Jaroslava Šiktancová

NIKDY NEODPUSTÍ TOBĚ

Spolek Kašpar je v povědomí širší veřejnosti už léta spjat především s osobnostmi Jakuba Špalka a Jana Potměšila. Své nezastupitelné místo má v tomto souboru ale i režisérka JAROSLAVA ŠIKTANCOVÁ (47). Na česká "prkna" přivedla už v roce 1995 pozdějšího nositele Nobelovy ceny Daria Fo (divadelní moralita Za vším vězí ďábel), snaží se myslet také na dětského diváka -- úspěšně realizovala nepodbízivé pohádky Třináctery hodiny (James Thurber) či O baronovi z Hopsapichu (Clemens Brentano). Tato laskavá, leč v zásadních otázkách nekompromisní dáma na jeviště Divadla v Celetné, působiště Kašparů, přináší především silné etické poselství. Je věrohodné i pro to, k čemu se jako velmi mladá odvážila přesně před pětadvaceti lety.

Kde jste podepsala Chartu 77 ?

Studovala jsem ve čtvrtém ročníku režii na DAMU a po podpisu Charty 77 jsem docházela na výslechy do Bartolomějské. Tím, jak mě vyslýchali a přemlouvali k "dohodě", se vše protáhlo a mně se podařilo zapsat do pátého ročníku. Ale absolventskou inscenaci jsem už nestihla.

K podpisu jste se dostala přes přátele?

Byl to okruh lidí kolem Dany Němcové. A když jsem s partou kolem Plastiků přicházela k výslechu já, oblečená v šatové sukni a bílé blůzce, tak se s tím na policii nemohli srovnat. Pak přišlo oznámení na fakultu. Byl z toho zmatek, nikdo nevěděl, co se mnou. Byla jsem zvána na různé kárné komise a rektor, nedávno zesnulý profesor Martínek, mi dokonce přátelsky radil, abych otěhotněla nebo zažádala o přerušení studia. Ze školy mě vyloučili až v sedmdesátém osmém. K tomu, aby se vedení fakulty mému vyloučení mohlo vyhnout, příliš manévrovacího prostoru nemělo, a přiznám se, že já jim ho ani neposkytla. Ani později jsem ke své škole neztratila pozitivní vztah, ačkoliv jsem za "negativní postoje" byla vyloučena. Po všech a po všem se mi prostě a jednoduše hodně stýskalo. Tohle je už dávno překryto a o tom, jak byli všichni odvážní a v disentu, bylo řečeno mnoho slov. Škoda že většinou to byla slova nepřesná. Nechci soudit, ale někdy mi zatrne.

Jak to myslíte?

Vlasta Chramostová mi kdysi řekla: "Pamatuj si, nepůjde o to, zda ty někomu odpustíš, ale že oni nikdy neodpustí tobě." Myslela jsem si, je příliš patetická. Ale měla pravdu. Paměť sahá, kam každý dovolí, aby sahala. Aby to moc nebolelo. Aby mohl v klidu žít dál. Proti mému vyloučení, zdůvodněnému náhradně mými "negativními postoji, které jsem zaujala a na nich setrvala", zaprotestoval pouze brněnský herec František Derfler rozhořčeným dopisem rektorovi školy. Pro mne to bylo v tu chvíli důležitější, než on vůbec mohl tušit. Je dobré vědět, že existují lidi jakoby z jednoho kusu. Připomínám to spíš kvůli tomu, s jak složitými pocity jsem potom k některým přistupovala. Ale zbavit se důvěry, když chcete dělat divadlo, to nejde. Jistá skepse k porozumění mezi lidmi ve mně už je, ale účinnou protiváhou může být všechno dobré, co nám změny po roce 1989 přinesly. A toho není zase tak málo.

Kdy jste vlastně s divadlem začala?

Brzy. Od čtyř let jsem chodila do rytmiky k paní Aleně Skálové, která později vedla soubor Chorea Bohemica. Ale v první třídě jsem se dozvěděla, že v LŠU ve Voršilské ulici existuje dramatický kroužek a tam že můžu chodit sama bez doprovodu rodičů, protože to je za rohem. Setkala jsem se zde s Honzou Hartlem, Jelenou Juklovou i Jaromírem Hanzlíkem a se mnou přišla Táňa Medvecká, David Vejražka ... Všichni jsme byli naprosto ovlivněni "dramaťákem" paní Jiřiny Stránské. Byla to doba, kterou jsme prožívali, aniž jsme to tušili, v odlescích vzpomínek této vynikající herečky E. F. Buriana -- umělkyně s nepříliš šťastným hereckým osudem. "Nastudovali jsme" některé slavné tituly divadla -- například Věru Lukášovou nebo Máj. Ale i zcela nové věci, třeba Seifertovu Píseň o Viktorce, recitoval Honza Hartl a výrazově tančila Táňa Medvecká. Já hrála Barunku, která "plaše položí na rakev kvítek rezedový". K tomu jsme přidali Halasovu Naši paní Boženu Němcovou a v šedesátém osmém jsme představení hráli pro pány Seiferta a Smrkovského v Kounicově paláci, který v té době spravovala Společnost přátel Boženy Němcové.

