Othello

Zajetá dokumentaristka se po třiceti letech vrací za svými starými rodiči do rodné doslova kotliny, ke fjordu ve stínu velkého ledovce. A snaží se tomu místu naslouchat, stejně jako svému otci, který v něm strávil se svojí ženou celý svůj jednoduchý, spokojený život. Je to hodně intimní a niterné, lze se do toho vnořit nebo usnout, nedá se nad tím podle mě získat nadhled, což mě osobně vyhovuje, nicméně problém vidím v tom, že Margreth Olin dle všeho přišla hledat pokoru vůči místům svého dětství, ale přitom se ona místa sama pokouší automaticky pokořit. Co mělo mít silně individuální, pocitovou formu je místo toho neustále suplováno generickými dronovými moneyshoty, které ve své všudypřítomnosti občas promění celé prostředí na pouhý 3D model. Uznávám, že když se od jezera dostaneme kamerou v jednom záběru až za vrchol hory "za kterou zapadá slunce" a spatříme za ní holou pustou krajinu, přepadl mě takový ten zvláštní starý pocit jako když v počítačové hře projdete texturou, ocitnete se někde, kde jste neměli být a vnikne do vás ten nepříjemný pocit existencionální krize v přiznání, že probořením hranice jste si nadobro zničili iluzi budovanou uvnitř herních levelů. Ale nemyslím si, že to byl úplně účel.

V roce '99, v době tzv. konce dějin, Parker se Stonem předpověděli, že další velký vojenský konflikt bude bude zahájen prve válkou kulturní. A do toho nasekali naprosto bezprizorní autorský songy ("They may cut your dick and half! And serve it to a pig! And though it hurts, you'll laugh. And dance a dickless jig"), zvláštní pocit klukovské sounáležitosti (překrásně naivní píseň What Would Brian Boitano Do) a desítky prvotřídně mimoděčných vtipů ve kterém jasně kraluje když Cartmen začne panikařit, že mu hoří dřevěnej klacek, jejímž mlácením se snažil uhasit vzníceného Kennyho. I'm a simple man.

Když se v tuzemském prostředí používal v devadesátkách pejorativně pojem "americká komedie", měli všichni na mysli něco jako Orgazmo. Vyšeptaná komedie kontrastů kde naivní služebník boží stojí proti amorálnímu materiálnímu světu, který nakonec překoná stejně tím, že využije správně jeho prostředky, čímž prokáže jeho pokrytectví. Prachy na natáčení nebyly do takové míry, že půlku rozpočtu zacákla nějaká japonská pornoprodukce, aby skrze něj mohla na americký trh uvést své pornoherečky (proto tam jsou Ass-Fuck Twins, a proto je tam to divný logo na začátku filmu) a jde to vidět. Jak je to strašně statický, tak pak sebehorší pokus o frk o to víc vynikne ve své bídě. Nejlepší vtipy tvůrčí dvojice Parker/Stone jsou většinou právě ty, které proběhnou tak nějak mimochodem a nemají moc společného se zápletkou. Tady bohužel na vás každá vteřina řve jak chce být strašně vtipná svoji nepatřičností, což spouští spolehlivě můj second-hand cringe.