Tamara Kotrbová

Tamara Komínková, majitelka krásného úsměvu a kočky Minervy, se na zlínském jevišti objevuje po odmlkách potřetí. Trojka je šťastné a magické číslo a tak doufáme, že se teď její působení v divadle už delší dobu nepřeruší a Tamaru i její temperamentní herectví si konečně užijeme a vychutnáme. Ten, kdo sleduje "šum" v našem divadle a v hereckém souboru, si určitě všiml zajímavé věci. Tamara se po těch svých odmlkách vrací vždycky půvabnější a vypadá i mladší! Poslední dvě pracovní pauzy měly krásný důvod, narození jejích dvou synů - Matěje a Filipa. Takže tajemství Tamařina mládnutí spočívá zřejmě v šťastném mateřství.

Tamara se narodila v roce 1971 v Praze. Oba její rodiče byli známí pražští herci - maminka Jorga Kotrbová a tatínek Jiří Novotný. Teď si neodpustím vzpomínku. Jelikož sama také pocházím z Prahy a dokonce ze stejných míst (Tamara - ovšemže později - navštěvovala stejnou základní školu v Ostrovní ulici jako já), často se mi vybavuje obrázek, jak krásná mladá paní Jorga v pokročilém stádiu těhotenství kráčí razantním krokem se dvěma vodítky a dvěma velkými pejsky s hrdě vztyčeným držením těla ulicí Pštrossovou (kudy jsem chodívala do školy). Kdekdo po té graciéznosti otočil hlavu. Vidím to dodnes, Tamara se mamince v něčem podobá - i když nejvíc po ní zdědila zabarvení svého průrazného, zvonivého hlasu. Tehdy jsem netušila, že paní Jorga Kotrbová v bříšku nosí člověka, kterého budu znát, s kterým budu spolupracovat a kterého budu mít moc ráda - Tamaru. Pro její srdečnost, bezprostřednost, až dětskou upřímnost, kamarádskost a lásku ke zvířatům, pro její osvěžující upřímný a nakažlivý smích, nezáludnost, citlivost, pro její poctivý vztah k divadlu a práci, skromnost a mnoho dalších hezkých a dnes skutečně obdivuhodných vlastností, které si stále uchovává. Myslím, že Tamařina čistota ducha se zračí i v jejím přesvědčivém herectví, o kterém ještě bude řeč.

Dětství tedy Tamara tráví v srdci Prahy, žije nedaleko Národního divadla a Vltavy, na jejímž druhém břehu - v Realistickém divadle (dnes Švandově) hrají její rodiče. Nějakou podivností osudu se po základní škole ocitá na Střední průmyslové škole spojové techniky. To byl jasný omyl, vydrží zde pouze rok a pak - jak to zřejmě chtěly geny a talent - vyhrává touha stát se herečkou a začíná studovat na Státní konzervatoři. (Tady se Tamara dokonce poprvé setkává se svým budoucím zlínským kolegou a režisérem Pavlem Šimákem, který byl spolu s ní ve stejném ročníku herectví). Během posledního roku na konzervatoři hostuje ve Středočeském divadle v Kladně.

Píše se rok 1993 a to už se s Tamarou setkávám ve Zlíně. Angažoval ji tehdejší umělecký šéf Josef Morávek a spolu s ní do souboru nastoupilo ještě několik začínajících herců a hereček. Tento příliv mladé energie byl hned v divadle znát. První Tamařina role byla v pohádce Tři krásní psi, Honza a drak. Pak přišla krásná inscenace Gozziho fantastické pohádky Zelenavý ptáček, ve které zazářila v roli svéhlavé a posléze zmoudřelé Barbaríny. Na jevišti to byl příval vitality a radosti. Moc vtipná a zároveň dojemná byla v roli Adriany v Sexu noci svatojánském, skvělé komedii Woodyho Allena, ve které si zahrála manželku s komplexem pramenícím z pocitu viny z dávné nevěry. Výtečná byla i jako Pauline v Hráči a jeho štěstí. Tamara coby prakticky nezkušená čerstvá absolventka konzervatoře překvapovala svou vyzrálostí, výbornou hereckou technikou, dynamikou a hloubkou projevu. Zajímavá byla také v inscenaci Nebezpečné vztahy, kde ztělesnila nešťastnou Paní de Tourvel. Hluboce psychologicky propracovaný a výjimečný byl její výkon v inscenaci Agnus Dei, kde ztvárnila mladičkou jeptišku Agnes, která se dopustí velkého hříchu. Na tuto roli a práci na ní vzpomíná Tamara dodnes. Postav, které vytvořila v "první fázi svého zlínského působení" bylo hodně a byly velmi různorodé. Patří mezi ně i vitální a hubatá Káča v Hrátkách s čertem, role Tamaře jak ušitá na tělo. Zcela jiného charakteru než předchozí figury byla například její Carla v inscenaci Osm a půl (a půl). Zde také poprvé spolupracovala s režisérem J. A. Pitínským, který ji později obsadí do Jenůfy (v alternaci s Evou Daňkovou) v dnes už legendární inscenaci Její pastorkyňa. V této roli Tamara rozehrála bohatou škálu svého herectví, přičemž dominoval silný prožitek postavy. Byla tragická, krásná, niterná, výbušná i ztišená, nebylo možné ubránit se slzám, tak mě její Jenůfa bolela, tak bolestně zasahovala... Tuto inscenaci měla Tamara, jak říká, "nejradši". Na nevelké ploše Karolky ve stejné inscenaci (ve které se rovněž střídala s Evou Daňkovou) ukázala, že žádná role nemusí být malá. Jako by se dopracovala k vrcholu, v tuto dobu její působení v Městském divadle končí. Tamara se v divadle seznámila se svým budoucím mužem, šťastně se vdala a po třech prací nabitých sezonách odešla se svým manželem zpátky do Prahy, kde působila tzv. na volné noze. Zdálo se, že Zlín je pro ni uzavřená kapitola. Hrála v Divadle u Hasičů v pohádkách s bývalým souborem Divadla Jiřího Wolkera a živila se převážně dabingem. Mimochodem, už ve Zlíně Tamara ukázala, že i tuto disciplínu perfektně ovládá, když zde znamenitě nadabovala postavu Lois v populárním americkém televizním seriálu Superman.