To už jste studovala na gymnáziu?

Ne, v šedesátém osmém jsem byla v deváté třídě. Když jsem chodila do posledního ročníku gymnázia, paní Stránská se svou výukou pomalu končila. Já potom navštěvovala ochotnický spolek J. K. Tyla na Zavadilce. Tam jsem dokonce ztvárnila Marušku v Soli nad zlato a dostala za ni na přehlídce cenu. Tu mi však Jan Císař předal se slovy, abychom už víckrát neměnili Marušku za jakousi podivnou Carmen. Obávám se, že tím nenarážel pouze na kostým a havraní paruku. Nicméně s paní Stránskou jsem byla stále v kontaktu a ona vždy u každého postřehla, k čemu se kdo víc hodí, a k tomu ho přistrkovala. Já jsem jí věřila na slovo, a proto jsem se nehlásila na herectví, ale na režii. Na DAMU jsem pak byla přijata.

Kdo vás tam tehdy učil?

Byli to profesoři Štěpánek a právě Jan Císař. K našemu režijnímu ročníku patřili například herci Tomáš Jirman, Ivan Řezáč, Jan Novotný a další. S těmi jsem také měla pracovat na zmíněné absolventské inscenaci v Disku.

Co jste dělala těch dvanáct let mezi vyloučením ze studia a převratem?

Byla to dlouhá doba, a především nikdo nevěděl, kdy a zda vůbec skončí. Právě tohle nelze nikomu dnes přesně sdělit. Po vyloučení jsem pracovala asi dva roky na třísměnný provoz v Jedličkově ústavu pro tělesně postižené. Ta práce se nedá dělat jen tak napůl, a proto jsem, ještě než mne pohltila zcela, nastoupila na průvodcovské místo na zámku v Roztokách. Jenže tam dojeli mí dohlížitelé, takže mi vedení muzea dalo brzy najevo, že bude vhodné, abych odešla. Pak začala má kariéra uklízečky -- nejprve v kinech Paříž a Alfa, potom v kancelářích oborového podniku Škoda. Zaměstnávali mě kolegové-spoluochotníci, kteří mi také umožnili režírovat pár pohádek v divadle Pimprle. Díky Táně Medvecké a Ivanu Luťanskému jsem se seznámila s režisérem Národního divadla Miroslavem Macháčkem. Ivan se postaral o to, že jsem do Macháčkových později slavných Našich furiantů nastoupila jako mladší sestra Fialovic Kristýny. Chodila jsem na zkoušky, měla plnou hlavu připomínek, které jsem se nakonec odvážila sepsat a Macháčkovi předat. On druhý den, aniž mi co řekl, položil ten dopis před sebe a všechny ty "připomínky" vyzkoušel. Něco pochválil, něčemu se zasmál. Po zkoušce se u mě zastavil a povídá: "Takový dopisy prosím každej den." Umíte si představit moje nadšení! Psala jsem opravdu denně.

Takže vy jste hrála ve Furiantech?

Ne, k tomu už nedošlo. Jedna z mých bývalých spolužaček z DAMU oznámila, že se do divadla vloudila chartistka, a vedení rozhodlo, že musím okamžitě odejít, jinak zkouška nemůže pokračovat. Táňa Medvecká a Ivan Luťanský mě vyprovodili až dolů k vrátnici Stavovského divadla. Odjela jsem na Vysočinu, vybrečet se na běžky. Když jsem se vrátila, našla jsem ve schránce lístek. "Ozvěte se! M." Protože už se začalo zkoušet na jevišti, Macháček zařídil, aby mě asistent režie pan Eduard Pavlíček provedl vždy před desátou do lóže, a řekl mi: "Ty Furianty dokončíme společně." Bylo to pro mě v tu chvíli životně důležité -- že mě neopustil. A protože je život vždy složitější, i naše vztahy žákovsko-pedagogické se poněkud zkomplikovaly. Kdo znal Miroslava Macháčka, ví, že v jeho bytosti se vztahy pracovní od osobních ani oddělit nedaly. Buď blízkost byla, nebo ne. Jeho postoj byl pro mne nesmírně důležitý a příkladný, zejména proto, že ostatní "dospělí", myslím tím své pedagogické autority, považovali vztahy ke mně za vypovězené. A najednou tu byl někdo, komu na mém životě záleželo, kdo mne vedl a podporoval. Podobně jsem se později cítila s Vlastou Chramostovou, choreografkou Alenou Skálovou, režisérkou Helenou Glancovou či právničkou Zuzanou Chudomelovou, která se ujala mého případu vyloučení ze studia. Takže, abych se vrátila k vaší otázce, i když jsem ve Furiantech nehrála, byly pro mne velikou a možná zásadní lekcí o divadle. A viděla jsem skoro všechny reprízy.

A co po Furiantech? Pokračovala nějak vaše spolupráce?

