Luckameli

Přenesení divadelní hry - zejména komedie - na filmové plátno je vždy rizikem. To, co na jevišti funguje bez problémů, působí před kamerou často příliš strojeně, teatrálně, nepřirozeně... V tomhle případě ale vše dopadlo na výbornou. Po komediích Rumors a Promises, Promises bylo Barefoot in the Park mým třetím a doposud nejvtipnějším setkáním s vybroušenými dialogy Neila Simona. Již samotné zasazení příběhu dvou novomanželů do bytu, ke kterému vede nekonečné množství schodů („Vždyť to není tak vysoko, mami!“ - „Myslela jsem, že to nezvládnu. Kdybych znala někoho ve 3. patře, šla bych na návštěvu tam.“), je obklopen spoustou podivínských sousedů („Manželé Boscovi jsou rozkošný mladý párek, čirou náhodou stejného pohlaví a nikdo neví, kterého.“) a k jehož hlavním přednostem patří absence vany, nefunkční topení, díra ve střešním okně a ložnice umístěná v šatně, nabízí mnoho komických situací samo o sobě. Vše pak korunuje skvělé obsazení - škrobený Redford a potrhlá Fonda jako zamilovaní Paul a Corie, uťáplá Mildred Natwick jako Coriina matka a nepřekonatelný Charles Boyer jako svůdník Modrovous. Sečteno podtrženo, příjemná zábava, kterou mohu jen doporučit.

Vlastně nevím, v čem byl problém - skvěle napsané hry se ujal dobrý režisér a obsadil do ní naše špičkové herce, vše přizdobil skvělou hudbou a zajímavě řešenou scénou i kostýmy. Přesto mám dojem, jakoby tomu ve výsledku něco chybělo. Něco, co by mě přimělo, abych se na to v budoucnu s chutí podívala znovu.

Prvních cca 15, 20 minut jsem jen nezúčastněně sledovala zmatené dění-nedění na plátně a marně se snažila přistoupit na Parnassovu hru. Zlom přišel až s postavou Tonyho Shepherda (vynikající Ledger, jedinečný Depp, poněkud nevýrazný Law, ale o to přesvědčivější Farrell) a já se nechala unášet skvostnými surrealistickými představami Terryho Gilliama až do konce. Těžko říct, jak by dopadla původní verze filmu, ale osobně se nemůžu zbavit dojmu, že mu tohle „nouzové řešení“ vlastně pomohlo. Ať tak či tak - well done, Terry!

Po zhlédnutí dokumentu Občan Havel jsem měla dojem, že už se nemůžu o našem panu prezidentovi (záměrně používám toto oslovení) dozvědět nic nového, ale opak byl pravdou. Velice vkusný a zajímavě sestříhaný dokument o prvním půlroce Havlova prezidentování, který mě jen utvrdil v tom, že by nikdo jiný nedokázal zrežírovat porevoluční období tak dobře jako on, klobouk dolů. A to i přes to, jak naivně mohou některé jeho ideály v dnešním kontextu působit. Celou atmosféru dokresluje výborně zvolená hudba.

Divadelní komedie Antonína Procházky o tom, jak nejlépe předejít krizi středních let, stojí vedle vynikajícího scénáře i na skvělých (snad jen s výjimkou Kateřiny Hrachovcové) hereckých výkonech členů plzeňské činohry. Nečekejte hluboké, duchaplné myšlenky, ale čistou, nefalšovanou zábavu. Slovní i situační humor Antonína Česti-Otomara-Omara-Omakara-Umakarta Procházky v „modrých trucničkách“ spolehlivě pobaví i po více jak 15 letech od prvního uvedení.

