Philcze

Jako vychutnat si lehoučký, ledový Pocari Sweat v úmorných třicítkách, kdy se vám triko potem přisává ke kůži. Zhltnete ho raz dva, cestou osvěží a potěší a zanechá po sobě příjemně sladký ocas. Esenciální letní podívaná s nádherně barvitou animací, mnohdy naprosto parádním rámováním a jednoduchým, ale funkčním haiku doprovodem, který vás přesvědčí o autenticitě lásky vyjádřené, jen nevyslovené.

Jedinečné a odzbrojující v detailech, útrpné a únavné v celku. Ten film je stejný jako jeho titulní hrdinka – metaforický, místy znepokojivý, jindy podivně statický a skrz naskrz dřevěný. Velkolepé, pompézní divadlo života s výbornými herci, ale hudebně repetitivní, doslovné a emočně ohromně odtažité. Proč si to nepřiznat: až na výjimečná čísla (intro, Driverova antikomediální vystoupení) jsem poměrně trpěl.

Překrásné drama plynoucí pomalu jako voda řeky Sumidy. Podobným tempem postupují i dny šesti hlavních hrdinek, jejichž medailonky se líně prolínají narativem, beze spěchu a jednoznačných vrcholů. Subjektivně nejsilnější moment proto přichází už zhruba po čtvrthodině (prádelna s knihou), zatímco emocionální středobod filmu, navazování nečekaného pouta mezi dvěma ženami pracujícími v hostess klubu, se zdrží malinko déle, než by bylo třeba. Odmění se ale cennou katarzí, střípkem naděje pro existence ztracené v bludišti jednoho z nejlidnatějších měst světa, které uhrane svým měřítkem, ale v podstatě na každém kroku vybízí k osamělosti. Mimořádně tichá podívaná, jejíž zvuk se ale přenáší přímo do srdce, pokud jste na té správné frekvenci. 85%