V roce 1998 se Tamaře narodil syn Matěj. Tři roky se věnovala radostné péči o malého Matýska a pak - zřejmě zase zapůsobila ona magická trojka, opět se jí zastesklo po divadle. A to puzení a stesk byl přímo po divadle zlínském, protože ve Zlíně je zkrátka její herecké "doma". Celá její rodina se ochotně přesunuje zpět z Prahy do Zlína a Tamara se na podzim 2001 navrací do hereckého souboru. Nejprve je k vidění v inscenaci Valašské remazúry jako Popravovic Marie, brzy nato v komedii Jak je důležité mít Filipa v roli Gvendoliny polechtá bránici mnohým divákům. Ve Studiu Z ztvární nelehkou postavu sobecké Nataši ve Třech sestrách. V Donu Juanovi si zahraje nevěrnou a koketní venkovanku Kláru. Je třeba také zmínit Tamařiny pěvecké schopnosti - ty mohla výborně uplatnit v inscenaci Kouzelné flétny, kde si s vervou sobě vlastní zahrála a zazpívala part Papageny. Svou "druhou zlínskou etapu" završila v inscenaci Ještě žiju s věšákem, čepicí a plácačkou, kde se s nezaměnitelným humorem převtělila do uklízečky Gábiny Kleinové, ženy, s kterou si život a chlapi všelijak pohrají, ale ona jim také nezůstane nic dlužna. Touto rolí se se Zlínem Tamara zase na čas rozloučila (tentokrát již s úmyslem zase se vrátit). Důvod: zřejmě se jí do duše hluboce vryl název výše uvedené hry: Jak je důležité mít Filipa. Tamara se s rodinou opět přesouvá do svého rodiště a v roce 2003 se jí narodí další přírůstek, znovu chlapec, kterému dává jméno Filip. S Filípkem je dva roky na mateřské "dovolené" a v létě 2005 máme Tamaru (a všechny tři Komínky) ve Zlíně opět zpátky - začíná její "třetí zlínská etapa". Na repertoáru divadla je stále ještě inscenace Ještě žiju s věšákem, čepicí a plácačkou, do které se Tamara zase navrací - komu z diváků (čtenářů) v této roli "ušla" - doporučuji představení navštívit znovu!

V současné době je možné Tamaru vidět v několika kusech; v již zmíněné "Plácačce", poté v inscenaci Válka mezi rozmarýnem a majoránkou, kde přestudovala roli Dony Nise místo těhotné Kláry Sochorové. Ve Studiu Z v inscenaci Život je zatraceně krásnej hraje hned několik postav najednou - například krásnou správcovou pivovaru Marišku, která si se strýcem Pepinem vyleze popovídat až na komín(ek). Momentálně zkouší roli "hodné" Bianky v Shakespearově komedii Zkrocení zlé ženy pod režijním vedením Pavla Šimáka. A čeká jí krásný, náročný úkol, part Aldonzy (Dulciney), v muzikálu Muž z kraje La Mancha, kde se můžeme těšit nejen na její plnokrevné herectví, ale také na její zpěv.

Tamara je člověk skromný, nikdy o sobě nemluví a vždycky stojí jaksi v pozadí. Na jevišti je to nepřehlédnutelný živel. Je to zkrátka výborná herečka každým coulem, s širokým výrazovým rozpětím, komediant v tom nejlepším slova smyslu, osobnost se zvláštním darem jevištního charismatu. Věřím, že dostane hodně dobrých příležitostí, ve kterých bude moci své kvality prokázat. Věřím, že tak jak pěkně zraje, i dál bude zrát. Vím, že se neumí "prát" (je to prostě hodný člověk), ale zato umí hrát.

Jana Kafková