foto

Michail Uljanov

  • nar. 20.11.1927
    Bergamak, Omská oblast, Sovětský svaz
  • zem. 26.3.2007 (79 let)
    Moskva, Rusko
  • Sdílet na Twitteru
  • Sdílet na Facebooku

Biografie

Je mnoho způsobů, kterými se herec může zapsat do paměti diváků. Samozřejmě, mít talent hodně pomáhá. Další možností je získat roli, jež divákům utkví v paměti. Třetí možností je mít takové jméno, které si diváci bez problémů zapamatují. Michail Alexandrovič beze zbytku využil všechny tři tyto možnosti.

Svůj talent prokázal v bezmála stovce filmů a seriálů, u téměř poloviny z nich se objevil v hlavní roli. Do paměti diváků se Michail Alexandrovič zapsal i výraznou rolí a to jako ten, „co vždycky hraje Žukova". Georgij Konstantinovič Žukov žádným dalším hercem nebyl ztvárněn tolikrát jako právě Uljanovem. Kdyby talent sám o sobě nestačil, nejen ruský, ale ani český divák nezapomene jméno Ujlanov. Aby toho nebylo málo, několikrát ztvárnil i svého mnohem známějšího jmenovce, Vladimíra Ilijiče Uljanova, známého jako Lenin.

Michail Alexandrovič se narodil 20. listopadu 1927 v Muromcevském rajónu ve vsi Bergamak. Celé dětství a dospívání strávil ve městě Tara, které označoval jako rodné město. V roce 1942, rok poté, co jeho otec odešel na frontu, začal Uljanov navštěvovat hodiny herectví, které organizoval ukrajinský divadelní soubor, který zde byl v evakuaci. Právě tady se mnoho mladých lidí začalo zajímat o divadlo. Jeho první rolí na prknech, co znamenají svět, byla role cikána ve hře Cikáni. V roce 1944 odjel do Omsku, kde pokračoval ve studiu herectví ve studiu při Omském dramatickém divadle. Zde absolvoval dva kursy a v roce 1946 odjel do Moskvy, kde ve studiích porkačoval v divadelním učilišti B. V. Ščukina. Po absolvování školy v roce 1950 svůj umělecký život nadlouho svázal s divadlem Jevgenije Vachtangova. Jím ztvárňované charaktery byly dané, byl archetypem mladého sociálního hrdiny – hrdého, důstojného, plně zaujatého současným děním. V prvním desetiletí svého působení v divadle hrál role hlavní i vedlejší, kladné i záporné, hrál ve hrách klasiků i současných autorů. Z množství rolí, které ztvárnil, výrazně vynikla role Rogožina v dramatizaci Dostojevského románu Idiot. Byla to právě tato role, která ho vynesla na vrchol popularity. V této popularitě se odrazila i skutečnost, že ve stejnou dobu hrál ve hře A. N. Arbuzova Irkutská historie; jeho role byla autorem spíše načrtnutá. Michail Alexandrovič jí dokázal vdechnout tolik lidskosti, že si jeho Sergeje publikum okamžitě zamilovalo.

Zároveň s tím, jak u diváků začala stoupat jeho oblíbenost coby divadelního herce, začal dostávat příležitosti i ve filmu. První film, ve kterém jej diváci mohli vidět, byla inscenace JEGOR BULYČOV I DRUGIJE (1953), stejnou roli si zopakoval ve stejnojmenném filmu v roce 1973. Další role ve filmu na sebe potom nechala čekat celé tři roky. V roce 1956 hrál ve filmu BYLI PRVNÍ o mladých petrohradských komsomolcích; zde hrál vojáka, který poté, co byl raněn, na pokyn strany v Petrohradě pracuje s mládeží. Hned následujícího roku přišla jeho první hlavní role ve filmu DŮM, VE KTERÉM ŽIJI. Ve stejném roce hrál ve filmu PŘÍBĚH KATEŘINY VORONINOVÉ podle předlohy Anatolije Rybakova. Ačkoliv i tento film řeší prolínání soukromého života a politického směřování, nevyznívá jako jednoznačná adorace sebeobětování, když na druhé misce vah jsou láska a štěstí.

Stejně jako v divadle, i ve filmu měl štěstí na to zahrát si jednu z Dostojevského postav. V roce 1969 ve filmu BRATŘI KARAMAZOVI hrál roli nešťastného Míti. Rok před tím ztvárnil poprvé Georgije Konstantinoviče Žukova a to v prvním díle Ozerova OSVOBOZENÍ. V prvním díle, s podtitulem OHNIVÁ DUHA, se objevil v této roli poprvé, zdaleka ne však naposledy. Svým způsobem byl Žukovem víc, než Žukov sám; ten jím byl pouze jednou, kdežto Michail Alexandrovič celkem sedmnáctkrát. Do této role jej neobsazoval pouze Ozerov, ale i další režiséři např. Jevgenij Matvejev ve filmu VÍTĚZSTVÍ (1984), Vladimir Ševčenko ve filmu PROTIÚDER (1985), či Vladimir Naumov ve filmu ZAKON (1989).

