pm

K tomu, abych se velmi dobře bavila, mi naštěstí moje téměř totální neznalost amerických superhrdinů nepřekážela. Taky dobře, že humor převálcoval patetické scény. Každopádně už od loňského Thora mé sympatie prozatím stále vlastní Loki.

Nemám myšlení Gilla Deleuze, takže to až tak neberu, prostě jsem čekala víc v jiném směru. Nejlepších nakonec bylo těch pár civilních scén a vtipných dialogů, což je málo. Podprůměrná bída, kde doufám, že snad to nepůjde tímto směrem dál. A postrádám Lokiho a bude mi chybět Pietro Maximov. Toť vše.

Využití Creep v "Rikšovi" je tak o třídu výš, přesto scéna s Creep je ve filmu Yvana Attala ta úplně nejlepší. Mohlo to být fajn drama, nebýt toho směšného kuchyňskéhon štengrování.

Místy hodně vtipné, místy hodně milé, především ale hodně nevěrohodné. Vlastně nejzábavnější nakonec pro mne zůstává šílený výraz Li Bingbing.

Zatímco Dragana Nikoliće a Radeho Šerbedžiju mám ráda od první chvíle a s přibývajícími léty stále víc, fanynkou modrookého italského sympaťáka jsem nebyla nikdy … možná můj problém nevychází z této skutečnosti, ale nemůžu si pomoct: není to Banović Strahinja, se kterým cítím a jehož osud mne zajímá, až téměř do posledních momentů mi bylo jedno, zda potrestá Turky, kteří ho připravili o všechno a zda získá zpět svou ženu, v podstatě bych ji i chápala, že chce zůstat se svým únoscem....Není asi bez zajímavosti, že technické problémy popravy nabodením na kůl představitel Abdula o mnoho let později zmiňuje ve filmu "Lámanou angličtinou"….

"Bullets Over Summer" skutečně není ani náhodou neuvěřitelně amatérsky špatný film. A vzhledem k faktu, že jde o poslední film, který jsem si na poměrně (subjektivně) dlouhou dobu dovolila pustit, užila jsem si tuto sympatickou žánrovou směsici dvonásob.

Snažila jsem se, ale o jaké sdělení šlo režisérovi nadprůměrných "Dealerů" v této exhibici, prostě nechápu.

Ano, je to noblesní duchovní film, ale nenahlížela bych ho křesťanskou optikou, protože podle mého jde především o jasně srozumitelnou výpověď o tom, jakým způsobem válka vykořenila lidi bez ohledu na náboženství nebo původ a o tom, že hudba má schopnost povznášet i dorozumívat: bylo úplně jedno, zda Japonci zpívali své stesky nebo Angličané písně mariánské a mešní, hudba lidi spojovala stejně jako touha po míru, vyrovnání a po domově. Voják vydělený ze svého útvaru je potom určitě reflexí psychického stavu japonských mužů po válce, o kterou nestáli, a zobrazením jejich problémů zařadit se do života a vyrovnat s válečnou zkušeností. Tedy ostré protiválečné poselství, podobně jako "Ohně na planinách".

Pohled nezasvěcených neposoudím, ale pro každého, kdo o Sidonii a jejích přátelích či dobových souvislostech už něco věděl: ztráta času.

Obrazová onanie. Jediný Paradžanův film, který na mne neudělal dojem.