Plangi

"Budete slavní. Pojmenují po Vás školy, města. Jedno mne právě napadá....Mamlasov." To prostě nemá chybu. Mělo to sice trochu pomalý rozjezd, ale nakonec jsem jej mohl korunovat králem sitcomů:)

"- Mami? A co je to coura?...Jáu! - Hajzle jeden!" Druhé filmové dostaveníčko do Hoštic je právě ten typ filmu, který se mi snad nikdy neomrzí. Po událostech prvního dílu se situace ve svérázné jihočeské vesnici zklidnila, ale ne na dlouho. Blažena a Venca se mají brát, ale celou situaci zkomplikuje návštěva Béďovy staré známé a jedna malá lež, která způsobí otevřenou válku mezi rodinami Konopníků a Škopků. S tím přichází řada neskutečných situací, kdy se obě rodiny předhánějí ve všem možném a dělají si navzájem naschvály...a mně praská pokaždé bránice. Jo to byly ještě časy, kdy si byl Troška plně vědom rozdílu mezi vtipným a trapným.

Poslední a zároveň nejlepší díl s Kirkovým ansámblem. Lepší rozloučení jsem si snad ani nemohl přát. Po úděsně trapném pátem dílu tu máme závažnou zápletku týkající se spojenectví Federace s Klingonskou říší, kterému ne všichni na obou stranách přejí. Kirk je obviněn neprávem z atentátu na klingonského kancléře a nakonec odsouzen na doživotí kutat dilithium na věčně zmrzlém asteroidu. Po útěku z vězeňské kolonie musí zabránit dalšímu krveprolití a stejně tak musí svést boj s vlastní předpojatostí vůči klingonské rase. Režie se podruhé ujal Nicholas Meyer a i podruhé bez výhrad, vrátil Star Treku vážnost, hlášky v pravý čas a doboru akci. Absence Goldsmithe protentokrát mrzet nemusí, Cliff Eidelman přišel s velice zdařilou hudbou s hodně nosným hlavním tématem. 91%...ale nostalgie mému hodnocení přidala.

Z filmu jednoznačně číší, že bude hrát na citovou strunu a sakra dobře se mu to daří. Osment je prostě skvělý, nedovedu si snad žádného jiného tehdejšího dětského herce představit v roli Davida. Celkový dojem nepokazila ani poslední půlhodina, která byla pouze prvoplánovým gestem - takový netradiční hepáč. Ano, plakal jsem...Mimojiné jeden z mála Spielbergových filmů, který jsem přijal bez výhrad, a jediný, který se stal mou srdcovou záležitostí. A to už je co říct.

Vzpomínám si, že Blade Runner byla jedna z prvních VHS kazet, kterou jsme si pořídili a i přes otřesný dabing a fakt, že jsem ve svých 7 letech absolutně nevěděl, která bije, jsem sedával před televizí jak přikovaný. I dnes chrochtám blahem nad každým filmovým políčkem této temné sci-fi vize budoucnosti. Forma posunuje samotný obsah velmi vysoko, jelikož, dle mého názoru, hlavní myšlenka celého filmu je dosti průhledná, avšak diváka notně nutící k zamyšlení. To, co činí Blade Runner tak jedinečným zážitkem, je bezesporu originalita pojetí a nadčasovost tématu, jejímž důsledkem je vlastně nezájem diváků v době uvedení do kin a nabytí statu kultu až v průběhu dalších dvou dekád. S výborným futuristickým vizuálem jde ruku v ruce Vangelisovo hudební kouzlení, asi to nejlepší, které v rámci své soundtrackové tvorby předvedl. I přes rozdílné vyznění té úplně první kinoverze tak nedávno zhlédnutého director´s cut, nedělám rozdíly v hodnocení. ***** pro obě verze.

Jedna z nejlepších hollywoodských romantických komedií. Osmdesátá léta jak vyšitá...přestylizované účesy, líčení, oblečení, emancipace, kariérismus a láska mezi stohy smluv. Bohužel herecky je to v pořádku u všech kromě hlavní hrdinky, Mel Griffith, která se umí jen na pár způsobů zatvářit a prostě vypadat. Zato na Joan Cusack je radost pohledět: "Co můžu nabídnout? Kávu, čaj, sebe?"