S rolí Žukova stárl téměř tři desetiletí, svou osudovou roli ztvárnil naposledy ve filmu VELKÝ VOJEVŮDCE GEORGIJ ŽUKOV (1995) v biografickém filmu řežirovaném Jurijem Ozerovem. Téměř symbolicky poprvé a napasledy tuto roli ve flmu ztvárnil pod režijním vedením stejného režiséra. Úplně naposledy se proměnil v Žukova v seriálu ZVĚZDA EPOCHI (2005).

V kontextu mnohokrát ztvárněné stejné postavy se může jevit, jako jednostranný herec. Opak je však pravdou. Stejně skvěle jako generála Žukova ztvárnil ve filmu MISTR A MARKÉTKA (1994) Piláta Pontského, postavu, která v Bibli i Pasternakově románu dostává poměrně málo prostoru, přesto budí mnoho otázek.

Jednou z jeho posledních rolí byla hlavní role ve filmu VOROŠILOVSKÝ STŘELEC (1999). V tomto působivém dramatu o pomstě ztvárňuje roli děda, který mstí svou vnučku. Na rozdíl od tématicky obdobného Posledního domu nalevo nebo všech plivání na hroby ve Vorošilovském střelci nejsou žádné výstupy, které by působily falešně. Nedočkáme se hysterických, téměř groteskních, emotivních scén ani extrémních sportovních výkonů některé z postav. Se svou otevřenou přímočarostí je tak tento film mnohem uvěřitelnější.

V roce 1953 se oženil s herečkou Allou Parfanjak, s níž měl dceru Jelenu. Těsně před smrtí se dočkal ještě narození pravnoučat - dvojčat, Nastěnky a Igora. V té době již byl hospitalizován v Centrální moskevské klinické nemocnici.

Michail Uljanov zemřel ve večerních hodinách 26. 3. 2008 ve věku nedožitých osmdesáti let. Pohřben byl o tři dny později na Novoděvičím hřbitově v Moskvě. Jeho památku od 2. října 2010 připomíná pamětní deska na Velké Bronné ulici č.p. 29.

Michail Alexandrovič získal za své umění řadu ocenění, 21. 1. 1961 se stal Zasloužilým umělcem RSFSR, o čtyři roky později, 26. 11. 1965, se stal Národním umělcem RSFSR, 29. 9. 1969 se stal Národním umělcem SSSR. Jeho úspěchy překročily hranice; v roce 1974 se stal Zasloužilým pracovníkem kultury Polské lidové republiky a v roce 1986 Hrdinou socialistické práce.

V Omsku byla zřízena cena Michaila Uljanova; prvním laureátem této ceny se stal omský básník, divadelní kritik a novinář Sergej Denisenko.

Eva "Jezinka.Jezinka" Nováková

Herecká filmografie

Filmy

2002 Antikiller
2001 Severnoje sijanije
1999 Vorošilovskij strelok
1998 Sočiněnije ko Dňu Pobědy
1997 Tajna Marčello
1995 Velký vojevůdce maršál Žukov
Vsjo budět chorošo
1994 Master i Margarita
1992 Kaaperatyj 'Palitbjuro' abo budze dojgim razvitanne
1991 Dom pod zvjozdnym něbom
1990 Stalingrad
1989 Naš broněpojezd
Zakon
1987 Vybor
1985 Boj o Moskvu
Protiúder
1984 Vítězství
1983 Beze svědků
Den velitele
1982 Jesli vrag ně sdajotsja...
Kafedra (TV film)
Soukromý život
1981 Fakty minuvshego dnya
1979 Téma
1978 Obratnaja svjaz
1977 Blokáda
1976 Legenda o Ullenspiegelovi
Pozovi meňa v dal světluju
1974 Blokáda
Volba cíle
1972 More v ogne
Navzdory všemu
Poslední den
1971 Alfa 1
Jegor Bulyčov i drugije
Osvobození III - Směr hlavního úderu
Osvobození IV - Bitva o Berlín
Osvobození V - Poslední úder
Princessa Turandot (divadelní záznam)
1970 Útěk
1969 Bratři Karamazovi
Na cestě k Leninovi
Osvobození II - Průlom
1968 Osvobození I - Ohnivá duha
1967 Gefrorenen Blitze, Die
1965 Lenin v Švejcarii (TV film)
Solange Leben in mir ist
1964 Předseda
Ticho
Živí a mrtví
1963 Eto slučilos v milicii
1962 Zelené mládí
1961 Bitva na pochodu
1960 Leningradské nebe I.
Leningradské nebe II.
Prostý příběh
1958 Silné pokolení
Stučis v ljubuju dver
Šli soldaty
1957 Dům, ve kterém žiji
Příběh Kateřiny Voroninové
1956 Byli první

TV seriály

2005 Ochota na izjubrja (TV seriál)
Zvězda epochi (TV seriál)
1999 D.D.D. Dosje detektiva Dubrovskogo (TV seriál)
1998 Samozvancy (TV seriál)
Zal ožidanija (TV seriál)
1991 Dělo Suchovo-Kobylina (TV seriál)

Režijní filmografie

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace