Philcze

Říká se, že poslouchat japonský indie rock je jako dostat ránu polštářem. Jemné hlasy a tklivé melodie mají přitom moc roztříštit srdce. Podobnou tichou vodou je i protagonistka Haru, jejíž písně jsou jediným způsobem, jakým zvládne vyjádřit komplikované pocity o vlastní identitě, obzvlášť ve chvíli, kdy ústřední dvojici odbíjí poslední hodinka kreativní kariéry, po níž ani jedna netuší, co přijde. Paradoxně je film nejsilnější ve svých nejtišších momentech, mimo pódia čím dál prázdnějších auditorií, ve své nedořečenosti a fragmentárnosti, kdy vrství bolestné střípky minulosti s marnými pokusy současnosti. Samotné výstupy, v němž se omílají stále stejné toužebné písně o někom, koho hrdinka nikdy nezíská, jsou pak odzbrojujícím vyjádřením cykličnosti vztahu, který nejprve explodoval, aby mohl postupně utichnout. Něžná destrukce, která za křehkou slupkou skrývá smutnou skutečnost, že ani umělecké vyjádření nemusí vést k osobnímu vykoupení, pokud životní fázi sami neučiníte konec. 90 %

Existenčně nejtíživější věc od Interstellaru. Možná ještě hrůznější je ale uvědomění, že tohle je bez debat mistrovské dílo moderní science fiction, které ale pro hrst dolarů z daňových odpisů uniklo očím veřejnosti. Už rozumím, jak musel v devadesátém sedmém člověku, pun somewhat intended, vypálit mozek End of Evangelion.

Zlo možná neexistuje, ale Hamaguči je ďábel. Záhada bez zdánlivého řešení, která vás několikrát pochválí, když jste na správné stopě po smyslu zápletky i názvu, aby ve správnou chvíli nechala kyvadlo spadnout až na zem. Magickorealistické pojednání o čím dál tím omezenějším prostoru pro životní izolaci, která ale sama může být předmětem sobeckosti, pokud člověk propadne deziluzi o splynutí s přírodou. Oproti poměrně jednoznačnému Drive My Car roztříštěné a hůř uchopitelné, ale tematicky snad ještě bohatší, minimálně na diskuzi po skončení, která jistě bude generovat bohatou škálu názorů. Nedovedu si představit, že by pro mě něco jiného bylo letos výš. 100 %

Nolana jsem v posledních letech poněkud arogantně považoval za tvůrce, jemuž se snadno podléhá, ale taky se z něj postupně vyrůstá. Jakmile prokouknete jeho narativní intriky a lásku k zvukové a technické bombastičnosti, necháte se jí svést jednou, dvakrát, třikrát, možná i čtyřikrát. Postupně ale uvadá, obzvlášť pokud začnete hlouběji zkoumat stále se opakující příběhové vzorce, neschopnost prokreslení ženských postav nebo přílišné opírání o spektákl i ve chvílích, kdy by bylo na místě zvolnit. A ano, v nějaké formě se jeho negativa obtiskávají i do Oppenheimera, jsou však vyvážena a značně utlumena nejlepším Nolanovým scénářem za patnáct let – strhující a mnohovrstevnatou freskou muže, který zaprodal svět, ale svádí neúprosný boj o vlastní duši, přestože jej dávno prohrál. Film stejně velkolepý jako komorní, kdy o směřování světa rozhodují líbánky dědka v uniformě a všechny hrůzy, které nevidíte, zahryzávající se do svědomí z proslovů v tělocvičnách a obrázků z diaprojektorů. Vítám argument, že jde o horor v přestrojení za politické drama, ale dobrý film nepotřebuje jedinou správnou definici. Co naopak nevítám, je názor, že ohromujícího IMAX formátu je na tříhodinové dialogové drama takřka škoda – nešťastné rozšiřování příšerného mýtu, že z velkého plátna těží jen epické blockbustery, které jsou jaksi „hodné" takové prezentace, a menší filmy stačí zhlédnout doma na televizi s motion smoothingem. Ve velkoformátové projekci vyzní klíčové momenty skutečně mrazivě, viscerálně, fyzicky, a díky střihu jako vždy špičkové Jennifer Lame a těžkotonážnímu Göranssonovu soundtracku má každý útržek téhle hádanky dopad, který doslova vibruje kostmi. 100 %

S novým a posledním Mijazakiho filmem se bude nepochybně spojovat hlavně osudová finalita, jakási poslední skica mistrného vypravěče, který zosobňuje staré časy animace v dobrém i zlém (převážně v tom dobrém). Samotný film ale působí víc jako dílo mladíka na vrcholu sil, zdatně bojujícího proti přehnané sentimentalitě i interpretativním čtením tematických linek. Stejně však z How Do You Live vyzařuje možná až omluvná upřímnost vůči nejbližším, která prozrazuje, že je poslední mistrovo kouzlo určeno nejen příštím generacím, ale zejména jednomu jedinému člověku. Nečekejte revoluci ani obraceč paradigmatu, velmi zjednodušeně jde opravdu o "Best of Miyazaki". Skutečná otázka je, kolik umělců s půl stoletím stráveným za kreslícím stolem může říct, že ve dvaaosmdesáti jako lusknutím prstu udržuje naživu magii, v níž se řada diváků odnaučila věřit. 90 % (Toho Shinjuku, Tokio)