První Blade Runner miluji jakožto nejlepší sci-fi, které spatřilo oko divákovo, moje. Když jsem se dozvěděl, že se má natočit pokračování, hned mi přišla na mysl otázka. Má cenu ještě příběh rozvádět? Nemá. Ale jelikož kluci američtí poslední dobou rádi x-quelují a remakují všelicos a dali se do toho, tak jsem si řekl OK, přeci jen jsem blázen do dystopických filmových vizí budoucnosti a pokud se chystá návrat té mojí nejoblíbenější, rád se nechám překvapit. Dvojka BR má pár "příliš" na své svébytné kráse, které mě donutily trochu si zaskřípat zuby: příliš dlouhý, příliš doslovný, příliš roztahaná linka s Anou de Armas (žádná chemie, osudovost - nuda), příliš plků Jareda Leta. Nicméně, dech beroucí zážitek, jenž jsem si odnesl z kina, ve mně rezonuje tak mocnou silou, že ačkoliv jsme tady ve stejném BR světě, bohužel pojatém až příliš jinou optikou, která mi není dvakrát po chuti, jsem schopen přihmouřit oči a vpálit těsně pod plný počet. P.S.: Jsem rád, že soundtrack se tolik neodchýlil od Vangelisova majstrštyku a i když bych uvítal více života do táhlého ambientu pánů Wallfische a Zimmera, atmosféru staronového BR univerza pomáhá dotvořit bravurně.

Některé filmy zanechají hodně v divákovi pouze prvním zhlédnutím. Měl jsem u něj zůstat. Opakovaná projekce bohužel postrádá ten efekt okouzlení a hned tu jsou podstatné výtky. Stopáž necelé hodiny a půl se strašně vleče, protože se víceméně nic neděje. Možná to chtělo dát si práci nejen s dokonalostí formy. A hlavní myšlenka? Ta bude krmit nejedno cyberpunkové dílo včera, dnes a zítra, ale chtělo by to trochu zapracovat do hloubky a ne jen filozofovat a suše participovat na již mnohem sofistikovaněji zpracovaném v roce 1982, tedy 0 filmové kyberpáně. Soundtrack jeden z nejlepších, co jsem kdy slyšel. 75%

A kdopak by se vlka bál? Kdepak tahle Karkulka… Sny jsou fajn věc, reflektují naše tužby, niterné pocity, silné zážitky atp. (viz Freud). Copak se asi zdá jednomu děvčeti v rozpuku po přečtení hororového čtení? Neil Jordan o tom natočil perfektní ujetost v lehce surrealistickém hávu, která je zpočátku vcelku o ničem, ale cca. od půlky se konečně chytne příběhu o Karkulce, kterou spíš než cokoliv jiného zajímá, jak se s vlkem spustit. Když ujetost, tak pořádná – přeměny vlka á la The Thing Johna Carpentera, useknuté hlavy a končetiny. Filmu nijak neškodí jeho stáří a spíš mě děsí myšlenka, co by se stejným námětem vykouzlili dnes, při vší té snaze mít co největší divácký záběr. Asi něco ve stylu letošního výplachu o Karkulce Red Riding Hood režisérky Catherine Hardwicke. 80%

Dennis Gansel znovu recykluje Hollywood a po jeho posledních režijních počinech, které patří k tomu nejlepšímu, co se za poslední léta ke mně z Německa dostalo, není na místě údiv, že tentokrát to dopadlo mnohem lépe, než jeho první „prcičkovská“ Hollywoodská variace. Upíři prostě frčí, ať už se to někomu líbí nebo ne. Wir sind die nacht nevnáší do žánru nic nového (snad jen absence mužů - krvesajů, jichž se jejich dámské protějšky prostě a jednoduše zbavily), ale nevidím to jako mínus, má svoje kouzlo, několik nezapomenutelných scén a na mladou generaci z řad herců se dobře dívá (Jennifer Ulrich, Max Riemelt). Jen škoda, že němci v některých momentech nepřitlačili víc na pilu, přeměna hlavní hrdinky si o to přímo říkala. Chci pokračování! 80%