Jan Svoboda

Jan Svoboda se narodil 13. července 1889 v Hrochově Týnci u Chrudimi. Zpočátku se zajímal o klasické činoherní herectví, kterému se soukromě školil u Karla Želenského. Od roku 1910 nastoupil profesionální hereckou dráhu u různých kočovných společností a oblastních scén. Na sklonku první světové války byl členem Divadla v Národním domě v Moravské Ostravě – Stálé české scéně.

Ovšem po skončení války se začal hlouběji zajímat o filmový svět. Stal se tajemníkem Organizace československého filmového herectva a redaktorem u periodického časopisu „Divadlo“. Následně krátce odešel do Berlína, kde se stal zahraničním dopisovatelem pražského tisku. Když se vrátil zpět do vlasti, rozhodl se Jan Svoboda plně věnovat české kinematografii i prakticky.

Podle jeho původního námětu a scénáře natočil režisér Václav Binovec (jenž se na scénáři autorsky podílel) koprodukční československo – německý snímek ULIČKA HŘÍCHU A LÁSKY (1922), jenž je však dnes již nedochovaný. Svoboda si v něm zároveň zahrál bezcharakterního Emila Parkera. K filmu, přesněji řečeno k filmovému herectví, se vrátil o pět let později. V letech 1927 – 1929 sehrál velké titulní i menší roličky ještě v němé éře českého filmu v titulech různých žánrů i úrovně a rozličných režisérských osobností. Některé z nich jsou dnes považovány za ztracené.

Zahrál si prezidentova (Luigi Hofman) sekretáře Marcela Zeneta v Krňanského KRÁSNÉ VYZVĚDAČCE (1927), advokáta Ed. Palmára v Havelkově melodramatu JEJICH UTRPENÍ (1927), přítele Petra (L. H. Struna) v BAHNĚ PRAHY (1927) M. J. Krňanského, lupiče v Krňanského POHORSKÉ VESNICI (1928), mlynáře Rychnovského v dramatu MLYNÁŘ A JEHO DÍTĚ (1928) režisérky Zet Molas, hýřila v PASÁKU HOLEK (1929) Hanse Tintnera a šikovatele Silbera v Krňanského LORETÁNSKÝCH ZVONCÍCH (1929). Po dvouleté přestávce se před filmové kamery navrátil na začátku 30. let ve třech zvukových epizodních roličkách.

Postupně byl švihákem z města Tržickým v PÍSNI O VELKÉ LÁSCE (1932) režiséra Václava Kubáska, otcem preceptora Čermáka (Nora Stallich) Karlem Tarantem v Krňanského ZAPADLÍCH VLASTENCÍCH (1932), dřevorubcem v dalším Krňanského dramatu ZE SVĚTA LESNÍCH SAMOT (1933) a Prašivkou v TRHANECH (1936) Václava Wassermana podle novely Jana Nerudy.

Ve 30. letech dokonce natočil podle svých scénářů tři celovečerní hrané filmy – dnes již zapomenuté a již tehdy zcela podprůměrné. Ve velmi rychlém sledu uvedl komedie KOHO JSEM VČERA LÍBAL? (1935) a CÁCORKA (1935), ovšem jeho drama VIKTORKA (1935) na námět z románu „Babička“ od Boženy Němcové (kde měla např. hrát Jarmila Beránková, Ladislav Brom, Raoul Schránil či Věra Ferbasová) zůstalo navždy nedokončené.

S hranou tvorbou se rozloučil po letech, po skončení druhé světové války a ve znárodněném filmu. Napsal a natočil krátké nahrávané scénky MUŽI VE FRAKU (1947) a po sedmnácti letech se objevil naposledy před filmovými kamerami jako číšník v dramatu Miroslava Hubáčka KAVÁRNA NA HLAVNÍ TŘÍDĚ (1953). Svoji pozornost od druhé poloviny 30. let do konce let 50. zaměřil na dokumentární film.

Natáčel různé krátké a osvětové snímky (např. PÉČE O DÍTĚ, JAK ROSTE PRAHA, PÍSEŇ MLÁDÍ, JÍZDENKY, PROSÍM!, NUTNÉ ZLO, TAVENÍ ŠEDÉ LITINY, KONTROLA JAKOSTI VÝROBKŮ, STARÉ ČESKÉ MINCE, VÝROBA SLADU, RUDNÉ ÚPRAVNY, OBSLUHA SKLÁŘSKÝCH PECÍ, OBSLUHA GENERÁTORU, ABY NEPŘIŠLY NAZMAR a nebo MANIPULÁTORY V KOVÁRNÁCH).

Od konce 50. let odešel Jan Svoboda na odpočinek a jen si spokojeně dožil v ústraní. Jeho manželkou byla herečka Božena Svobodová (1893 – 1961). Herec, režisér, scenárista a novinář Jan Svoboda zemřel 8. listopadu 1974 v Praze ve věku vysokých pětaosmdesáti let. O jeho úmrtí informovala taktéž tehdejší filmová periodika a nazvala ho mj. „jedním z posledních pamětníků průkopnických let našeho filmu".

Patřil opravdu mezi osobnosti českého filmu 20. až 50. let a dnes již patří právem do dějin české kinematografie, jenž má na svém režijním kontě čtyři hrané filmy (z toho jeden nedokončený), desítky snímků dokumentárních a krátkých a třináct hereckých roliček – z toho osm němých a pět zvukových.

Jaroslav "krib" Lopour