Ducharme

Vizuální forma, o jejíž zde několikrát zmiňované originalitě pochybuji, mě zcela minula. Hudba vystavěná z velké části na několika opakujících se motivech, které mi nejednou připomněly Lucii, postrach ulice a jí podobé snímky, kterými mě jako malou několikrát ročně týrala (a bohužel jistě i ovlivňovala) televize, mě neokouzlila. Faktory, které stavěly lid a nadlid na stejnou úroveň a tudíž zcela zbytečně zlehčovaly divákovi pochopení a proniknutí do snímku, mě vytáčely. Dialogy a vypravěčův doprovod na mě svojí úsečností působily jako výňatky z bublin ve starých českým komiksových sešitech. K tomu všemu je zde člověk prezentován jako neponaučitelný tvor, který je sic nucen a donucen k násilní, ale i přes to touží ze všeho nejvíce po míru, lásce a symbióze mezi "druhy". Nemám pochopení...

Prosluněný Terezín, kde židé vesele poskakují, tvoří a filosofují. Terezín, kde malá spokojená žiďata ukusují z obrovských krajíců chleba s máslem. Terezín, kde sestřička radostným krokem prochází nemocničním pokojem mezi odpočatě vyhlížejícími pacienty. Terezín, kde pracují jen usměvaví lidé. Orchestr, sbor... Ten Terezín, kde zemřelo 33 tisíc lidí. Průměrně natočená propagandistická lež, kterou z morálního hlediska není možno hodnotit ničím jiným než odpadem. Z hlediska uměleckého je ovšem, i z důvodu chybějícího materiálu, nehodnotitelná.

Daria, vyžile vyhlížející (nutno podotknouti, že navíc dost ploše – ve všech významech - nakreslená), obrýlená dívenka v zeleném kabátku a černých komulích, která bourá kteroukoli situaci svým cynismem a sarkasmem. V každém ze 65 dílů. Dokola a dokola... Po zhlédnutí 5. dílu jsem si říkala, že za tím musí být něco víc. U 20. jsem o tom začala pochybovat a při 40. jsem už nudou málem rozhryzala klávesinici. Sledování těch zbylých už by se dalo označit za nechutné kulturní sebemrskačství. Jak je tedy možné, že jí to stále prochází? Odpověď je jednodušší než jsem myslela. Celý seriál je totiž vystavěn na kontrastu dvou teenagerských světů, jejichž základní charakteristické znaky jsou dotaženy do extrémů a zbaveny tak veškeré hloubky či snad myšlenky. Konfrontace mladistvých intelektuálů (čti: naprostých looserů) a povrchních blbek se tvůrci nejspíše zdála býti nevyčerpatelným zdrojem zábavy. Jak jinak by totiž Dariiny průměrně inteligentní a podprůměrně vtipné hlášky mohly vyniknout, že? Úmorný stereotyp je vždy ve správný moment narušen Dariiným břitkým vstupem a divák, pochopiv “skrytou“ narážku, se může dále spokojeně pohoršovat, nebo usmívat nad stupiditou ostatních. No není to bezvadné?

Horribly boring, pointless and stupid short film!

Postapokalyptická dramata jsou mi zvláštně sympatická svojí předvídatelností a tudíž i jistým příslibem místy zajímavého zážitku. Cesta naprosto zklamala. Samozřejmě, čekala jsem (a těšila jsem se na) vřískající lidi, kteří budou zmírat hladem a žízní; prašné cesty lemované rozpadajícími se domy, vozy, těly a podobnými pomíjivostmi; snad i trochu toho kanibalismu, ale nečekala jsem, že by se to všechno dohromady dalo takhle zpackat. Hrdinský a často snad ocelový otec a ukňučený synáček (odmítám ho litovat jen proto, že snad trpí či co) na zbytečné výpravě kamsi na jih, kde na ně vlastně nic nečeká, ale oni tam i přesto odhodlaně jdou. K tomu navíc stupidní a nic neříkající flashbacky, které už jen podtrhují vyprázdněnost “děje”, jíž celý snímek (a s ním bohužel i divák) trpí. ŠEĎ – doslova. Vždyť to všechno mohlo být tak pěkné, kdyby se ten malý fakan nebál a rostřelil si tu svoji zbytečnosti chrlící hubu hned na začátku! 1/5 za hudbu.

