Victor Francen

Vedle osobností jako byli Raimu nebo Harry Baur patřil Victor Francen k nejvýznamnějším charakterním hercům meziválečné éry ve francouzském filmu, za války se výrazně prosadil i v Hollywoodu. Narodil se v Belgii do rodiny policejního komisaře, jeho vlastní jméno bylo Victor Charles Franssen. Francen se původně věnoval obchodu, ale později přesídlil do Paříže, kde začal studovat herectví. Počátky jeho profesionálního herectví nejsou zcela zřetelné, ale ve dvacátých letech se prosadil především v divadle Théâtre de Vaudeville, příležitostně se věnoval i divadelní režii, jeho doménou byla francouzská moderna.

S filmovou kamerou učinil Francen první zkušenost již v němé éře a v letech 1921-1923 natočil tři filmy, plného zhodnocení svého hereckého projevu se ale dočkal až po příchodu zvuku. Jednu z hlavních rolí hrál v Turžanského ORLÍKOVI (L΄aiglon, 1931), objevil se také v KONCI SVĚTA (La fin du monde, 1931) slavného režiséra Abela Gance. V této době hostoval také na nejslavnější scéně Comédie Française. Počátkem třicátých let se Francen nevyhnul účasti v průměrnějších filmech, časem ale slavní režiséři dokázali jeho herectví vtělit do významných titulů předválečné francouzské kinematografie. Svou cynickou tvář spolu s povýšeneckým chováním propůjčil Victor Francen především do rolí vysoce postavených mužů, a přestože jeho postavy měly málokdy kladný charakter, před kamerou mu podléhaly nejslavnější herečky té doby (Arlette Marchal, Véra Korene, Madeleine Robinson, Junie Astor atd.), několik jeho filmů bylo ve 30. letech uvedeno i v československých kinech.

Francenovu hereckou osobnost využíval především významný režisér Marcel L′Herbier, který jej obsadil do velkých rolí v šesti svých filmech, ke spolupráci jej ale zvali i další významní režiséři, znovu to byl Abel Gance (ŽALUJI - J΄accuse, 1937), dále například Maurice Tourneur (ZLODĚJ – Le voleur, 1934) nebo Julien Duvivier (KONEC DNE – La fin du jour, 1939). Vyšší umělecké ambice se společenským dosahem měly filmy z vojenského prostředí (PŘIPRAVTE K BOJI – Veille d´armes, 1935; DVOJÍ ZLOČIN NA MAGINOTOVĚ LINII – Double crime sur la ligne Maginot, 1937). Victor Francen také přesvědčivě hrál postavy panovníků, ať už fiktivních (KRÁL SE BAVÍ – Le roi, 1936) nebo skutečných (SRDEČNÁ DOHODA –Entente cordiale, 1939).

Na počátku německé okupace odešel Victor Francen do Spojených států a jako jeden z mála francouzských herců dosáhl uznání i řady příležitostí v Hollywoodu, na rozdíl od těch dřívějších francouzských jsou Francenovy americké filmy známé dodnes i u nás. Znovu hrál muže z vyšších společenských tříd, vesměs cizince, nejen ovšem Francouze. S dalšími francouzskými herci se objevil například v BRÁNĚ KU ŠTĚSTÍ (Hold Back the Dawn, 1941), v režii Juliena Duviviera pak hrál v povídkovém filmu HISTORKY Z METROPOLE (Tales of Manhattan, 1942), v životopisném snímku MADAME CURIE (1943) ztvárnil postavu rektora univerzity.

Solidně rozběhnutá hollywoodská kariéra nenutila Francena k návratu do Francie a ještě několik let po skončení války zůstával v Americe. Do Francie se vrátil až v roce 1948, aby znovu točil s Marcelem L′Herbierem (VZBOUŘENÍ – La revoltée, 1948). Pak se ale opět vracel k práci v USA, i když už jen v menších rolích, hrál například ve slavném filmu SBOHEM, ARMÁDO (A Farewell to Arms, 1957). Ačkoliv v padesátých letech točil častěji v Americe než ve Francii, divadlu zůstával věrný v Paříži a hrál v Théâtre des Ambassadeurs nebo Théâtre de la Madeleine, znovu se vrátil i k divadelní režii. Pod vedením Fritze Langa se potom objevil v německých filmech TYGR Z EŠNAPURU (Der Tiger von Eschnapur, 1959) a INDICKÝ HROB (Das indische Grabmal, 1959). Ve Francii točil naposledy v polovině šedesátých let (VELKÝ STRACH – La grande frousse, 1964).

Victor Francen byl celkem třikrát ženatý, jeho první ženou byla již zapomenutá herečka a zpěvačka Renée Corciade, ve třicátých letech byl krátce manželem herečky Mary Marquet, nakonec se v Americe oženil s Eleaonor Kreutzer, s níž měl jednu dceru. Když se v šedesátých letech rozvedli, tehdy se Victor Francen definitivně vrátil do Francie a žil v soukromí. Zemřel v Aix-en-Provence 18. listopadu 1977 ve věku 89 let.

Pavel "argenson" Vlach