady v Arnstadtu prohlédnout nové varhany v tzv. Novém kostele. Tato kontrola nového nástroje mu otevřela cestu ke jmenování místním varhaníkem. V této době se seznámil s Marií Barborou, dcerou Johanna Michaela Bacha, zesnulého varhaníka v Gehrenu. Tuto svou vzdálenou příbuznou si později vzal za manželku. V roce 1707 přesto získal po úmrtí slavného skladatele a varhaníka Johanna Georga Ahleho místo v Mühlhausenu.

Bach se stával stále známějším. Skládal, hrál, učil. V srpnu 1707 zdědil po strýci 50 zlatých a 17. října se oženil s Marií Barborou. Přesto však nevydržel v Mühlhausenu dlouho. Roku 1708 byl přijat ve Výmaru, a proto na své místo rezignoval. Jedním z důvodů bylo i nepochopení jeho přístupu k hudbě, se kterým se musel potýkat.

Na dvoře vévody Wilhelma Ernsta, výrazného lutherána a hudebního mecenáše, který ze zbožnosti rád šetřil na okázalosti, aby ušetřil na koncerty a dobročinné účely, se Bachovi vedlo mnohem lépe: finančně i společensky. Přes svou hudbymilovnost vévoda nepovolil provozování oper. Ve Výmaru, ve kterém působil do roku 1717, se Bach poprvé (a ne naposledy) stal otcem. Zde se mu narodili synové Wilhelm Friedemann, Carl Philipp Emanuel a Johann Gottfried Bernhard, kteří se později stali známými muzikanty (Wilhelm Friedemann a Carl Philipp Emanuel byli skladatelé, Johann Gottfried Bernhard varhaník). Od vévody se mu dostalo dalšího zvýšení platu i povýšení na koncertního mistra, s čímž přicházela povinnost provádět nová díla. Nejenom hraní, ale i pravidelné skládání se stalo součástí jeho života. Také upravoval díla jiných autorů, např. Vivaldiho.

Bachův um se projevoval i v posuzování varhan. Dostával častá pozvání ke zkoušení a kolaudování opravených a nových nástrojů. V osobnímu sporu mezi vévodou a jeho dědicem synovcem Ernstem Augustem se přiklonil k mladému Ernstovi Augustovi, a nebyl proto vládnoucím knížetem již povýšen. V roce 1717 si odpykal měsíc ve vězení, což byla pomsta starého vévody, a poté – pod ochrannými křídly Ernsta Augusta – přesídlil do Köthenu.

V Köthenu rodina žila v letech 1717–1723. V tomto období vzniklo jedno z Bachových nejznámějších děl, tzv. „Braniborské koncerty“. Když Bach zaslechl, že z Anglie přijel do blízkého města za svou matkou slavný Georg Friedrich Händel, vydal se mu naproti, neboť ho toužil poznat osobně. Händel ale mezitím odjel. V Köthenu také dopsal první řadu 24 preludií a fug z prvního svazku jeho známého díla „Temperovaný klavír“, kvůli níž je dnes považován za mistra fugy.

V roce 1720, v době Bachovy nepřítomnosti, neboť doprovázel knížete Leopolda von Anhalt-Köthen do Karlových Varů, zemřela jeho manželka. Za necelé dva roky se šestatřicetiletý Bach oženil s dvacetiletou Annou Magdalenou Wilcken. Měli spolu 13 dětí (7 se nedožilo dospělosti). Anna Magdalena byla hudebnice a spolu vytvořili další slavné dílo – tzv. „Klavírní knížku pro Annu Magdalenu“.

Když v červnu 1722 zemřel kantor u sv. Tomáše v Lipsku, uvolnilo se místo pro Bacha. Sice si nepolepšil, ale jeho rozhodnutí zřejmě způsobila vidina, že bude moci opět tvořit duchovní hudbu, ne světskou, jak tomu bylo v posledních letech v Köthenu. Od knížete dostal, navzdory jeho zklamání, doporučení.

Všichni tři Bachovi synové nastoupili do vyhlášené lipské školy sv. Tomáše a Bach byl 1. 6. 1723 jmenován kantorem. Zdá se skoro až neuvěřitelné, že Bach, zaneprázdněný nejrůznějšími povinnostmi, vytvořil v té době velké množství kantát. Škola přes svou pověst nebyla v nejlepším stavu. S železnou pravidelností se zaplétal do nejrůznějších sporů s městskou radou. V této době také napsal slavné „Pašije sv. Jana“, šest motet a dvě další slavná díla: „Vánoční oratorium“ a „Magnificat“.

Koncem 20. let, v Lipsku, napsal Bach jedno ze svých nejznámějších děl: „Matoušovy pašije“. Díky nim o 200 let později skladatel Felix Mendelssohn-Bartholdy oživil jeho hudbu a jeho jméno učinil slavným.

Spory s městskou radou postupně vyústily ve vzájemnou nevraživost. Situace se zlepšila až s nástupem nového ředitele školy Johanna Matthiase Gesnera, který měl pro Bachovy náročné požadavky pochopení. Jedním z důležitých bodů bylo zbavení Bacha jeho učitelských povinností (kromě hudebních). V této době napsal několik děl, ve kterých se přiblížil operní formě, známou je „Kaffeekantate“ (Kantáta o kávě), v níž paroduje otce nešťastného z dcery, která se naučila pít kávu. V té době také pracoval na své známé mši v h-moll, kterou (resp. její část) věnoval novému saskému kurfiřtovi Friedrichu Augustovi II. Ten Bacha v roce 1736 jmenoval skladatelem královské dvorní kapely. V Drážďanech, kde královská rodina sídlila (Friedrich August II. byl také polským králem), od roku 1733 působil Bachův syn Wilhelm Friedemann jako varhaník.

Nový ředitel školy Johann August Ernesti měl příliš moderní názory a s Bachem měl spor kvůli jmenování nového prefekta. Tento spor negativně ovlivňoval i další v jejich okolí a trval 2 roky.

V následujících letech Bach tvořil méně duchovní hudby a zaměřoval se spíše na světskou hudbu. Řadu svých děl dopracovával (např. již zmíněnou mši v h-moll). Roku 1742 vyšel 4. díl klavírních skladeb: árie se třiceti variacemi, kterou dnes známe pod názvem „Goldbergovy variace“. Goldberg byl Bachův žák a cembalista ve službách barona von Keyserlinga, který „Goldbergovy variace“ objednal. Téhož roku vyšel také 2. díl „Temperovaného klavíru“. Bach Nadále pokračoval v kolaudování varhan.

V roce 1747, 3 roky před smrtí, navštívil Bach dvůr pruského krále Friedricha II. Velikého a společně s hudbymilovným králem muzicírovali. Friedrich II. zasedl k fortepianu a zahrál téma, které Bach poté zpracoval jako fugu. To se stalo základem pro Bachovo zásadní a známé dílo „Hudební obětina“, které obsahuje trojhlasou fugu, šestihlasou fugu, dvě pětice kánonů a čtyřvětou sonátu. Dalším ze zásadních děl z posledních let Bachova života je cyklus čtrnácti fug „Umění fugy“.

Ještě za jeho života diskutovala městská rada o jeho možném nástupci, kterým se nakonec stal Gottlob Harrer. Prakticky slepého Bacha dvakrát operoval anglický oční lékař John Taylor. Bachovi se sice vrátil zrak, ale brzy – 28. července 1750 – ve věku 65 let zemřel. Z jeho dvaceti dětí tehdy žilo 9, z nichž se 5 synů stalo známými skladateli.

Belsazar