Moje dětská knižní hrdinka Elsa byla ve filmu pouhou lvicí a já se s tím nedokázala smířit. Veškeré mladické sny a iluze se na filmovém plátně přeměnily v nudně realistický a neinvenční příběh bez kouzla. Marná byla snaha Andyho Williamse, našeptat mi do ouška, že Born free and life is worth living. Mít po ruce ovladač (nebo spíš nebýt tak líná), osvobodila bych Elsu mnohem dříve.

Komentář obsahuje nejeden SPOILER. Hachiko je další z řady vyděračských snímků, stavící na kouzlu čistoty vztahu roztomile koukající a účelně knikající psovité šelmy k jejímu pánovi (viz, nebo možná radši ani neviz Marley a já ). Ovšem, vezmu-li to kolem a kolem, o čem vlastně celý film je, že: chlapík najde štěňátko - ze začátku ho nechce, brzy ale zjistí, že ho vlastně strašně chce, následují desítky minut ťuťuňuňu záběrů na bujaře skotačící dvojici, pak chlapík umře (ach) a až do konce snímku všichni svorně slzí a trpí – psisko hlavně (fňuk fňuk). Chápu, že je snímek inspirován skutečnými událostmi, ale to nic nemění na faktu, že je Hachiko postižen zhoubnou chorobou, jejíž “projevy” je možno dohledati ve výkladových slovnících pod pojmy stereotyp a klišé.

ZLO. Od první až do poslední scény. Zlo v kombinaci s nesnesitelnou nudou, “okrášlené” umírajícím děckem, které kdesi mezi zvracením a krvácením, chrlí moudra o životě a smrti. Ale režisérovi to bylo viditelně málo. Bylo totiž nutné zapojit ještě dalšího malého člověka (čti infans), který se ve svých 11 letech rozhodne vzít osud pevně do vlastních rukou (ehm), díky čemuž se rozvíjí strhující rodinné drama, plné plytkých (n)emocí, špatných hereckých výkonů (bylo to opravdu nutné, Alecku?) a dokonale načasovaných frází, nad nimiž se jistě zapotil nejeden americký tvůrce. 109 minut, které jsem mohla využít třeba k upřenému hledění na prázdnou zeď - jaká škoda.

Takhle to dopadne, když si autor ukousne moc velké sousto. To je pak nutno vycpávat příběh o traumatu z války, ztrátě rodiny a přechodu do neznámého prostředí spojeném s rasismem a nepochopením vatou v podobě mluvícího kuřete, kýčovitých snových scén a rušivě groteskních výstupů bujarého staříka. Část odehrávající se ve válkou zmítaném Libanonu je ještě dobrá – Faresovi se povedlo poměrně zajímavě vyvážit hrůzy války s každodenními starostmi lidí. Ovšem od momentu, kdy se Zozo stává centrálním bodem spadá příběh k ucajdanému průměru, jehož hlavním sdělením ve finále nejspíše zůstává, že válka je špatná, ale láska a přátelství zvítězí nad zlem a nenávistí. Objevné a přínosné. Opravdu nevím, zda bych si to bez tohoto snímku někdy uvědomila...

Neosobní, ploché a bez nápadu. Knižní předloha, ač pro děti, je přitažlivá hlavně svojí nečekaně temnou atmosférou, kterou se Grammatikovovi vůbec nepodařilo zachytit. Mio proplouvá novým světem, aniž by se snažil jej divákovi alespoň trochu přiblížit. Historie a společný osud postav, které jsou zásadní pro pochopení podstaty příběhu, jsou zredukovány na minimum. Samotná postava Mia je uchopena značně povrchně – Mio z knihy rozhodně nebyl uvřeštěný fakan bez osobnosti, který postrádá jakoukoli vznešenost hodnou prince. Z letargie mě částečně vytrhl až Kato (Christopher Lee) s okatě nekovovým hákem na ruce. Šeď (doslova) a (pod)průměr.