Luxus jako přirozený stav bytí, bez naleštěnosti a okázalosti, v prostředí, kde je upřímnost dýkou i štítem zároveň. Cokoliv řeknete, může a bude použito proti vám; cokoliv může být taktika, jak vás navždycky zakopat do země. Na vrcholu je to totiž plné ztracených existencí, pro které je pokrevní pouto k smíchu v porovnání s mocenskými pakty, toxickou kodependencí a parazitováním s cílem ukousnout si co možná největší krajíc z jednoho impéria špíny. A vlastně ani nezáleží na tom, jestli jste Number One Boy, prostřední spratek nebo nejmladší a k tomu jediná žena. Automaticky máte v životě nevyčerpatelný počet druhých šancí s doživotním odmítáním zodpovědnosti, ale vystoupit z šarády znamená čelit vlastní irelevanci a bezcílnosti. A tak hrajete dál. Protože když je představení to jediné, co v životě znáte, uděláte vše proto, aby nikdy nezhasla světla. 100 %

Dovětek umělci, jemuž se ani po smrti patrně nedostane takového uznání, jaké by si zasloužil, neboť obsáhnout veškeré jeho vlivy na dnes masivně populární žánry (nejen) elektronické hudby by samo vydalo na celoživotní pouť. Proto je správným krokem, že se mistrova finální věta vrací k úplným kořenům – samotné podstatě zvuků a jejich místě ve světě protkaném tragédiemi a nejednoznačností. Je tak nejen částečnou poklonou skladateli-virtuózovi, ale hlavně protitezí směšné a překonané ideje, že „umění musí bolet", a to na příkladu umělce na pokraji fyzických sil, který navzdory drsné diagnóze zůstává věrný kráse, přírodě a životu. Až nadosmrti. 100 %

Vystřízlivění z ekonomické bubliny, uvědomění vlastní vojenské bezradnosti, chuť po destrukci a opětovném začátku. Ve druhém Patlaboru se pojí nervozita z apatického přístupu Japonska ke studené válce a otázka, co je vlastně zapotřebí bránit několikatunovými roboty, když nikdo o nic neusiluje. Dilema spravedlivé války a nespravedlivého míru navíc hluboce rezonuje napříč dekádami, které uplynuly od premiéry, včetně té současné, jen podporující poněkud bezútěšné stanovisko, že válka nikdy neskončila, jen jsme od ní odvrátili zrak. V jádru strhující symfonie města, které si zaslouží zničit stejně jako si zaslouží přežít, ve vší své železobetonové kráse. Velmi hutný politický thriller jen se zrnkem akce, jehož kulometné dávkování informací se tříští s melancholickým, pozvolným pozorováním městské krajiny a spletitých dálničních systémů. Do značné míry nemůžu uvěřit, že něco podobného existuje a ví o tom tak málo lidí. Jeden z nejlepších animačních filmů všech dob, směle stojící vedle klasik žánru jako Akira, Perfect Blue nebo GITS, jež dokonce v lecčems převyšuje úchvatnou animací i sytostí propíraných témat. 100 %

"You could use an adjustment. You're somewhat crooked." Nejvíc k zamilování je skutečnost, že jde o naprostou antitezi očekávání nastolených trailerem. Oproti umírněné a spíš mělké satiře Trojúhelníku smutku skutečná provokace. 90 %

Bůh ze stroje, duch bez skořápky. Celý život strávený ve falešném determinismu. Milovaný otec jen na dosah haptických rukavic. Realita všedního dne odhalená až smrtí, obalující všechny předchozí radosti do mazlavého povlaku. Útěchu najdete jen na zahradě, poslední baště nevinného dětství, kde se možná na moment spojíte s člověkem, jehož život byl ukraden stejně jako ten váš. Digitální svědomí jako živá bytost, která bourá zažité představy o humanismu a překopává kód v reálném čase. Přestože jsme jí díky virtuální a augmentované realitě blíž než kdy jindy, je koexistence možná, pokud si do nového světa vezmeme všechny bolístky toho starého? Koneckonců jsme jenom hroudy uhlíku s hromadou komplexů. Jenže ani loučení nemusí být definitivní, když si nastavíte správnou zálohu. I léta budovaný kritický odstup od audiovizuálního umění se může zhroutit jediným políčkem, jedinou replikou, jedinou scénou, obzvlášť pokud se před vámi rozehrává rekonstrukce všeho, co jste kdy chtěli vidět. Aby se mnou příběh zůstal napořád, musí mě rovným dílem inspirovat a emocionálně ničit. Nebo být rovnou něčím víc – posledním rozsvíceným domem v potemnělé ulici. SEASON 2: Nebo poslední bublinou, kterou si nakonec vyberete. ;)