dormouse

Krásné, vizuálně i obsahově. Pro Antonii byl tanec darem, prokletím, a zároveň jediným způsobem komunikace s okolním světem.

Po dlouhé době film, kdy bez sebemenšího zaváhání můžu dát plný počet. Chytrý vtipný dojemný. Vše, co miluji na severských filmech je tady koncentrované ve 101 minutě.

Většina uživatelů čsfd jsou asi mladí diváci. Film se člověka dotkne teprve tehdy, když se sám stane rodičem. Mně připadal vynikající. Steve Carell i Timothée Chalamet byli skvělí.

To, že je film tak dobrý, lze příst hudbě Freddieho Mercuryho, vedle níž jsou herecké výkony i režijní práce dobré, ale ne strhující. Anebo ne. Třeba byl Mercury novodobý Mozart a Qeen kongeniální seskupení úžasných muzikantů a teprve film mi otevřel oči.

Pomalé, ztěžka dopadající, smutné, nemilosrdné. Konec je silný hlavně vzhledem ke kontextu, hlavní herečka, scénáristka a režisérka Ronit Elkabetz dva roky po natáčení filmu zemřela na rakovinu.

Jakoby se film inspiroval McCormacovými romány, jehož hrdinové jsou nemilosrdní zabijáci, protože to je jediný způsob jak přežít. Moc dobré, ale Christianu Baleovi jsem tak úplně nevěřila, stejně jako Rosamund Pike. Ale to bude nejspíš můj osobní problém.

Pro mne nejlepší Hanekeho film (viděla jsem Láska, Čas vlků, Utajený, Pianistka, Funny games). Film jsem viděla dvakrát a teprve podruhé jsem plně docenila jemný humor. Velké nadšení.

Geniální! Ale není to film pro mladé diváky. Ocení jej až starší generace, která už si nějakou tou krizí středního věku prošla. Marion Cotillard je naprosto úžasná a poprvé mi nevadila. Film má takové perličky, jako návrat ke klasickým fórům, to jest někdo jde a spadne a kupodivu to pořád funguje. Rozhovor s novinářkou, s Guillaumovým otcem, pohled do filmu, který Guillaume točí a který je nesmírně blbý, pohled do seriálu o krokodýlech, to jsou takové krásné drobosti, které naplnily mé srdce radostí. Místy to připomíná Bláznivou střelu (hudební vstupy), je to mix humoru a společenské satiry, který nemusí každému vyhovovat, mne však nadchl.

Pozor, spoiler!! Seriál jsem viděla dvakrát. Poprvé jsem byla mile překvapena, podruhé jsem byla nadšena. Chápu seriál jako pohled do počátku úřadování nového papeže, do jeho povahy, do změn, které jeho osobnost prodělává, do jeho duševního posunu. A ten je úžasný. Od přísnosti, trestu a starozákonného "oko za oko" k odpuštění a lásce.Vedle obrovské vnitřní síly a víry je v něm ale stále malý chlapec, který se někdy chová jak zlobivé dítě, v následující chvíli ale je schopný dělat zázraky. Stačí, když srovnáme první řeč, kterou má k věřícím ve Vatikánu a jeho poslední projev v Benátkách a vidíme, jak obrovský kus cesty jako člověk vykonal. Stejně jak ontogenese je obrazem fylogenese, je jeho osobní proměna obrazem vývoje církve. Všechno je zarámováno krásnými obrazovými scénami, mnohdy téměř snovými. Jemný humor, překrásné kostýmy, iluze Vatikánu a především úžasné herecké výkony. Mým favoritem je Silvio Orlando. Některé scény nezapomenu nikdy. Například návštěvu Grónské premiérky, mladou sestru Marii, když si rozpustí vlasy a hodí míč do basketbalového koše, věšení ponožek v zahradě Vatikánu. A nechápu, jak je možné, že jsem nikde na internetu nenašla zmínku o Boterových obrazech, které se vyskytnou v posledním díle.

Kaurismaki je jeden z mále režisérů, který s věkem nesenilní, ale zraje. Nemá to chybu. A jestli ano, jsem přesvědčena, že byla záměrná. Úžasný scénář, humor a dialogy, úžasně zahrané. A ta hudba!!! Kam na to ten člověk chodí?