Společně s Macháčkem jsem upravovala Bílou nemoc. Podařilo se nám připsat dialog barona Krüga se synem pro Rudolfa Hrušínského a Ivana Luťanského. Macháček to za Bílou nemoc schytal nejen od doktora Scheinpfluga kvůli úpravě, ale i za celkové podezřelé vyznění. On přitom vědomě svoje inscenace nikdy nepolitizoval. Ale byl citlivým člověkem, tak nasáklým bolestmi své doby, že si to nakonec na jevišti vždy našlo svoji podobu, svůj hlas. Do role Galéna prosadil Josefa Kemra, který nebyl tehdy ještě považován za herce tak velikého záběru, a navíc nebyl žádoucí kvůli svým neskrývaným náboženským postojům. Bílá nemoc se hrála pouze patnáctkrát. Na přípravě Daňkovy Vévodkyně valdštejnských vojsk jsme spolupracovali se skladatelem Milanem Svobodou. Pak přišel Hamlet. Scházeli jsme se s překladatelem Břetislavem Hodkem. Společně jsme ještě chystali Smutek sluší Elektře do Městských divadel pražských, ale při realizaci této O'Neillovy hry jsem už vedle Macháčka nebyla. Vypočítávám to všechno spíš proto, abych mu poděkovala, abych naznačila, co všechno mi tento pozoruhodný člověk stačil říct, naznačit a snad i předat.

Vaše první režijní práce pak byla až v roce 1989 -- Shakespearův Romeo a Julie.

K premiéře ovšem nedošlo -- takže mým prvním představením se stal až Shawův Androklés a lev v podání absolventského ročníku pražské konzervatoře. Ale do světa profesionálního divadla jsem vstoupila až v Chebu s výtvarnicí Janou Zbořilovou. Před lety jsme si slíbily, že pokud budu ještě kdy dělat divadlo, začneme spolu a právě tam. Mou první premiérou byly romské pohádky Putování za štěstím v dramatizaci Aleny Zemančíkové, hudbu složila Iva Bittová a k choreografii jsem do Chebu vylákala Alenu Skálovou.

Po dalších inscenacích v Chebu, pražském Divadle E. F. Buriana, v Liberci i jinde jste začala s Kašparem. Pokud vím, byli jste kdysi s Janem Potměšilem domluveni na Romeovi a Julii.

To bylo právě to neuskutečněné představení z jara roku 1989. Vzpomínám s vděčností a láskou na Kačerova vyslance Radana Ruseva, který za mnou přišel na Žofín, kde jsem tehdy na pískovišti trávila odpoledne se synem. Nabídl mi, abych režírovala ve Studiu Bouře. Znělo to neuvěřitelně! Konec let osmdesátých byla doba, kdy prosadit cokoli bylo stále složité, ale když se hodně chtělo, věci se stávaly možnými. Začala jsem zkoušet s Honzou Potměšilem a dvěma Juliemi -- Ivetou Eimannovou a Bárou Kodetovou. Pracovali jsme s Topolovým překladem a všichni jsme měli pocit, že vzniká něco čerstvého, živého ... Dodnes si to pamatujeme, i když se premiéra po Honzově autohavárii neuskutečnila. Zařekla jsem se, že bez něj už Romea nikdy dělat nebudu -- on byl Romeem podle mých představ, živým, strhujícím, neklidným, nespokojeným. Díky Májovému Shakespearovi, což bylo loňské květnové představení v Kašparu, jsme si mohli splnit dávný sen. Honza skutečně hrál s jednou ze svých tehdejších Julií a mně se najednou vrátil přesně ten pocit, pro který jsem si neuměla představit, že bych představení bez něj někdy dokončila. Je v něm stále stejně energie a talentu jako při zkoušení na podzim roku 1989. Myslím, že právě to mu pomohlo všechno překonat a vrátit se k divadlu. I když to zdaleka není tak snadné, jak by se na první pohled mohlo zdát.

Žijete v rodině básníků. Tchán se jmenuje Karel Šiktanc, vašeho manžela známe pod uměleckým jménem Petr Halmay. Má to nějaký vliv na vaši divadelní tvorbu?

Já jsem se naučila milovat básničky již ve výše zmíněném "dramaťáku" pod vlivem Jiřiny Stránské. Hovory Karla s Petrem mi zpočátku komplikovaly můj v podstatě obdivný a lyrický vztah k poezii. Oni mluvili o řemesle, podle mého soudu se na básničky "sápali". To, co klidně snesu, když se mluví o divadle, mi v hovorech o poezii vadilo. Ale když už se tak ptáte, myslím, že nás spojuje důvěra ve slovo.

Dáváte divadlu v dnešní době nějakou výraznější šanci?

Jsem si jista, že má schopnost odvádět lidi od jejich mnohdy hmotných zájmů. Mám kamaráda, který zbohatl, a vidím, že peníze mezi námi přece jen vytvořily příkop. Naše názory jsou zkrátka formovány tím, že každý narážíme zcela jinak na realitu všedního dne. Věřím, že divadlo svým živým působením provokuje, nutí člověka, aby se pozastavil, obrátil se do sebe, aby uvažoval o svém místě ve světě.

JAN KERBR

FOTO PETR JEDINÁK