Názor na to, zda bylo rozhodnutí použít digitální kameru v gangsterce z první poloviny minulého století správné, nebo ne, ať si každý udělá sám. Mně osobně nevadila a celkový dojem z filmu mi nijak nekazila, spíš naopak – společně s působivou hudbou pomohla navodit syrovou, potemnělou atmosféru 30. let a já záhy přistoupila na Mannovu hru a i díky vynikajícímu scénáři se nechala pohltit chytlavým příběhem Johna Dillingera, veřejného nepřítele číslo jedna. Hlavní zásluhy však bezpochyby patří hercům. O kvalitách Johnnyho Deppa nemá smysl dlouze hovořit, hned v prvních minutách si vás získá na svou stranu a už nepustí. Nádherná Marion Cottilard se představuje v trochu jiném světle než doposud a dokáže být Deppovi vyrovnanou partnerkou. Totéž se bohužel nedá říct o Chrisu Baleovi, který přes veškerou snahu působí v roli komisaře poněkud toporně a opět (pokolikáté už?) zůstává tím druhým - Johnny Depp jej zkrátka ve všem dokonale zastíní. Pokud bych měla Mannovu nejnovějšímu kousku přeci jen něco vytknout, byla by to stopáž – některé scény jsou příliš zdlouhavé a neuškodil by jim zákrok střihače. I tak jsou pro mě ale Veřejní nepřátelé jedním z nejlepších snímků letošního roku.

Ani po několika dnech od zhlédnutí tohohle dlouho očekávaného „blockbusteru“ se stále nemůžu rozhodnout, zda se mi film ve výsledku vlastně líbil, nebo ne. Pokud šesté pokračování příběhů o kouzelném světě Bradavic něčím vyčnívá nad těmi předchozími, pak tím, že je jednoznačně nejnudnější. První dvě hodinky jsou sice relativně vtipné, ale chtě nechtě se neubráníte dojmu, že sledujete jen jakousi průměrnou romantickou komedii a ne film, který vyvolává celosvětové davové šílenství. Děj začíná nabírat na obrátkách až v posledních dvaceti minutách, ale tohle chvilkové napětí už bohužel celkový dojem nudy nezachrání. Na druhou stranu, co zabili scénáristé, schopně kompenzuje vynikající režie a hlavně (celkem překvapivě) velmi dobré herecké výkony a to i mladší herecké generace. Daniel Radcliffe, Emma Watson, Ruppert Grint i Tom Felton pod vedením Davida Yatese herecky vyzráli a já jim jejich role poprvé věřila. Do filmu dobře zapadli a skvěle bavili i bradavičtí nováčci, Jim Broadbent (prof. Slughorn) a Jessie Cave (Lav-Lav). Dojem z nadprůměrných – alespoň na potterovské poměry – hereckých výkonů kazí jen klasicky příšerný dabing, který obzvlášť některé postavy (Ginny, Bellatrix) nepochopitelně potápí. Další pozitivum oproti předchozím dílům vidím v tom, že šestka působí velice soudržným dojmem. Přesto nijak zvlášť neokouzlí. Ale proč? Stejně, jako pro mě byly Dvě věže jen jakýmsi přemostěním mezi prvním a posledním dílem Pána prstenů, je pro mě Princ dvojí krve pouhou nucenou zastávkou před konečným zúčtováním, které se již (doufejme) blíží. Nemohu se ubránit dojmu, že se tam - kromě Brumbálovy smrti - vlastně NIC nestalo, což je do jisté míry problém již knižní předlohy. Přes 60% bych v hodnocení nešla, ale i tak ale věřím, že jsou Relikvie smrti u Yatese v dobrých rukách a my i Harry Potter se dočkáme důstojného a napínavého završení další knižně-filmové ságy.

Překladatel se tentokrát opět vyznamnal - doslovný překlad "Intolerable Cruelty" sice opravdu znamená "Nesnesitelná krutost", zároveň se ale jedná o pojem amerického rozvodového práva, pro který se vžil český termín "Nepřekonaltelný odpor"...

Kdo se podle (ne úplně šťastně zvoleného) českého názvu domnívá, že se jedná o životopis slavné módní ikony, bude filmem nejspíš zklamán. Anne Fontaine se ve svém nejnovějším snímku zaměřila pouze na první část života Coco, tedy na dobu, kdy ještě nebyla Chanel. Tato volba má ve výsledku svá pozitiva i negativa. Divák má na jednu stranu možnost sledovat detailní přerod mladičkého talentu v sebevědomou, emancipovanou ženu, která jednou navždy změní (nejen) svět módy. Na druhou stranu pak film působí poněkud rozvláčně a trošku se v něm ztrácí obrovská pokrokovost a nápaditost slavné Francouzky. Nezdá se být takovou revolucionářkou, jakou ve své době bezpochyby byla. Film je vlastně stejný, jako samotná Coco – jednoduchý, ale přitom elegantní a díky Audrey Tatou (která je skutečné CC až neuvěřitelně podobná) i velmi ženský.